Článek
Krušnohorské lesy byly tmavé a mokré. Pětice mladých mužů šla potichu a bez světel: Ctirad a Josef Mašínové, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda. Věděli, že když je uvidí pohraniční hlídka, celý plán skončí. Jejich cíl byl jednoduchý a riskantní: dostat se přes NDR do Západního Berlína a vyhledat Američany.
V noci z 3. na 4. října 1953 překročili státní hranici u Hory Svaté Kateřiny. Měli jen nejnutnější vybavení, pár zbraní a představu, že „venku“ budou během několika dnů – realita se však změnila v dlouhý pochod plný pronásledování. Místo krátké akce přišly týdny skrývání, přestřelek a štvanice východoněmeckých bezpečnostních složek. Startovní moment je přesto jasný: noc na 4. října a přechod právě tady, v Krušných horách.
Cesta napříč NDR a rozsáhlé pátrání
Plán na pár dnů se změnil v maraton. Po překročení hranice v noci z 3. na 4. října 1953 vyrazila pětice přes Sasko a Braniborsko s cílem dosáhnout Západního Berlína. Do cíle dorazili 31. října 1953 – téměř po měsíci úniku. Východoněmecké složky mezitím rozjely velkou štvanici napříč krajinou i železniční sítí.
Rozsah pátrání rychle rostl. Do akce se zapojila Volkspolizei, kasární policie (Kasernierte Volkspolizei) a bezpečnostní aparát, místy i sovětské posádky. Prameny se rozcházejí v počtech nasazených sil: některé západní zprávy mluvily o „20 000“ mužích, jiné materiály uvádějí řádově „tisíce“, případně kolem 5 000 policistů plus další složky. Jisté je, že zásah patřil k největším honům v poválečné NDR.
Na trati u stanice Uckro (dnes Luckau-Uckro) padlo první varování. Prodavačka jízdenek nahlásila „podezřelé cizince“, následovala kontrola ve vlaku a přestřelka. Při zásahu zemřel policista a další byli zraněni; od té chvíle se z lokálního pátrání stala celostátní operace s blokádami cest a kontrolami ve vlacích. Největší chybou byla viditelnost na železnici – každý přesun zanechal stopu.
Grenzpolizei der DDR, stopování stopy se psem
Skupina se rozdělila. Zbyněk Janata byl dopaden ve východním Německu, Václav Švéda se zranil a nakonec se vzdal; oba byli předáni do Československa. Zbylí tři – Ctirad a Josef Mašínové a Milan Paumer – pokračovali v noci, střídali pěší přesuny a krátké úseky vlakem, vyhýbali se kontrolám a využívali náhodné úkryty.
Finální průnik do města byl improvizací. Ctirad Mašín pronikl do západní části Berlína zavěšený na podvozku vlaku, Josef Mašín s Milanem Paumerem se dostali přes zázemí sovětských kasáren – všichni tři byli v Západním Berlíně 31. října. Krátce nato následovaly výslechy u západních úřadů a lékařské ošetření zranění z cesty.
Zajetí Janaty a Švédy
Po několika dnech úniku ve východním Německu se skupina rozdělila. Zbyněk Janata byl dopaden na nádraží Uckro (dnes Luckau-Uckro), zatímco Václav Švéda byl 16. října 1953 těžce zraněn a zatčen po přestřelce u Waldowa. Oba byli následně vydáni do Československa.
V Praze proběhl proces před Nejvyšším soudem: hlavní líčení se konalo 25.–28. ledna 1955 a 29. ledna 1955 byli Janata i Švéda odsouzeni k trestu smrti; spolu s nimi i strýc bratrů Mašínů Ctibor Novák.
Popravy proběhly 2. května 1955 ve věznici Praha-Pankrác: Václav Švéda v 17:15, Zbyněk Janata v 17:50; téhož dne byl popraven i Ctibor Novák. Těla nebyla vydána rodinám.
Smysl útěku a „americká stopa“
Únik přes NDR nebyl „útěk za lepším“, ale pokus dostat se do amerického sektoru, přihlásit se úřadům a pokračovat v boji proti komunismu. V prostředí rané studené války věřili, že střet Západu se sovětským blokem je na dosah – poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu a počítali s tím, že Západ konflikt vyhraje i díky lidem z východní Evropy. Jejich logika byla přímočará: na Západ pro výcvik a zázemí, a kdyby k válce skutečně došlo, vrátit se jako vojáci.
Tato strategie měla i praktický právní rámec. Lodge–Philbin Act (1950) umožnil cizincům z Východního bloku dobrovolně vstoupit do americké armády s vyhlídkou na občanství po pětileté službě – přesně to, co potřebovali muži bez papírů a bez zázemí. Po příchodu do amerického sektoru Berlína se tak nabízela jasná cesta: prověrky, odsun na Západ a nástup do služby.
Co následovalo, jejich úmysl potvrzuje: Ctirad a Josef Mašínovi i Milan Paumer nastoupili v USA do armády; Mašínové absolvovali výcvik u Special Forces na Fort Bragg (77th SFG) a uvádí se pětiletá služba. Paumer sloužil přibližně 19 měsíců v Koreji (po příměří, v rámci poválečného nasazení). Tyto body nezávisle uvádějí jak paměťové instituce, tak americké vojenské zdroje.
Mapa Západní a Východní Berlín (1945–1990)
Proč právě armáda a ne exilová politika?
- Vojenský výcvik byl podle jejich představ nejkratší cestou k účinnému odporu, nikoli jen k symbolickému nesouhlasu. Cílem bylo získat dovednosti (zpravodajství, zbraně, partyzánská taktika) a legitimitu regulérního vojáka – ne „bandity“.
- Představa brzkého konfliktu nebyla v roce 1953 výjimečná: rétorika studené války a narativy RFE živily očekávání „velkého střetu“ a potřeby kádrů z východní Evropy.
- Právní a institucionální rámec (Lodge–Philbin Act) dával cizincům z komunistických zemí oficiální, státem posvěcenou cestu do uniformy – s příslibem občanství po službě.
Co to říká o smyslu útěku?
- Nebyl to konec, ale prostředek: dostat se do amerického sektoru = získat důvěryhodného patrona, který jejich odpor „institucionalizuje“.
- Volba rizika: cesta přes NDR a následná služba v armádě byla tvrdší než život běžného emigranta – ale odpovídala jejich sebechápání jako vojáků odboje (synové generála Mašína, zkušenost s násilím režimu, vize návratu „pod praporem“).
Paměť a spor o interpretaci
Tento příběh se v Česku neuzavřel. Veřejná debata se dlouhodobě láme mezi čtením „odboj“ a čtením „násilí“ – a vrací se při každé připomínce, výročí i novém filmu. Po roce 1989 část společnosti vidí skupinu jako extrémně riskantní, ale legitimní odpor proti totalitě; jiní akcentují zabité při akcích a odmítají morální ospravedlnění. Tuto tenzi popisují už 90. léta a přetrvává dodnes.
Politici i instituce se na tom rozcházejí. V roce 2004 vyvolal návrh Senátu na státní vyznamenání okamžitý odpor části veřejnosti; téma se od té doby periodicky vrací. Ještě nedávno, v červnu 2024, prezident Petr Pavel řekl, že skupinu Mašínů by nevyznamenal, což znovu otevřelo staré linie sporu.
Veřejný rituál paměti ukazuje i pohřeb Milana Paumera v roce 2010: účast premiéra a dalších čelných představitelů státu znamenala politické uznání, zároveň však obřad doprovázely hlasité protesty. Jinými slovy – i pietní momenty se mění v arénu pro střet dvou výkladů.
Silný návrat do popkultury přinesl film Bratři (2023). Jedni ocenili přesnost rekonstrukce útěku a „polidštění“ protagonistů, druzí kritizovali, že film obchází morální dilemata a činí z příběhu „čistou akci“. Už samotný výběr snímku jako českého kandidáta na Oscara znovu rozdmýchal otázku, co je hrdinství a co je neospravedlnitelné.
Lošany – památník místa narození Josefa Mašína (starší deska)
Paměť se ale nepíše jen v kině. V srpnu 2022 byl v Lošanech na „Mašínově statku“ otevřen Památník tří odbojů – místo, které rámuje rodinný příběh v dějinách 20. století (legie, Tři králové, třetí odboj). Otevření za účasti nejvyšších ústavních činitelů ukazuje, že státní kanonizace existuje, jen není všeobecně přijatá. Památník tak „institucionalizuje“ jeden výklad, zatímco veřejný prostor dál drží pluralitu názorů.
Jak u událostí s civilními oběťmi vážit „odbojový záměr“ proti „následku“ – a kdo má v demokratické společnosti poslední slovo při tom, koho a jak připomínáme: soudy, politici, historici, nebo veřejnost?
Zaujal tě článek? Začni mě sledovat, ať ti neuniknou další zajímavé historické události.
