Článek
Než se z Jindřicha Paseky stal jeden z nejvyhledávanějších českých léčitelů, prošel zkušeností, která se do pozdějších vyprávění o jeho údajných schopnostech příliš nehodila. Komunistický režim jej poslal na dvanáct let do vězení. V době vynesení rozsudku mu bylo přibližně dvacet let.
Jindřich Paseka se narodil 15. července 1928 ve Svratouchu na Českomoravské vrchovině. Pocházel z rodiny kovodělníka a sám se vyučil klempířem. Jeho život měl zpočátku směřovat k řemeslu. Únorový převrat v roce 1948 však zasáhl i do jeho osudu. Krátce po převzetí moci komunisty byl zatčen a odsouzen z politických důvodů.
Přesná podoba Pasekova údajného provinění zůstává v běžně dostupných životopisech nejasná. Některé prameny používají pouze neurčité označení „politický delikt“, další se omezují na tvrzení, že byl odsouzen z politických důvodů. Bez dochovaného rozsudku nebo vyšetřovacího spisu proto nelze spolehlivě popsat, čeho se měl dopustit. Jisté je, že soud mu uložil dvanáctiletý trest a za mřížemi strávil sedm let.
Tak vysoký rozsudek v prvních letech komunistické diktatury nebyl výjimkou. Režim po únoru 1948 rychle likvidoval skutečné odpůrce i lidi, které za nepřátele pouze označil. Největší část politicky motivovaných rozsudků padla mezi lety 1948 a 1954. Pozdější rehabilitace se týkaly přibližně 270 tisíc odsouzených, přičemž politická perzekuce zasáhla všechny společenské vrstvy.
Paseka byl propuštěn přibližně v polovině padesátých let. Ve veřejných pramenech se objevuje také spojení s jáchymovskými uranovými doly, údaje však nejsou jednotné. Obecní životopis tvrdí, že tam pracoval po propuštění, zatímco některé pozdější texty umisťují do Jáchymova už část jeho věznění. Spolehlivě doložené zůstává především jeho odsouzení, délka trestu a následná rehabilitace v devadesátých letech.
Po návratu na svobodu vedl na pohled obyčejný život. Pracoval jako lakýrník v podniku Dílo a později jako zásobovač u komunálních služeb ve Svratce. Oženil se a usadil se ve Svratouchu, kde prožil většinu života. V této době ještě nepřijímal zástupy nemocných a nikdo za ním nejezdil pro diagnózu. Byl řemeslníkem a bývalým politickým vězněm, který se snažil znovu zapojit do běžného života.
Zlom měl přijít kolem roku 1958, kdy mu bylo třicet let. Při hledání místa pro studnu údajně vzal do ruky vrbový proutek a zjistil, že reaguje na vodu ukrytou pod zemí. Proutkaření mělo být prvním krokem k činnosti, která jej později proslavila po celém Československu. Paseka své schopnosti považoval za dar od Boha a postupně je začal rozvíjet. Z hledání vody přešel k lidskému tělu, bylinám a pokusům určovat zdravotní potíže pomocí virgule.
Proutkařská hůlka z počátku 20. století. Pasekova cesta k léčitelství měla začít právě hledáním vody pomocí proutku.
Jeho silná víra se později stala součástí celého léčitelského vystupování. Používal symbol nilského kříže, hovořil o předávání energie a pomoc nemocným chápal téměř jako povinnost. Peníze za své služby podle svědectví pacientů odmítal. Přijímal však potraviny a další dary, které mu lidé nosili místo odměny. Spisovatel Ivan Klíma, který jej osobně navštívil, popsal vlídného a sebejistého muže, jenž dokázal v pacientech probudit silnou naději na uzdravení.
Vězeňská zkušenost ani nespravedlivý rozsudek z Paseky veřejného odpůrce režimu nevytvořily. V dalších desetiletích pomáhal obyčejným návštěvníkům i lidem z nejvyšších pater komunistické moci. Jeho minulost tím získala zvláštní rozměr. Muž odsouzený režimem se později stal vyhledávaným léčitelem jeho představitelů.
Plné rehabilitace se dočkal až po pádu komunismu. Tou dobou už jeho malé působiště ve Svratouchu znali lidé po celé republice. Z bývalého klempíře a politického vězně se postupně stala osobnost, před jejímž domem čekaly dlouhé zástupy nemocných.
Léčitel z kotelny
Ve Svratouchu žilo jen několik stovek obyvatel. Přesto se před jedním z místních domů pravidelně hromadila auta z Prahy i vzdálenějších částí republiky. Lidé čekali dlouhé hodiny, aby se dostali k muži s ocelovou pružinou v ruce. Jindřich Paseka zde zahájil pravidelnou léčitelskou praxi v roce 1969 a postupně proměnil nenápadnou obec na Vysočině v jedno z nejznámějších center československého lidového léčitelství.
Jeho pracoviště působilo na návštěvníky překvapivě skromně. Čekárna vznikla v garáži, samotné pacienty přijímal v kotelně svého rodinného domu. Místnost měla podle pozdějších popisů přibližně devět metrů čtverečních a vedlo do ní několik schodů. Spisovatel Ivan Klíma, který Paseku osobně navštívil ještě před listopadem 1989, vzpomínal na obyčejný venkovský dům se dvěma čekárnami plnými lavic a židlí. Na stěně visel velký portrét léčitele.
Klíma popsal také provoz před domem. Jakmile se Paseka vracel ze zaměstnání, začala se ve vsi objevovat další auta. Jejich množství podle něj připomínalo pouť nebo taneční zábavu. Paseka se totiž léčitelství dlouho věnoval vedle běžné práce zásobovače. Teprve po odchodu do důchodu v roce 1990 mu začal věnovat veškerý čas.
Návštěva u něj začínala diagnózou. Paseka používal vlastní nástroj připomínající silnou ocelovou pružinu zakončenou malým křížkem. Říkal mu virgule. Držel ji před pacientem a podle jejího pohybu měl poznat, která část těla je zasažena a co člověku schází. Stejným způsobem údajně vybíral vhodné byliny nebo určoval zdravotní problém z fotografie či písemných údajů člověka, který se osobně dostavit nemohl.
Proutkař s ocelovou virgulí v roce 1951. Podobnou kovovou pomůcku používal při určování diagnóz také Jindřich Paseka.
Paseka tvrdil, že pomocí pružiny zachytí informace, které běžné smysly nevnímají. Jeho metoda vycházela z proutkaření, postupně ji však rozšířil na lidské tělo. Pohyb nástroje pro něj představoval odpověď na otázky týkající se nemocných orgánů, nedostatku některých látek i vhodné léčby. Ve veřejných medailonech se objevuje tvrzení, že dosahoval při určování diagnóz až osmdesátiprocentní úspěšnosti. Spolehlivá klinická studie, která by tento údaj potvrzovala, však zveřejněna nebyla.
Po stanovení diagnózy následovalo působení, které Paseka označoval za předávání bioenergie. V ruce přitom držel nilský kříž neboli anch, staroegyptský symbol života tvořený křížem s oválným okem. Věřil, že přes něj může z těla odvádět škodlivou energii a současně posilovat jeho oslabená místa. Své schopnosti spojoval s Bohem, lidskou vírou a energií proudící organismem.
Významnou součástí jeho práce byly také byliny. Pacientům doporučoval směsi, čaje a úpravu životosprávy. Recepty sestavoval podle výsledků své diagnostiky a zkušeností, které během let získal. Jeho znalosti později přebírali další bylinkáři, mezi nimi Bohumil Jukl, Břetislav Nový a Pavel Váňa. Někteří z nich Paseku označovali za svého učitele.
Zvláštní místo v jeho pověsti mělo léčení na dálku. Paseka tvrdil, že fyzická přítomnost pacienta není vždy nutná. Pracoval s fotografiemi, plánky a základními údaji o člověku. Později se podílel také na pravidelném projektu nazývaném Kruh naděje, při němž se lidé v určený čas soustředili na společnou myšlenku pomoci nemocným. Podobné postupy přispívaly k jeho obrazu psychotronika, který dokáže působit bez přímého kontaktu s pacientem.
Největší pozornost budil rozsah jeho praxe. Oficiální medailon obce Svratouch uvádí, že ve špičce dokázal přijmout až 350 lidí za jediný den. Český rozhlas hovoří obecně o stovkách návštěvníků denně. Přesné počty nelze zpětně ověřit, dlouhé fronty a mimořádný zájem však potvrzují vzpomínky místních i přímých návštěvníků.
Paseka za konzultace nevybíral pevnou odměnu. Podle obecního medailonu peníze odmítal, protože jejich přijetí považoval za urážku svého poslání. Lidé mu proto nosili potraviny, alkohol a další dary. Jeho nezištnost patřila k hlavním důvodům, proč získával důvěru i mezi lidmi, kteří měli vůči léčitelům zpočátku pochybnosti.
V kotelně se střídali obyvatelé okolních vesnic s lidmi z nejvyšších pater společnosti. Mezi jeho doložené nebo opakovaně uváděné klienty patřili prezident Ludvík Svoboda, komunistický premiér Lubomír Štrougal a kardinál František Tomášek. S Pasekou bývají spojováni také kardinál Štěpán Trochta a herci Helena Růžičková, Jana Brejchová či Jaromír Hanzlík.
Spojení s Ludvíkem Svobodou mělo vzniknout v sedmdesátých letech, kdy Paseka prezidentovi radil v otázkách životosprávy. Pro bývalého politického vězně to byla pozoruhodná změna postavení. Představitelé režimu, který jej v mládí odsoudil, nyní sami vyhledávali jeho rady. Paseka mezi pacienty podle dostupných svědectví nedělal rozdíly a přijímal místní obyvatele stejně jako známé osobnosti.
Jeho pověst se šířila hlavně osobním doporučením. Lidé vyprávěli o bolestech, které ustoupily, o správně určených diagnózách i o případech, kdy se zdravotní stav zlepšil poté, co běžná léčba nepřinesla očekávaný výsledek. Podobné příběhy se předávaly dál a přiváděly do Svratouchu nové návštěvníky. Jejich síla spočívala v konkrétní zkušenosti člověka, kterému nemoc často vzala poslední jistotu.
Paseka měl zároveň vlastnosti, které jeho vliv zesilovaly. Působil sebejistě, mluvil srozumitelně a dokázal nemocnému věnovat osobní pozornost. Ivan Klíma jej popsal jako vlídného muže přesvědčeného o vlastních schopnostech. Pro řadu pacientů představovalo povzbuzení, dotek a zájem téměř stejnou část návštěvy jako pružina, byliny nebo nilský kříž.
Jeho sláva překročila hranice regionu ještě před pádem komunismu. V roce 1987 o něm student FAMU Zdeněk Podskalský mladší natočil dokumentární film Legenda. Snímek byl následující rok promítnut na semináři věnovaném mezním otázkám vědy na hvězdárně ve Vlašimi. Paseka už tehdy patřil spolu s páterem Františkem Ferdou a Boženou Kamenickou k nejznámějším československým lidovým léčitelům.
Fronty před domem, slavní pacienti a vyprávění o téměř zázračných uzdraveních vytvořily obraz člověka obdařeného mimořádnou mocí. Za touto pověstí však zůstávala zásadní otázka: dokázala jeho pružina skutečně odhalovat nemoci, nebo lidem pomáhala především víra, sugesce, byliny a pocit, že jim někdo konečně naslouchá?
Zázrak nebo sugesce?
Lidé od Jindřicha Paseky odcházeli s pocitem, že se setkali s člověkem obdařeným výjimečnými schopnostmi. Někteří tvrdili, že správně odhalil jejich nemoc. Jiní mu připisovali zmírnění bolesti či uzdravení, se kterým si lékaři údajně nevěděli rady. Právě osobní svědectví vytvořila základ jeho pověsti. Jejich přesvědčivost však ještě nedokazuje, že ocelová pružina zachycovala skryté signály lidského těla.
Pasekovy schopnosti nikdy neprošly známým kontrolovaným klinickým testem. Často uváděný údaj o osmdesátiprocentní úspěšnosti diagnóz vychází z pozdějších medailonů a vzpomínek jeho příznivců. Chybí u něj popis pokusu, počet vyšetřených pacientů i srovnání se skutečnými lékařskými nálezy. Bez těchto údajů nelze poznat, kolikrát se léčitel trefil, kolikrát pochybil a které nejasné výroky si lidé vyložili jako správnou odpověď.
Nejcennější svědectví z Pasekovy pracovny zanechal spisovatel Ivan Klíma, který u něj strávil celý večer a sledoval desítky návštěv. Všiml si, že léčitel pacienty nejprve vyslechl, kladl jim doplňující otázky a teprve potom sáhl po pružině. Jeho diagnózy se často opakovaly. Mluvil o přetížených játrech, nemocných ledvinách, žlučníku či potížích s páteří, tedy o problémech, které se v početné skupině návštěvníků musely pravidelně objevovat.
Klíma zaznamenal také výrazný omyl. Mladé ženě s bolestmi břicha Paseka oznámil, že její potíže souvisejí s porodem. Žena odpověděla, že nikdy nerodila. Léčitel situaci obrátil v žert a pokračoval dál. Podobné neúspěchy obvykle v příbězích o zázračných schopnostech mizí, zatímco správné nebo zdánlivě přesné výroky se vyprávějí celé roky.
Příznačná byla i scéna s mužem, který přinesl plánek pozemku a žádal o nalezení vody. Paseka nejprve ukázal na severozápadní část parcely. Po upozornění, že sousední pozemek leží na jihozápadě, okamžitě svůj výrok přizpůsobil nové informaci. Následně určil také údajnou vydatnost pramene, hloubku a složení vody. Žádné měření, které by jeho výsledek ověřilo, přímo na místě neproběhlo.
Pohyb pružiny přitom nemusí být vědomým trikem. Psychologie zná ideomotorický efekt, při němž očekávání nebo představa vyvolají drobné svalové pohyby bez vědomého rozhodnutí člověka. Hůlka, kyvadlo či pružina tyto nepatrné pohyby ruky zesílí, takže nástroj působí dojmem, že se hýbe působením vnější síly. Člověk může být o pravosti výsledku zcela přesvědčen a přesto pohyb vytvářet sám.
Rozsáhlé pokusy s proutkaři ukázaly další problém. Někteří účastníci dosáhli v jednotlivé sérii nápadně dobrých výsledků, při opakování však jejich úspěšnost klesla na úroveň náhody. Ve velkém souboru pokusů se vždy objeví člověk, kterému několik odpovědí vyjde. Skutečná schopnost by měla poskytovat podobné výsledky také při dalším měření za stejných podmínek.
To však ještě nevysvětluje, proč tolik Pasekových návštěvníků cítilo úlevu. Část odpovědi nabízí placebo efekt, tedy skutečná změna zdravotního stavu vyvolaná očekáváním, že léčba pomůže. Význam může mít také způsob, jakým s pacientem jedná člověk, kterému důvěřuje. Pozornost, uklidnění a přesvědčivé vystupování mohou ovlivnit vnímání bolesti, úzkost i některé další subjektivní potíže.
Paseka měl pro takové působení mimořádné předpoklady. Přijímal návštěvníky familiárně, mluvil přímo a obvykle jim věnoval plnou pozornost. Po krátké proceduře je pohladil, povzbudil a ujistil, že se jejich stav zlepší. V prostředí, kde lékaři často pracovali pod časovým tlakem a pacient dostal jen několik minut, mohla být podobná péče silným zážitkem. Klíma u něj rozpoznal psychologický cit a schopnost rychle odhadnout, co člověk v obtížné chvíli potřebuje slyšet.
Dobře to ukazuje případ matky chlapce, který po pádu ze stromu ležel v nemocnici v bezvědomí. Paseka připustil, že stav dítěte je kritický, a vyzval ženu, aby zachovala klid a dodávala synovi naději. Pro chlapcovo poranění tím žádnou prokazatelnou léčbu neposkytl. Zoufalé matce však nabídl úkol a pocit, že může svému dítěti pomoci. Pokud by se pacient uzdravil díky péči lékařů a vlastnímu organismu, část zásluh mohla v očích rodiny připadnout také léčiteli.
Placebo efekt má své hranice. Systematické hodnocení klinických studií zjistilo, že placebo obecně nepřináší významné léčebné účinky u většiny sledovaných nemocí. Menší přínos se může projevit hlavně u subjektivně hodnocených obtíží, například u bolesti. Očekávání dokáže změnit prožívání příznaků, nedokáže však samo odstranit zhoubný nádor, zničit bakteriální infekci nebo napravit vážně poškozený orgán.
Příběhy o uzdravení navíc ovlivňuje přirozený průběh nemocí. Lidé často hledají další pomoc v okamžiku, kdy jsou jejich potíže nejsilnější. Řada stavů poté samovolně ustoupí nebo se vrátí k obvyklé intenzitě. Zlepšení, které by přišlo tak jako tak, se snadno spojí s poslední navštívenou procedurou. Výsledek může současně ovlivnit léčba předepsaná lékařem, odpočinek, změna životosprávy i obyčejný čas. V osobní vzpomínce se všechny tyto vlivy sloučí do jednoduchého závěru: pomohl léčitel.
Pasekův případ přesto nelze zploštit na obraz bezohledného podvodníka. Za své návštěvy nevybíral peníze a vážně nemocné podle Klímova svědectví posílal také k lékařskému vyšetření. Mnohá jeho doporučení se týkala odpočinku, běžných potravin či bylinných čajů. Dostupné prameny nepřinášejí důkaz, že by své schopnosti pouze předstíral. Mohl jim sám pevně věřit. Upřímné přesvědčení však nemůže nahradit důkaz, zvlášť při určování diagnóz a léčbě těžkých chorob.
Právě zde leželo největší riziko jeho působení. Pacient, kterému léčitel slíbil zlepšení, mohl odkládat odborné vyšetření nebo podcenit varovné příznaky. Kolika lidem se něco podobného stalo, nelze zpětně zjistit. Paseka vedl některé těžší případy k lékařům, jeho pověst mu však dávala autoritu, která daleko přesahovala skutečně ověřené možnosti jeho metod.
Jindřich Paseka zemřel 7. července 2005, ale ve Svratouchu i mezi příznivci alternativní medicíny zůstal legendou. Dodnes existují lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jim zachránil zdraví nebo život. Vedle těchto vzpomínek stojí pozorované omyly, nevysvětlené údaje a absence kontrolovaných důkazů.
Nejpřesnější odpověď proto neleží v jednoduchém označení zázrak či podvod. Paseka zřejmě spojoval zkušenost s bylinami, výrazné psychologické nadání, silnou víru a metody, jejichž účinnost nebyla prokázána. Některým lidem mohl ulevit, uklidnit je a vrátit jim naději. Důkaz, že dokázal pružinou rozpoznávat nemoci nebo předávat léčivou energii, však chybí.
P. S. Jindřich Paseka lidem rozdával naději, i když jeho pružina vědeckým testem nikdy neprošla. Pokud vás podobné příběhy baví, podpořte další články sdílením nebo drobným příspěvkem.
