Článek
Místnost je malá, vzduch stojí a světlo má ten nepříjemný úřední odstín, který nedokáže nic zjemnit. Na stole leží papír připravený k podpisu, vedle něj pero, a v celé té scéně je až směšně málo věcí, které by vypadaly dramaticky. Právě to je na tom nejděsivější: že se zásadní věci často nedějí na ulici, ale u stolu, kde je největší „zbraní“ formulace v protokolu.
Dne 22. února 1950 byl farář Josef Toufar donucen podepsat výslechový protokol. Ten podpis neměl potvrdit pravdu, měl potvrdit verzi, kterou si vyšetřovatelé potřebovali odnést do spisu a později ji ukázat jako oficiální vysvětlení celé kauzy. Nešlo o vyšetřování v běžném smyslu slova, ale o výrobu příběhu, který měl posloužit jako záminka. V takové logice se člověk nestává svědkem události, ale materiálem, z něhož se vylisuje přiznání.
V protokolu šlo hlavně o jedno: aby vznikl pevný bod, od kterého se dá odvíjet propaganda i další kroky státu. Papír měl „potvrdit“, že šlo o zinscenování číhošťského zázraku, a tím celé dění uzavřít do jednoduché škatulky, která se dá prodat veřejnosti i použít proti církvi. Když má režim jednou takový dokument v ruce, realita se začne přizpůsobovat tomu, co stojí na stránce, ne tomu, co se doopravdy stalo.
A nejhorší je, jak obyčejně to celé může působit. Žádný velký výjev, žádné hromadné zatýkání před kamerami, jen několik lidí, protokol a tlak, který je nenápadný jen do chvíle, než si člověk uvědomí, že ten podpis není svobodné rozhodnutí. V podobných okamžicích se nerozhoduje jen o jednom člověku, ale i o tom, jak snadno se dá v zemi převléct lež za úřední pravdu.
Josef Toufar – portrét (atelier Langhans)
Číhošťská jiskra
Číhošť byla na mapě skoro neviditelná obec, typ místa, kde se zprávy běžně šíří po návsi a přes ploty. Jenže v prosinci 1949 se tam stalo něco, co tuhle vesnickou logiku přetížilo. V neděli 11. prosince 1949 se při kázání v místním kostele údajně několikrát pohnul kříž na hlavním oltáři. Lidé v lavicích si toho všimli, začali si to mezi sebou vyprávět a z drobné epizody se během krátké doby stal příběh, který cestoval rychleji než jakýkoli úřední zákaz.
Atmosféra v obci se tím změnila zvláštním způsobem. Ne že by se z Číhoště ze dne na den stalo poutní místo v klasickém smyslu, ale najednou tu byl motiv, o kterém se mluvilo šeptem i nahlas, motiv, který působil jako výzva: buď tomu věříš, nebo nevěříš, ale nemůžeš se tvářit, že se nic nestalo. Přesně tohle je pro moc nepříjemné. Komunistický režim tehdy potřeboval mít pod kontrolou veřejný prostor, výklad reality i autority, které lidem říkají, co je správně. A církev byla jedna z mála struktur, které dokázaly fungovat mimo stranické pokyny, s vlastním jazykem, vlastními rituály a velkou sítí důvěry.
Proto to režim „štvalo“ víc než samotný pohyb kříže. Nešlo jen o to, jestli se kříž pohnul a proč. Pro režim byl problém v tom, že se objevil příběh, který si lidé šířili sami, bez povolení, a navíc v prostředí, které komunisté považovali za ideologického soupeře. Případ se brzy stal součástí mohutné anticírkevní propagandy a záminkou pro širší tlak na katolickou církev. Jakmile se jednou takový příběh dostane do soukolí moci, přestává být „záhadou“ a stává se materiálem. Ne pro pochopení, ale pro útok, zastrašení a ukázku, kdo tady určuje, co je pravda a co je „podvod“.
Výroba viníka
Záleželo na tom, aby se případ přestal vyprávět jako něco neuchopitelného a začal se vyprávět jako „odhalený podvod“. StB na takové věci měla jednoduchý recept: nejdřív si člověka odřízne od světa, pak mu vezme síly a nakonec mu nabídne jediné „rozumné“ východisko, tedy podepsat verzi, kterou už někdo dávno napsal za něj. U Toufara to nebyla improvizace, ale řízená operace, kde se postupovalo od zajištění osoby přes izolaci až k finálnímu papíru, který měl posloužit propagandě i dalším represím.
Začíná to tím nejbanálnějším krokem, který ale všechno mění: člověk zmizí z běžného života. Josef Toufar byl na konci ledna 1950 zatčen a odvezen do vyšetřovacího režimu StB. V praxi to znamenalo, že se z faráře stal objekt v rukou aparátu, který si s ním mohl dělat, co potřeboval, bez veřejné kontroly a bez normálních záruk. Jakmile je někdo v izolaci, režim získá čas i prostor, aby „vyrobil“ příběh, který se mu hodí, a zároveň zlomil odpor tím, že oběť unaví a dezorientuje.
Pak přichází to hlavní: nátlak a konstrukce. Vyšetřování nemíří k ověřování svědectví nebo hledání přirozeného vysvětlení, ale k tomu, aby se obvinění stalo „logickým“. Když realita nedává pevný bod, vyrobí se pevný bod jinde, třeba v doznání. A když doznání nepřichází, nátlak se stupňuje tak dlouho, dokud se podpis nestane menším zlem než další pokračování výslechů. Toufar byl v rámci výslechové procedury StB bit a mučen, aby „přiznal“, že zázrak zinscenoval. Tenhle mechanismus je cynický právě tím, jak je účelný: navenek pak stačí ukázat papír se jménem a tvrdit, že je hotovo.
Do toho zapadá i klíčový moment, který celý proces „uzamkne“ do spisu. Dne 22. února 1950 Toufar pod nátlakem podepsal výslechový protokol (resp. dodatek), v němž měl popsat, jak měl být číhošťský „zázrak“ technicky proveden. Pro StB to nebyla jen položka v dokumentaci, ale trofej, protože se z ní dá udělat oficiální pravda. Od té chvíle už nebylo nutné přesvědčit veřejnost důkazy; stačilo ji krmit „přiznáním“ a zbytek dobarvit propagandou.
Celé to působí jako studená výroba: člověk, který je fyzicky i psychicky na dně, podpis, který má vypadat dobrovolně, a spis, který má zastínit realitu. V takovém systému se nevyhrává tím, že něco vysvětlíš, ale tím, že vytvoříš dokument, na který se bude dát odkazovat ještě dlouho poté, co se oběť už nemůže bránit.
Úřední smrt
Když už měli ve spisu „přiznání“, začalo se počítat s tím, že případ půjde uzavřít a využít. Jenže tělo člověka, které dostává týdny zabrat, má svoje limity a StB s nimi nepočítala, nebo jí to bylo jedno. Josef Toufar zemřel 25. února 1950 v Praze na následky zacházení během vyšetřování StB. Oficiálně se dalo mluvit o prasklém žaludečním vředu a převozu do nemocnice, ale smysl té věty je prostý: bez toho vyšetřovacího nátlaku by k té smrti v tu chvíli nejspíš nedošlo.
Navenek se s tím pracovalo tak, aby režim nemusel nic vysvětlovat a současně aby neztratil kontrolu nad příběhem. Rodina se o smrti nedozvídá okamžitě, detaily se dávkují, a hlavně se nepřipouští, že by vyšetřovatelé překročili čáru. Z člověka se udělá položka, ze smrti nepříjemná technikálie a ze spisu jediný „legální“ rámec, kterým se má veřejnost řídit. Když je potřeba, mlčí se; když je potřeba, mluví se tak, aby to znělo jako hotová věc bez prostoru pro otázky.
A do toho nastupuje propaganda, která umí jednu věc skvěle: přetavit násilí do „poučení“. Případ Číhošť se režimu hodil jako ukázka, jak se dá církev vykreslit jako hnízdo manipulátorů a „tmářství“, které prý kazí společnost. StB se dokonce pokusila událost filmově zrekonstruovat v propagandistickém snímku Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Ne proto, aby něco objasnila, ale aby lidem naservírovala obrázky, které mají nahradit realitu. V tu chvíli už nejde o Toufara jako o člověka, ale o Toufara jako o nástroj v kampani, kde se z jednotlivce udělá exemplární případ a z exemplárního případu záminka pro tvrdší postup proti církvi obecně.
Co následovalo, mělo dvojí stopu. Jedna je lidská a dost temná: anonymní pohřeb v Ďáblicích, roky mlžení a snaha, aby se příběh rozpadl v tichu. Druhá je politická a až banálně účelná: případ posloužil jako munice v širším tažení, které mělo církev zahnat do kouta, rozbít její autoritu a ukázat, že stát si může vzít kohokoli a udělat z něj, co se mu hodí.
