Článek
„Odjíždím ihned, odjeti musím, poněvadž dostala jsem takový rozkaz,“ napsala osmnáctiletá Zdeňka Havlíčková svému milému. Bylo 28. dubna 1867 a musela opustit Prahu. Ještě doufala, že za ní přijde na nádraží. Její láska se totiž stala veřejným pohoršením. Dcera slavného českého vlastence chodila s rakouským důstojníkem.
Zdeňčiným otcem byl Karel Havlíček Borovský, novinář, kterého rakouská moc poslala do vyhnanství v Brixenu. Když se vrátil, jeho žena už byla mrtvá. O rok později zemřel také on. Sedmiletá dcera zůstala sirotkem.
Domov našla u tety, které říkala maminko. Rodina jí poskytovala péči i vzdělání, postupně se však dostávala do dluhů. Mezitím v Čechách sílila úcta k jejímu otci. Pomoc jeho jedinému dítěti se stala způsobem, jak jeho památku uctít. Z malé Zdeňky vyrostla „dcera národa“ a lidé začali přispívat na její budoucnost.
Los loterie na Zdeňčino věno
Rozjela se velká sbírka a loterie. Vytisklo se 150 tisíc losů a do seznamu darovaných předmětů se vešlo přes pět tisíc položek. Vedle cenností lidé posílali i hrnky s ulomeným ouškem nebo staré mýdlo. Podařilo se získat přes dvacet tisíc zlatých. Dívka z chudnoucí domácnosti měla najednou zajištěné vzdělání a bohaté věno.
S penězi ovšem přibylo lidí, kteří chtěli určovat, jak má žít. Musela opustit tetinu domácnost a přestěhovat se do Prahy. Její poručník, politik František August Brauner, ji později přijal do vlastní rodiny. Vybrané jmění spravovali pověření muži a na výchovu se z úroků uvolňovalo 25 zlatých měsíčně. Podmínky, za kterých dostane kapitál, upravovala smlouva.
Plnoletosti se tehdy běžně dosahovalo až ve 24 letech. V osmnácti tedy Zdeňka stále podléhala poručníkovi. A kolem její svatby se rozhodovalo také o penězích, které jí věnovala veřejnost. Od budoucího manžela se čekalo, že bude hodný Havlíčkova jména.
Nevhodná uniforma
V únoru 1867 poznala na plese Quida Battagliu. Mladý polský šlechtic sloužil v rakouské armádě a zanedlouho si pronajal pokoj ve stejném domě, kde žila ona. Mohli se vídat zblízka a často. Zdeňka za ním chodila do pokoje a oba uvažovali o svatbě. Quido kvůli společné budoucnosti zvažoval i odchod z vojska.
Když se spolu začali procházet po pražských Příkopech, jejich vztah přestal být soukromou věcí. Vlastenecké okolí v něm vidělo urážku jejího otce: Havlíček trpěl pod rakouskou mocí a jeho dcera si teď vybrala muže v její uniformě. Zamilovaná dívka měla vysvětlovat, jak se její partner hodí k otcovu odkazu.
Právě u Quida přitom takový soud zjednodušoval skoro všechno. Jako student se krátce zapojil do polského povstání proti Rusku. Sám tedy zažil zápas za svobodu vlastního národa. Jenže českým předákům vadila také tehdejší spolupráce polských politiků s Vídní. Někteří navíc hledali oporu v Rusku, proti kterému Poláci bojovali. Do lásky dvou mladých lidí tak vstoupil spor, který sahal daleko za dveře jejich domu.
František August Brauner
Brauner se rozhodl vztah přerušit. Na konci dubna musela Zdeňka do Poděbrad a potom do Rakovníka, kde jí poručník zajistil pobyt v další rodině. Před odjezdem zanechala Quidovi vzkaz v otcově zápisníku. Prosila ho, aby ji přišel vyprovodit, a věřila, že spolu překážky překonají. Na nádraží ji už nestihl.
Od seznámení na plese uplynuly sotva tři měsíce. Jejich vztah mezitím stačil obrátit její pověst vzhůru nohama. Prahou kolovaly pomluvy, že utekla s důstojníkem a čeká dítě. Kdo znal jen tyto řeči, mohl v jejím náhlém zmizení snadno vidět potvrzení skandálu. Ve skutečnosti odjela na příkaz svého poručníka.
Odpor ke svatbě přicházel i z druhé strany: spojení odmítal také Quidův otec. Oba mladí tak naráželi na odpor lidí, na jejichž souhlasu záleželo. Zdeňka měla navíc proti sobě veřejnost, která se cítila oprávněná její výběr soudit.
Strach z lidí
V Rakovníku se postupně zapojila do společenského a kulturního života. Dokázala se znovu bavit a později prožila další milostný vztah. Přesto ji obava z lidských řečí provázela dál. V dopise z roku 1871 napsala: „Bojím se lidí, poněvadž mne tak přísně a nespravedlivě posuzují.“
V témže dopise vysvětlovala, že kvůli svému jménu si musí pečlivě vybírat manžela, zároveň však pochybovala, kdo o ni ještě bude stát. Bylo jí dvaadvacet. Za sebou měla veřejnou ostudu a před sebou stále cizí představy o tom, jak by měl vypadat její život. Peníze ze sbírky jí měly zajistit budoucnost; samy o sobě jí klid přinést nedokázaly.
Od roku 1870 žila převážně u babičky v dnešním Havlíčkově Brodě. Nakonec se objevil ženich, kterého její ochránci schvalovali: statkář, jehož jí Brauner doporučoval už dříve. Na podzim 1871 se začala připravovat svatba. Součástí příprav byla svatební smlouva i žádost o její předčasné zplnoletnění.
Zdeňka už ale byla nemocná tuberkulózou. Její stav se zhoršoval a svatby se nedočkala. Zemřela 20. září 1872 ve třiadvaceti letech. Od rozloučení s Quidem uplynulo přes pět let.
Quido později založil vlastní rodinu. Zdeňčiny dopisy a otcův zápisník si však schoval na více než čtyřicet let. Vzkaz od dívky, kterou kdysi nestačil vyprovodit na vlak, tak uchovával ještě jako starý muž.
Dávalo lidem právo mluvit do Zdeňčiny svatby to, že přispěli na její věno?
PS: Pokud vás článek zaujal, pomozte mu sdílením k dalším čtenářům nebo podpořte autora drobným příspěvkem. Díky, že čtete.
