Josef Pfitzner germanizoval Prahu. Na jeho popravu proto přišly desetitisíce lidí

Když se Josef Pfitzner později stal jednou z nejvýraznějších tváří nacistické správy Prahy, měl za sebou kariéru, která původně mířila úplně jinam. Patřil k nadějným historikům své generace, rychle postupoval na univerzitě a udržoval kontakty s českými vědci. Právě proto působí jeho pozdější proměna v horlivého zastánce nacistické politiky tak výrazně.

Josef Pfitzner se narodil 24. března 1901 v Petrovicích ve Slezsku, dnešních Petrovicích u Jindřichova na Bruntálsku. Gymnázium navštěvoval v Opavě a poté odešel studovat historii na Německou univerzitu v Praze. Studium dokončil roku 1924 a na filozofické fakultě zůstal. Nejprve pracoval jako asistent, roku 1927 se stal docentem a už v roce 1930 získal mimořádnou profesuru východoevropských dějin.

Na tak mladého historika šlo o mimořádně rychlý postup. Pfitzner se věnoval například středověkým dějinám Slezska, dějinám Polska a Litvy, osidlování střední Evropy nebo ruskému revolucionáři Michailu Bakuninovi. Postupně stále větší prostor v jeho práci získávaly dějiny německého obyvatelstva českých zemí.

Pfitzner přitom zpočátku dokázal komunikovat i přes tehdy velmi citlivou česko-německou národnostní hranici. Mluvil česky, navštěvoval přednášky na české Karlově univerzitě a stýkal se s českými historiky. Mezi nimi byl také Josef Pekař, jedna z nejvýznamnějších postav české historiografie první poloviny 20. století.

Ještě v první polovině třicátých let proto Pfitzner nevystupoval jako člověk, jehož vědecká práce slouží otevřeně nacistické politice. Ve svých textech silně zdůrazňoval německý podíl na dějinách českých zemí a jeho pohled byl výrazně národnostní. Podobné přístupy ovšem v tehdejší evropské historiografii existovaly poměrně běžně. Historik Jaroslav Šebek z Akademie věd upozorňuje, že Pfitzner se v politických otázkách dlouho držel umírněnější linie a právě díky tomu získal uznání některých českých kolegů.

Vrchol jeho čistě akademické kariéry přišel v roce 1935, kdy se ve čtyřiatřiceti letech stal řádným profesorem. Ve stejném roce však udělal krok, který určil další směr jeho života. Vstoupil do Sudetoněmecké strany Konrada Henleina.

Henleinova SdP právě v roce 1935 dosáhla obrovského volebního úspěchu. Získala nejvyšší počet hlasů ze všech kandidujících stran v Československu a stala se dominantní politickou silou mezi německým obyvatelstvem republiky. Pfitzner se postupně zařadil mezi Henleinovy spolupracovníky a jeho odborné zájmy se stále těsněji propojovaly s politikou.

Sám tento posun vyjádřil velmi názorně. V práci věnované sudetoněmeckému sjednocovacímu hnutí psal o tom, že vědecká práce má sloužit živé politice jako prostředek a v případě potřeby dokonce jako zbraň. Historie se pro něj postupně stávala nástrojem, kterým mohl podepírat politické požadavky německého nacionalismu.

Proměňoval se také způsob, jakým vykládal minulost českých zemí. Německý přínos zdůrazňoval stále výrazněji a český podíl naopak zmenšoval. V jeho pozdější interpretaci dějin Prahy dostávalo německé obyvatelstvo roli hlavního nositele kulturního a civilizačního rozvoje města. Takový výklad už dobře zapadal do politických představ, které po okupaci začala prosazovat nacistická moc.

Pfitznerova politická kariéra současně rychle rostla. V květnu 1938 vedl pražskou frakci Sudetoněmecké strany a působil také jako Henleinův důvěrník. V témže roce se dostal do pražského zastupitelstva. Československo tehdy procházelo hlubokou krizí, která na podzim skončila Mnichovskou dohodou a odstoupením pohraničních území Německu.

Pfitzner však žil a působil v Praze. Jeho skutečná příležitost proto přišla o několik měsíců později.

Dne 15. března 1939 vstoupila německá vojska do Prahy. Právě toho dne byl Josef Pfitzner jmenován stálým německým náměstkem pražského primátora Otakara Klapky. Dostal mimořádně rozsáhlé pravomoci, které podle životopisu Klapky zveřejněného hlavním městem Prahou prakticky odpovídaly právu veta nad rozhodnutími primátora.

Akademická kariéra historika tím ustoupila do pozadí. Pfitzner se dostal přímo do vedení české metropole a získal možnost převést své národnostní představy do každodenní správy města.

Josef Pfitzner sice neseděl v primátorském křesle, jeho postavení však bylo od počátku nastaveno tak, aby mohl českého primátora kontrolovat. Musel být informován o veškeré činnosti magistrátu a u záležitostí, o nichž rozhodoval primátor, měl právo spolupodpisu. Otakar Klapka tak zůstával hlavou města, vedle sebe však měl nacistického „dohlížitele“ s mimořádně širokými pravomocemi.

Pfitzner měl poměrně jasnou představu, kam chce Prahu posunout. Chtěl dostat německé úředníky na klíčová místa, změnit systém městské správy a postupně vytlačit češtinu z úřadování. Konečným cílem měla být politická, kulturní a hospodářská převaha pražských Němců. Z města, které bylo před okupací jednoznačně spravováno v češtině, se měla postupně stát metropole odpovídající nacistickým představám o německém prostoru.

Narazil ovšem na problém, který se možná nečekal od obyčejných magistrátních kanceláří. Čeští úředníci se naučili okupantům komplikovat život pomocí předpisů.

Primátor Klapka a část jeho spolupracovníků využívali každou stále platnou právní normu, která jim umožňovala Pfitznerovy požadavky brzdit. Když se například snažil prosadit němčinu do vnitřního úřadování, čeští zaměstnanci dál mezi sebou používali češtinu a německé kolegy nutili pořizovat zápisy podle dosavadních pravidel. Ředitel politické služby magistrátu Otto Morway Pfitznerovi dokonce právně zdůvodnil, proč má být v obecních záležitostech jednacím jazykem čeština.

Došlo i na téměř absurdní drobnosti. Pfitzner si chtěl pořídit kulaté úřední razítko pouze s německým označením své funkce. Morway mu písemně vysvětlil, že jednojazyčné německé razítko odporuje platným jazykovým předpisům. Podobné spory se vedly o německo-české nápisy na městských objektech a orientačních tabulích.

Za kancelářskými tahanicemi ovšem probíhala podstatně závažnější proměna města.

Pfitzner se snažil změnit i způsob, jakým Praha vyprávěla vlastní historii. Vydal programový spis Tausendjähriges Prag – Tisíciletá Praha, v němž město představoval především prostřednictvím jeho německé minulosti. Zasahoval do školení pražských turistických průvodců a nechával kontrolovat propagační knihy a brožury o hlavním městě.

Viditelným nástrojem germanizace se staly názvy ulic. Už 25. března 1939 nařídily německé úřady dvojjazyčné označování hlavních pražských ulic a další zásahy následovaly. V dubnu 1940 vznikl seznam ulic určených k přejmenování. Objevovaly se názvy odkazující na německá města a osobnosti, například Norimberská nebo Magdeburská. Smysl byl otevřeně ideologický: názvy měly připomínat údajnou historickou příslušnost Prahy k německému prostoru.

Pfitzner tuto politiku veřejně obhajoval. V rozhlasovém rozhovoru z července 1940 vysvětloval přejmenovávání ulic údajným právem připomenout podíl Němců na budování Prahy. Historický výklad profesora Pfitznera tak dostával velmi praktickou podobu v mapě okupovaného města.

Mizely také připomínky Československa a českého národního života. Do konce roku 1941 nacisté odstranili řadu pomníků a památníků spojených s legionáři, Tomášem Garriguem Masarykem či Hrobem neznámého vojína. Odstraněny byly rovněž pomníky francouzského historika Ernesta Denise a amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Pfitzner patřil k hlavním iniciátorům této ideologické proměny veřejného prostoru.

Chtěl zasáhnout dokonce do pražského městského znaku. Prosazoval, aby nová podoba viditelně vyjadřovala změněné politické poměry. V jeho představách se v něm měly objevit německé prvky včetně říšské orlice. Tento záměr v původně zamýšlené podobě prosazen nebyl.

Ještě podstatnější zápas mezitím probíhal přímo mezi Pfitznerem a Otakarem Klapkou.

Klapka se po okupaci snažil veřejně připomínat českou státní a národní tradici. Na Vánoce roku 1939 položil věnec k Hrobu neznámého vojína a počátkem ledna následujícího roku se účastnil vzpomínkové slavnosti u hrobu bývalého pražského primátora Karla Baxy. Pfitzner na něj kvůli tomu ostře zaútočil a české vedení magistrátu stále častěji líčil německým nadřízeným jako politicky nespolehlivé.

Jejich konflikt vyvrcholil na jaře 1940. Při návštěvě nacistického ideologa Alfreda Rosenberga na Staroměstské radnici Klapka pronesl projev, v němž hájil české zájmy a požadoval také znovuotevření českých vysokých škol, které nacisté uzavřeli po listopadových represích roku 1939. Pfitzner text projevu předal příslušným německým místům a ve svých hlášeních Karlu Hermannu Frankovi požadoval odstranění primátora.

Tady je však důležitý rozdíl. Klapka skutečně čelil Pfitznerovu soustavnému udávání, jeho zatčení 9. července 1940 však přímo nezpůsobilo jedno konkrétní Pfitznerovo hlášení. Gestapo už mělo informace o Klapkově skutečném zapojení do odboje z výslechů zatčených a mučených odbojářů. Klapka byl napojen na organizaci Obrana národa a spolupracoval také s protektorátním premiérem Aloisem Eliášem.

Pfitzner každopádně dostal přesně to, o co dlouho usiloval. Klapka zmizel z radnice a později byl nacisty odsouzen k smrti. Dne 4. října 1941 jej popravčí četa SS zastřelila v ruzyňských kasárnách.

Ani poté se Pfitzner oficiálním primátorem nestal. Na Klapkovo místo byl dosazen Čech Alois Říha. Jeho skutečné možnosti zasahovat do řízení Prahy však byly velmi omezené. Po Klapkově zatčení proběhla na magistrátu čistka a sedm českých referentů nahradili Němci. Německá kontrola nad jednotlivými oblastmi městské správy dále sílila.

Pfitzner uspěl také v dlouhém boji proti češtině. V září 1942 byl potvrzen jeho návrh jazykového oběžníku, podle něhož měli čeští zaměstnanci magistrátu používat při úřední práci němčinu, dokonce i při vzájemném jednání mezi Čechy. V praxi se nařízení důsledně dodržovalo především při styku s německými zaměstnanci.

Nacisté přemýšleli i o mnohem hlubší proměně města. Plány počítaly s vytvářením německých sídelních oblastí například ve Střešovicích, Bubenči a Holešovicích. Při budoucím osidlování se počítalo také s pozemky a budovami uloupenými deportovanému židovskému obyvatelstvu. Válka nakonec část rozsáhlých stavebních a sídelních plánů znemožnila.

Pfitzner přesto vydržel ve vedení Prahy téměř až do konce okupace. Muž, který ještě několik let před válkou přednášel dějiny na univerzitě, mezitím pomáhal měnit jazyk úřadů, personální složení radnice i symbolickou tvář města.

Na jaře 1945 už ovšem bylo jasné, že režim, kterému svoji kariéru spojil, prohrává. A Pfitzner začal přemýšlet hlavně nad tím, jak z Prahy zmizet.

Na začátku května 1945 už Josef Pfitzner nemohl přehlížet, že se nacistická moc v Praze hroutí. Ještě 5. května se objevil na Staroměstské radnici, kde právě zástupci českého Národního výboru přebírali městskou správu. Podle záznamů Archivu hlavního města Prahy reagoval rozčileně a varoval před důsledky takového postupu.

O tři dny později už řešil vlastní budoucnost. Dne 8. května 1945 z Prahy uprchl. Pokus dostat se mimo dosah československých úřadů mu však nevyšel. V západních Čechách ho zadrželi američtí vojáci a přibližně po dvou týdnech předali československé policii.

Muž, který několik let vystupoval jako sebevědomý představitel německé moci v Praze, se nyní ocitl ve vazbě. Při výsleších podle historičky Aleny Míškové vystupoval sebejistě a svoji činnost vysvětloval především plněním příkazů. Snažil se také distancovat od nejradikálnějších složek nacistického režimu.

Žaloba proti Pfitznerovi byla podána 1. září 1945. Zajímavé je, že hlavní roli v ní nezískalo jeho dlouhodobé udávání primátora Otakara Klapky. Těžiště obžaloby leželo jinde: v Pfitznerově činnosti v Sudetoněmecké straně a NSDAP, podpoře nacistického hnutí, činnosti proti Československé republice a zásazích do majetku hlavního města ve prospěch Německa.

Proces proběhl před Mimořádným lidovým soudem v Praze 5. a 6. září 1945. Šlo o součást poválečných retribucí, jejichž cílem bylo rychle potrestat nacistické zločince, zrádce a jejich spolupracovníky. Řízení před těmito soudy bylo výrazně rychlejší než běžný trestní proces a proti rozsudku nebylo možné podat standardní odvolání.

Ani Pfitznerova obhajoba nedostala příliš mnoho prostoru. Podle odborného zpracování jeho případu soud nepřipustil většinu svědků navrhovaných obhajobou. To ovšem nic nemění na rozsahu jeho doložené činnosti během okupace. Pfitzner zastával vysokou funkci nacistické správy, aktivně prosazoval germanizaci Prahy a svoji politickou kariéru spojil se SdP, NSDAP i SA.

Dne 6. září 1945 jej soud uznal vinným mimo jiné z úkladů proti republice v době jejího ohrožení, podpory a propagace nacistického hnutí a činnosti směřující k poškození majetkových zájmů Prahy ve prospěch Německa.

Rozsudek zněl: trest smrti oběšením.

Trest měl být vykonán veřejně na tehdejším Soudním náměstí před pankráckou soudní budovou, dnešním náměstí Hrdinů. Zpráva o chystané popravě se rychle rozšířila Prahou a už dlouho před jejím začátkem začali na místo přicházet lidé.

Byly jich desetitisíce.

Dobové Svobodné slovo uvádělo přibližně 30 000 přihlížejících. Jiné prameny hovoří o 50 000 lidech a některé úřední odhady citované v odborné literatuře dokonce o ještě vyšším počtu. Přesné číslo dnes určit nelze. Dochované fotografie každopádně ukazují obrovské množství lidí zaplňujících prostor kolem popraviště.

Dav tvořili dospělí i mladí lidé. Dobové popisy zmiňují dokonce děti a školní mládež. Lidé obsazovali místa s výhledem na popraviště dlouho před začátkem a přeplněné tramvaje přivážely další zájemce.

Poprava se uskutečnila večer 6. září 1945, krátce po půl sedmé. Pfitznerovi bylo čtyřiačtyřicet let.

Atmosféra kolem popraviště měla k důstojnému výkonu spravedlnosti daleko. Část přítomných reagovala hlučně a z celé události se stalo veřejné představení. Pro společnost, která za sebou měla šest let okupace, popravy českých odbojářů, koncentrační tábory a nacistický teror, představoval Pfitzner viditelný symbol poražené okupační moci. Touha po odplatě byla v poválečných měsících obrovská.

Právě rozsah celé podívané však brzy vyvolal otázku, zda má takto vypadat výkon státní spravedlnosti.

Průběh popravy kritizovala část tehdejšího tisku. Výhrady se objevily například ve Svobodném slově a týdeníku Obzory. Kritika se netýkala samotného potrestání Pfitznera, nýbrž především masového charakteru exekuce a přítomnosti dětí.

Reagovala nakonec i československá vláda. Dne 14. září 1945 rozhodla, že při dalších veřejných popravách musí být počet diváků regulován a osoby mladší osmnácti let k nim nemají být připouštěny. Jedním z důvodů byly také obavy, jak podobné scény působí v zahraničí.

Pfitznerova poprava se proto někdy označuje za poslední veřejnou popravu v Československu. Takové tvrzení je zavádějící. Veřejné popravy odsouzených v retribučních procesech se v českých zemích konaly ještě v letech 1946 a 1947. Například v březnu 1947 proběhly veřejné exekuce v Brně a Hradci Králové.

Pankrácká poprava ze 6. září 1945 však zůstala výjimečná svou velikostí. Desetitisíce lidí přišly sledovat poslední okamžiky člověka, který ještě několik měsíců předtím pomáhal určovat, jak má Praha vypadat, jakým jazykem mají její úředníci mluvit a které připomínky českých dějin mají z ulic zmizet.

Josef Pfitzner začal jako mladý univerzitní historik. Ve čtyřiatřiceti letech byl profesorem, o několik let později patřil k nejmocnějším mužům okupované pražské radnice. Ve čtyřiačtyřiceti skončil na šibenici před davem Pražanů.

P. S. Pokud se vám moje články líbí a chcete podpořit jejich další vznik, můžete mi poslat libovolný příspěvek přes tlačítko pro podporu autora. Každá částka mi pomáhá věnovat víc času dohledávání zdrojů, ověřování informací a psaní dalších textů.

Díky, že čtete.

zdroje: Archiv hlavního města Prahy

Detlef Brandes, Alena Míšková – Z katedry dějin východní Evropy na pražskou radnici: Josef Pfitzner 1901–1945. Academia, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2021.

https://www.nacr.cz/labyrint/1945-rok-zlomu/zari/06-09-1945

JUDr. Otakar Klapka - Praha - MHMP

https://deutsch.radio.cz/node/8249226/o-poradu

Poslední veřejná poprava v českých zemích | Fronta.cz