Článek
Na kobyliském popravišti se 8. července 1943 setkali čtyři muži, kteří předtím sloužili na různých koncích protektorátu. Praporčík Josef Bojas, štábní strážmistři František Rajmon a Jan Jirásek a strážmistr František Famfulík patřili k protektorátnímu četnictvu. Služební uniformu využili také k pomoci domácímu odboji. Jejich případy postupně rozkrylo gestapo a nacistická správa z nich nakonec vytvořila společný exemplární trest.
Nejstarším z této čtveřice byl František Rajmon, narozený roku 1892 v Libáni. K československému četnictvu nastoupil krátce po vzniku republiky a dlouhá léta sloužil na Náchodsku. Roku 1938 přešel spolu se svou stanicí do Vysokova. Po okupaci odnesl z náchodské četnické stanice několik zbraní a ukryl je do země. Později se zapojil do odbojové skupiny, kterou gestapo odhalilo. Rajmona zatkli 2. dubna 1943.
Josef Bojas měl za sebou službu na Slovensku, práci u elitní pátrací stanice v Nitře i školu pro velitele četnických stanic. Po vzniku samostatného Slovenska se jako český státní zaměstnanec vrátil do českých zemí. Posledním působištěm se mu staly Strančice u Prahy, kde velel místní četnické stanici a zapojil se do protinacistické činnosti. Gestapo jej dostalo lstí. Na 26. února 1943 obdržel pozvání do budovy zemského četnického velitelství v Praze, kde na něj čekalo zatčení.
V Táboře působil štábní strážmistr Jan Jirásek. K četnictvu nastoupil roku 1930 a díky řidičským schopnostem se dostal na pátrací stanici. Během okupace pracoval jako řidič služebního automobilu, což mu dávalo možnost pohybovat se po regionu a sledovat činnost bezpečnostního aparátu. V odboji používal krycí jméno Jánoš a v rámci krajské organizace se věnoval bezpečnostnímu referátu. Prověřoval kontakty jednotlivých členů a pomáhal určovat bezpečnější postupy ilegální práce.
Jiráskova činnost souvisela s Krajským národně revolučním výborem, který propojoval několik proudů jihočeského odboje. V jeho okolí působili také lidé napojení na vojenskou organizaci Obrana národa. Rozsáhlé zatýkání přivedlo táborské gestapo také k Jiráskovi. V únoru 1943 skončil ve vazbě a německá justice jej poslala na smrt.
Nejmladším z odsouzených byl František Famfulík, narozený roku 1910. Původně se vyučil mlynářem, během třicátých let však vstoupil k četnictvu. Po službě na Slovensku se dostal do východních Čech a od léta 1939 působil v Proseči u Skutče. Po okupaci uvažoval o odchodu za hranice. Nakonec zůstal doma a svou energii vložil do podpory místních odbojových skupin.
Famfulík shromažďoval informace, ukrýval pronásledované odbojáře a varoval lidi, kterým hrozilo zatčení. Spolu s kolegy pomáhal také rodinám vězněných mužů. Ve své činnosti pokračoval po zatčení velitele prosečské stanice, vrchního strážmistra Kohoutka, který později zemřel na následky výslechů. Gestapo si pro Famfulíka přišlo 9. dubna 1943. Přes Hradec Králové a Malou pevnost Terezín se dostal před soud v Berlíně, který jej odsoudil za velezradu. Poté putoval do cely smrti v pankrácké věznici.
V létě 1943 už čekali všichni čtyři na výkon rozsudku. Jejich příběhy ukazovaly několik podob četnického odporu: ukryté zbraně, práci v ilegálních sítích, předávání informací i přímou pomoc pronásledovaným. Německé úřady proto rozhodly, že jejich smrt poslouží jako varování pro celý bezpečnostní sbor.
Do příprav zasáhli K. H. Frank a generál pořádkové policie Paul Riege. Poprava měla proběhnout před zraky vybraných českých četníků a důstojníků, kteří zprávu o osudu svých kolegů roznesou na další služebny. Do Kobylis mělo dorazit celkem 150 nucených svědků. Pozvánky hovořily o běžném služebním soustředění. Skutečný program čekal až za branou vojenské střelnice.
Krvavé divadlo
Ve čtvrtek 8. července 1943 dorazilo na pražskou Kobyliskou střelnici přibližně 150 příslušníků protektorátního četnictva a policie. Německé úřady svolaly 120 řadových četníků a třicet důstojníků z různých míst Čech a Moravy.
Střelnice ležela mezi přirozenými terénními valy na severním okraji Prahy. Armáda ji využívala od konce 19. století. Za okupace se změnila v popraviště, kde německý represivní aparát zabíjel české odbojáře, příslušníky inteligence a další odpůrce režimu. Nejvíce obětí zde zemřelo během stanného práva po atentátu na Reinharda Heydricha. Také v létě 1943 působilo místo přesně tak, jak nacisté potřebovali: bylo uzavřené, snadno střežitelné a oddělené od okolního města.
Přivezení četníci vytvořili publikum předem připravené politické podívané. K. H. Frank a představitelé německé pořádkové policie chtěli jejich prostřednictvím rozšířit varování po celém protektorátu. Každý přítomný se měl vrátit na svou stanici s jasnou zprávou o ceně za pomoc odboji. Poprava čtyř kolegů měla zasáhnout celý bezpečnostní sbor.
Před popravčí četu přivedli Josefa Bojase, Františka Famfulíka, Jana Jiráska a Františka Rajmona. Jejich příchod narušil pečlivě připravenou atmosféru poslušnosti. Odsouzenci zdravili přítomné kolegy a dávali jasně najevo, že vlastní činnost považují za správnou. Poutání i zakrývání očí provázely jejich projevy vzdoru. Smrti chtěli čelit s odkrytou tváří.
Součástí nacistické režie byla veřejná degradace. Zemský četnický velitel plukovník Jaroslav Stukavec dostal rozkaz strhat odsouzeným služební nárameníky. Pro německé vedení měl tento úkon symbolicky oddělit popravené od četnického sboru a zbavit je hodností před zraky kolegů. Stukavec rozkaz plnil se slzami v očích.
Dochované svědectví připisuje Františku Rajmonovi větu pronesenou právě během degradace:
To vám dali, pane plukovníku, ti pacholci pěkný úkol, ale hanbu jsme vám neudělali.
Krátká poznámka obrátila pozornost od odsouzených k lidem, kteří celé představení připravili. Rajmon označil nacistické organizátory za původce ponížení a současně ujistil velitele, že popravení zachovali čest četnického sboru.
Pochopové následně přivedli muže k popravčím kůlům. Odsouzenci trvali na vzpřímeném postoji, bránili se připoutání a pásky z očí strhávali. Přihlížející četníci tak sledovali kolegy, kteří si i v posledních minutách zachovali vlastní důstojnost. Připravená demonstrace naprosté nacistické moci se před jejich zraky začala měnit v otevřený projev odporu.
Před sedmou hodinou večer zazněla salva popravčí čety. U kůlů zůstala těla čtyř mužů, jejichž smrt měla ukáznit stovky dalších četníků. Josefu Bojasovi bylo 42 let, Františku Famfulíkovi 33, Janu Jiráskovi 38 a Františku Rajmonovi 50 let. Jejich jména a věk dnes připomíná pamětní deska přímo v areálu Kobyliské střelnice.
Přihlížející si odnášeli jasný obraz čtyř popravených kolegů. Viděli jejich pozdrav, veřejnou degradaci i klid tváří v tvář popravčí četě. Nacisté připravili exemplární trest jako lekci poslušnosti. Samotný průběh popravy dal četnickému odboji čtyři výrazné symboly odvahy.
Výstraha selhala
Po salvě měla přijít závěrečná lekce. Generál pořádkové policie Paul Riege chtěl k nastoupeným četníkům pronést výstražný projev a vysvětlit jim, co čeká každého, kdo využije uniformu k pomoci odboji. Chování čtyř odsouzených však rozbilo připravenou režii. Riege nakonec pouze mávl rukou a přikázal přihlížejícím, aby odpochodovali.
Nacistické úřady si výsledek dobře uvědomovaly. Vedoucí protikomunistického referátu pražského gestapa Heinz Jantur později ve zprávě určené K. H. Frankovi připustil, že statečné vystupování popravených mohlo u části nucených svědků posílit nepřátelský postoj vůči třetí říši. Událost určená k šíření strachu tak nabízela přihlížejícím úplně jiný obraz: čtyři kolegy, kteří před popravčí četou zachovali klid a otevřeně se přihlásili k Československu.
Kobyliská exekuce zůstala v českých zemích posledním nacistickým pokusem o tuto formu veřejného teroru vůči protektorátním četníkům. Německá správa po jejím průběhu od podobných exemplárních poprav ustoupila. Čtyři mrtví splnili přesný opak úlohy, kterou jim okupanti přisoudili. Místo odstrašujícího příkladu vznikl příběh odvahy, který se mezi četníky šířil dál.
Desky se jmény obětí nacistických poprav v areálu Kobyliské střelnice.
Odboj uvnitř bezpečnostních sborů pokračoval také v posledních letech okupace. Policisté a četníci poskytovali ilegálním pracovníkům zbraně, úkryt či falešné doklady. Využívali znalost služebních postupů a přístup k informacím, díky nimž mohli ohrožené lidi varovat nebo krýt jejich pohyb. Za podobnou pomoc přitom hrozil trest smrti a represe zasahující celou rodinu.
Výrazný případ přišel roku 1944 v Moravské Ostravě. Skupina tamních četníků opustila protektorát, přešla na Slovensko a zapojila se do Slovenského národního povstání. Většina členů skupiny se domů už nevrátila. Jejich cesta ukazuje, že ani kobyliská poprava nedokázala z českého četnictva odstranit lidi ochotné postavit se okupantům se zbraní v ruce.
Četnický a policejní odpor vyvrcholil během květnového povstání roku 1945. Do bojů v Praze se zapojilo přes 4300 policistů a několik set četníků. Šedesát příslušníků bezpečnostních sborů padlo, velká část při bojích o Český rozhlas a Staroměstskou radnici. Od veřejné popravy v Kobylisích tehdy uplynuly méně než dva roky.
Samotná střelnice získala po válce nový význam. Popraviště bylo hned po osvobození označeno dřevěným křížem s trnovou korunou. V letech 1974 a 1975 vznikla rozsáhlejší pietní úprava s betonovými stěnami, mozaikou a plastikou ženy. Od roku 1978 patří areál mezi národní kulturní památky.
Na jedné z pamětních desek dnes stojí jména Josefa Bojase, Františka Famfulíka, Jana Jiráska a Františka Rajmona spolu s jejich věkem. Jejich osudy připomíná také policejní památník věnovaný příslušníkům, kteří v letech 1938 až 1945 zahynuli při obraně republiky a v protinacistickém odboji. Muzeum Policie zatím zdokumentovalo téměř 700 popravených, umučených nebo padlých policistů a četníků z tohoto období.
K. H. Frank chtěl 8. července 1943 ukázat českým četníkům cenu neposlušnosti. Popravčí četa ukončila čtyři životy. Smysl celého představení však určili sami odsouzení svým chováním před kolegy. Nacisté připravili lekci strachu. Ze střelnice odešel příběh, který připomínal, že služební uniforma stále mohla patřit člověku věrnému vlastní zemi.
P.S. Nacisté chtěli z popravy udělat lekci strachu. Čtyři četníci z ní udělali příběh odvahy. Jestli chcete podpořit další podobné texty, budu rád za malý příspěvek. Díky, že čtete.
