Článek
Dne 11. dubna 1995 nastoupil Karel Šebek v Praze do vlaku směrem na Dobřany. V tento moment se po něm slehla zem. Pro českou literaturu zůstal jako jeden z nejpodivnějších osudů druhé poloviny 20. století. Narodil se 3. dubna 1941 v Jilemnici a časem se kolem jeho jména slepily poezie, léčebny, drogy, koláže a dlouhá řada pokusů o sebevraždu. To je materiál na legendu, kterou si člověk nevymyslí ani po několika pivech.
Po škole a sanitářském kurzu nastoupil do psychiatrické léčebny v Dobřanech. Pohyboval se mezi pacienty, poslouchal jejich řeč, sledoval jejich fantazie a rychle nasával prostředí, které mu pak zůstalo v hlavě natrvalo. Odborný přehled z Ústavu pro českou literaturu uvádí, že od roku 1958 pobýval opakovaně v psychiatrických léčebnách, mimo jiné v Dobřanech, Bohnicích, Sadské a Kosmonosech, a střídal roli zaměstnance a pacienta. Rozhlasový portrét k tomu přidává důležitý detail: po neúspěšném pokusu pomoct několika lidem k útěku z léčebny přišel první vážný zlom a Šebek se z ošetřovatele proměnil v ošetřovaného.
Jeho život se pak rozběhl směrem, který působí jako směs poezie, únavy a rozkladu. Psaní, koláže, příležitostné práce, léčebny, léky, drogy a stavy, kdy se člověk drží světa jen konečky prstů. Šebek si na sobě zkoušel účinky různých látek a jeho psychický stav se propadal hlouběji. V tomhle bodě už nešlo o image pro zasvěcené. Šlo o skutečný rozpad, který se propsal do života i do veršů.
Karel Šebek v Psychiatrické léčebně v Sadské u Poděbrad, 1974
Básník mimo pořádek
Šebek patřil k českému surrealistickému okruhu, jenže působil spíš jako tulák mezi papíry než jako autor s řádně srovnanou kariérou. Jeho texty kolovaly dlouhá léta hlavně v rukopisech a strojopisech, část vyšla v časopisech a samizdatových edicích, knižní podoba přišla ve větší míře až později. Do české poezie tak vstoupil jako zjev, který si své místo vydupal bokem, stranou institucí i spořádaného literárního provozu. Právě proto dnes působí tak silně. U něj se dílo a život slily do jedné hmoty.
Největší váhu v jeho příběhu mají pokusy o sebevraždu. Tady se z básníka stal skoro folklórní tvor. Rozhlasové zdroje uvádějí po prvním pokusu minimálně dalších pětadvacet, jinde se objevuje formulace kolem tří desítek pokusů. Odtud přišla přezdívka fext, tedy bytost, kterou jen tak něco neskolí. V oběhu zůstaly historky o pádu ze čtvrtého patra na trabant, o střetu s lokomotivou, o provaze, prášcích i žiletkách. V jiném životě by to byl sled policejních záznamů. U Šebka z toho vznikl temný mýtus, který se šířil mezi přáteli, básníky a čtenáři dál. Smrt mu chodila kolem hlavy vytrvale a pořád odcházela s prázdnou.
Šebek sám chápal psaní jako způsob existence. V jednom rozhovoru řekl: „Já mám pocit, že žiju, jen když píšu.“ Tahle věta sedí přesně. U něj poezie nefungovala jako ozdoba života. Byla to základní výbava pro přežití, poslední opora a občas i jediný řád v hlavě, která jela na doraz. Proto jeho verše působí syrově, roztříštěně a naléhavě. Člověk v nich slyší někoho, kdo zapisuje svět ve chvíli, kdy se mu rozpadá přímo pod rukama.
Karel Šebek Evě Válkové:
Jak víly noc
Jak nekonečná nádraží
Hrobu vlak
Odcházíš
Odcházím
Jinam
Než zní prokletý déšť tohoto světa
Na dlani piha ďábla
Čertovo znamení
Mám
Nedám ti sbohem
Ani polibek
Ani se nesetkáme
Odejdi po sněžných cestách
Po posvátné římse
Prosím tě odejdi zůstaň odejdi navždy
Den zmizení
Na jaře 1995 dostal propustku z léčebny v Dobřanech a odjel do Prahy. Naposledy byl doloženě viděn 11. dubna 1995 na pražském nádraží, když nastupoval do vlaku směrem zpět. Do cíle už nedorazil. Od toho dne se jeho příběh změnil ze života na záhadu. Objevily se dohady o definitivní sebevraždě, o útěku do zahraničí i o tom, že prostě zmizel po svém a zvolil si vlastní poslední trik. Jisté zůstává jediné: od toho dubnového dne ho nikdo nikdy nikde neviděl.
Česká literatura má řadu prokletých autorů, jenže u něj se prokletí proměnilo v konkrétní životní rytmus. Léčebny, úzkost, rukopisy po kapsách, pokusy o sebevraždu, přežívání na hraně a pak prázdné místo na konci. Jeho osud působí skoro příliš divoce na to, aby byl český. Jenže český byl do posledního detailu. A možná právě proto se na něj tak dobře pamatuje. V krajině našich básníků stojí Šebek jako člověk, který se smrtí vedl dlouhý, špinavý a podivně vyrovnaný spor.
Zdroje: https://sever.rozhlas.cz/karel-sebek-surrealista-a-proklety-basnik-z-jilemnice-8980266
https://brno.rozhlas.cz/kdo-byl-ci-stale-je-surrealisticky-basnik-a-nesmrtelna-bytost-karel-sebek-8695302
https://edicee.ucl.cas.cz/images/data/prirucky/obsah/Souřadnice%20volnosti/Šebek.pdf
