Plukovník Švec se po vzpouře vojáků zastřelil. Z tragédie vznikla národní legenda

Josef Švec prožil první část života daleko od kasáren a bojišť. Narodil se 19. července 1883 v Čenkově u Třeště. Školu navštěvoval v Třešti, poté studoval na gymnáziu v Pelhřimově a učitelském ústavu v Soběslavi.

Roku 1903 nastoupil na obecnou školu v Třebíči. Vedle vyučování se zapojil do místního Sokola, který spojoval tělesnou výchovu s kázní, vlastenectvím a veřejnou činností. Švec vedl cvičení a postupně se stal místonáčelníkem třebíčské jednoty. V jejím prostředí se potkal také s budoucím generálem Janem Syrovým.

Po osmi letech přišla nabídka, která změnila celý jeho život. Česká obec sokolská ho roku 1911 vyslala do ruského Jekatěrinodaru, dnešního Krasnodaru. Měl tam vyučovat tělocvik a šířit sokolský způsob cvičení mezi místním obyvatelstvem. Švec se naučil rusky a zapojil se do života početné české krajanské komunity.

Vypuknutí první světové války jej zastihlo na území země, která právě vstoupila do války s Rakouskem-Uherskem. Jako rakousko-uherský občan pocházející z Čech se ocitl ve složité situaci. Dne 24. srpna 1914 se v Kyjevě přihlásil jako dobrovolník do České družiny, jednotky vytvářené z Čechů a Slováků žijících v Rusku.

Česká družina patřila k ruské armádě a její příslušníci zpočátku působili především jako průzkumníci. Znalost češtiny, němčiny a poměrů v habsburské monarchii z nich dělala cenné prostředníky při získávání informací. Pohybovali se v blízkosti nepřátelských pozic, vyslýchali zajatce a přesvědčovali české vojáky rakousko-uherské armády k přechodu na ruskou stranu.

Švec získával vojenské zkušenosti přímo v poli. Během bojů v Karpatech a u Gorlice prokázal odvahu při průzkumných akcích a rychle postupoval v hodnostech. Od ledna do května 1915 se vypracoval z desátníka na praporčíka, tedy do první důstojnické hodnosti. Obdržel také několik ruských vyznamenání za statečnost.

V prosinci 1916 během hromadného přestupu příslušníků československé brigády přijal pravoslaví a druhé jméno Jiří, v ruské podobě Georgij. V té době už velel 8. rotě 1. československého střeleckého pluku Mistra Jana Husi.

Se svou rotou nastoupil 2. července 1917 do bitvy u Zborova. Československá střelecká brigáda prolomila opevněné rakousko-uherské pozice a zajala tisíce protivníků. Vojenský význam střetnutí zůstal omezený, politický dopad byl obrovský. Úspěch ukázal, že československé jednotky dokážou bojovat jako samostatná síla, a posílil zahraniční odboj usilující o vznik vlastního státu.

Švec byl po Zborovu povýšen na poručíka a převzal velení 3. praporu svého pluku. Jeho kariéra pokračovala i během chaotického rozpadu ruské armády. V únoru 1918 kryl ústup československých jednotek z Ukrajiny. U Carevky jeho muži čelili dvěma německým obrněným automobilům, které zahnali palbou z pušek a ručními granáty. Švec se tím stal prvním československým důstojníkem, který velel obraně proti obrněné technice.

Na jaře 1918 vypukly otevřené boje mezi legionáři a bolševiky. Švec převzal velení 1. československého střeleckého pluku a při dobytí Penzy 29. května řídil všechny nasazené československé síly. Do útoku zapojil také obrněné automobily ukořistěné bolševikům.

Následovala Samara a v srpnu 1918 Kazaň, kde československé jednotky získaly významné postavení na Volze. Švec později řídil obranu města a jeho zářijové vyklizení. Dne 27. srpna 1918 byl povýšen na plukovníka a v polovině října převzal velení celé 1. československé střelecké divize.

Za pouhé čtyři roky se z třebíčského učitele stal jeden z nejvýše postavených československých velitelů v Rusku. Divizi však přebíral po měsících krvavých bojů. Muži toužili po návratu domů a jejich ochota pokračovat ve válce rychle mizela. Švec se ocitl v čele jednotky, jejíž kázeň se začínala rozpadat.

Když Švec převzal velení 1. československé střelecké divize, ocitl se uprostřed hluboké krize. Do jejího čela byl jmenován 17. října 1918, právě ve chvíli, kdy se rozsáhlá protibolševická fronta na Volze začínala rozpadat. Legionáři měli za sebou měsíce nepřetržitých přesunů a bojů. Docházely zásoby, přibývalo nemocných a slábla víra, že jejich další působení v Rusku má jasný smysl.

Vojáci původně počítali s přesunem na západní frontu, kde chtěli bojovat proti Rakousku-Uhersku. Místo toho se stále hlouběji zaplétali do ruské občanské války. Spojenecké jednotky, které je podle opakovaných slibů měly vystřídat, stále nepřicházely. Každý další rozkaz k postupu proto vyvolával větší odpor.

Velitelství požadovalo, aby Švec připravil útok ve směru na Bugulmu. K tomu potřeboval shromáždit rozptýlené pluky v okolí města Belebej. Už 22. října narazil v Aksakovu na odpor 4. československého střeleckého pluku. Muži žádali odpočinek a další přesun odmítali. Švec se je pokoušel přesvědčit osobní autoritou, která mu v předchozích letech mnohokrát pomohla. Tentokrát však před sebou měl vojáky vyčerpané válkou a zklamané vlastním velením.

Ještě těžší střet přišel 24. října v Belebeji, kam dorazil I. prapor 1. československého střeleckého pluku. Švec měl k tomuto útvaru mimořádně blízký vztah. Právě u něj začínal svou legionářskou dráhu a řadu jeho mužů osobně znal. Očekával proto, že jeho rozkaz uposlechnou.

Vojáci však zůstali v železničních vagonech, kterým se říkalo těplušky, a odmítali se přesunout do připravených ubikací ve městě. Za jejich postojem stál desátník Jan Vodička, jeden z organizátorů odporu. Na shromáždění zaznělo, že muži důvěřují více jemu než veliteli celé divize. Pro Švece představovala taková slova osobní ponížení i důkaz, že se mu jednotka rozpadá před očima.

Pozdější vyprávění přisoudilo Vodičkovi roli komunistického agitátora, který vojáky poštval proti důstojníkům. Skutečná krize měla širší příčiny. Legionáři byli unavení, část z nich se přikláněla k levici a mnozí především toužili opustit ruskou frontu. Vodička dokázal jejich nespokojenost soustředit a získal nad schůzí značný vliv.

Švec se současně vyrovnával s další znepokojivou zprávou. Dne 23. října obdržel hlášení, že skupina legionářů u Buguruslanu, tvořená především I. praporem 9. střeleckého pluku, byla odříznuta a zničena. Zpráva byla mylná a jednotka ve skutečnosti přežila. Švec se pravdu před svou smrtí nedozvěděl. V jeho očích tak odmítnutí rozkazu ohrožovalo další spolubojovníky a mohlo urychlit zhroucení celé fronty.

Večer 24. října se vrátil z Belebeje do štábního vlaku v Aksakovu. Svědkové ho popisovali jako viditelně otřeseného. Společně s náčelníkem štábu Grigorijem Ivanovem připravoval rozkazy na následující den. Pracovali přibližně do dvou hodin ráno. Poté Švec odešel do svého oddílu v železničním vagonu.

Zde pokračoval v rozepsané výzvě nazvané Všem bratřím důstojníkům a vojákům I. československé střelecké divise. Vedle ní zanechal krátký vzkaz:

Lístek uložil do zásuvky stolu. Přibližně ve tři hodiny ráno 25. října 1918 se zastřelil služební pistolí Steyr. Výstřel zřejmě zanikl v hluku projíždějícího vlaku. Tělo objevil kolem půl šesté jeho sluha a divizní lékař Karel Pánek určil dobu smrti přibližně na třetí hodinu ranní.

Zpráva zasáhla především vojáky 1. pluku, kteří Švece dlouhá léta znali. Jeho smrt v nich vyvolala pocit viny a část odporu postupně ustoupila. Vývoj však probíhal pomaleji, než později tvrdila legionářská legenda. Někteří muži opustili vagony už před oznámením velitelovy smrti, další se podřídili až během následujících dnů. Čtvrtý pluk navíc dostal slíbený odpočinek a z oblasti odjel.

První pluk se po krátkém oddechu vrátil na frontu a bojoval ještě do druhé poloviny listopadu. K tomuto rozhodnutí přispěl Švecův čin, snaha pomoci ohroženým legionářským jednotkám i zprávy o novém postupu směrem k Permu. Představa, že jediný výstřel okamžitě proměnil vzbouřené legionáře v poslušné vojáky, vznikla postupným zjednodušováním událostí. Právě tento obraz se po návratu legií domů stal základem Švecova posmrtného kultu.

Švecův posmrtný příběh začal už během cesty jeho rakve do Čeljabinsku. První pluk vyslal na pohřeb deputaci, v níž zastupoval každou rotu jeden voják a každý prapor jeden důstojník. Posledního rozloučení se účastnili také příslušníci spojeneckých armád.

Pohřeb se uskutečnil 28. října 1918, tedy v den, kdy byla v Praze vyhlášena samostatná Československá republika. Legionáři v Rusku v té době ještě přesné zprávy o dění ve vlasti neměli. Jakmile se obě události propojily, získal Švecův osud silný symbolický význam: zatímco doma vznikal stát, tisíce kilometrů od Prahy byl pohřbíván muž, který se za jeho vznik několik let bil.

V legionářském prostředí se brzy prosadil výklad, podle něhož Švec obětoval vlastní život, aby zachránil čest vojska. Jeho osobní zhroucení se proměnilo v promyšlený velitelský čin. Z odmítnutí rozkazu vznikla vzpoura rozvrácená bolševickými agitátory a z následného návratu části vojáků do služby okamžité procitnutí celého pluku. Tento příběh byl srozumitelný, působivý a snadno se předával dál.

Švecovu památku pomáhaly šířit jeho zápisky. Deník plukovníka Švece začal v Československu vycházet roku 1920 a do konce desetiletí se dočkal několika vydání. Čtenářům představoval skromného učitele a velitele, který prošel válkou od průzkumných hlídek až k velení divizi. Vydavatelé některé pasáže upravovali nebo vynechávali, čímž podporovali obraz mravně pevného hrdiny.

Největší vliv na podobu jeho legendy měl legionářský spisovatel Rudolf Medek. Jeho drama Plukovník Švec mělo premiéru v Národním divadle 27. října 1928, v předvečer desátého výročí republiky. Hlavní roli ztvárnil Bedřich Karen. Medek z aksakovské krize vytvořil hrdinskou tragédii, v níž se velitel svou smrtí pokusí vrátit vojákům ztracenou čest.

Hra vyvolala prudkou veřejnou polemiku. Její zastánci v ní viděli oslavu odpovědnosti a služby vlasti. Kritici upozorňovali na zkreslení poměrů v ruských legiích a na příliš jednoduché rozdělení postav. Část bývalých legionářů odmítala obraz mužstva ovládaného několika agitátory. Vadilo jim také, že demokratické tradice dobrovolnického vojska vystupují v dramatu jako zdroj rozkladu.

Spor postupně získal politický charakter. Pravice spojovala Švece s autoritou a národní jednotou, zatímco část levice v Medkově hře spatřovala oslavu militarismu. Rozepře přitáhla k jeho jménu další pozornost. Z tragédie jednoho velitele se stalo téma celostátního politického zápasu.

Medkovo drama bylo roku 1929 zfilmováno režisérem Svatoplukem Innemannem, znovu s Bedřichem Karenem v hlavní roli. Výrobu podpořila armáda a snímek získal status kulturně-výchovného filmu, díky němuž byl osvobozen od daně ze zábavy. Uvedení v kinech na začátku roku 1930 znovu otevřelo spory kolem Švecovy smrti a zároveň přeneslo jeho příběh k dalšímu publiku.

Další velká kapitola kultu přišla roku 1933. Čeljabinskému hřbitovu hrozilo zrušení, a československé úřady proto zahájily převoz ostatků významných legionářů. Hledání Švecova hrobu provázely zmatky. První dvě těla dopravená do Prahy mu podle lékařské komise nepatřila. Při druhém pokusu se pracovníci v Čeljabinsku vrátili k ostatkům, které předtím považovali za tělo ruského vojáka. Nalezené stopy po střelném poranění a porovnání s dobovou dokumentací nakonec vedly k jejich identifikaci.

Švecovy ostatky dorazily do Prahy 25. září 1933. Na přelomu září a října byly společně s ostatky podplukovníka Karla Vašátky vystaveny v Pantheonu Národního muzea. Následoval rozsáhlý průvod Prahou a slavnostní uložení ve vědeckém ústavu Památníku osvobození pod Vítkovem. Plán počítal s pozdějším přenesením do mauzolea na vrcholu Vítkova, k tomuto kroku už však nedošlo.

O rok později dostal Švec jeden ze svých nejznámějších pomníků. Socha od Otakara Švece byla na pražském Pohořelci odhalena 29. září 1934. Legionářský velitel stál v dlouhém plášti s rukama položenýma na jílci šavle. Pomník zasadil Švecův příběh přímo do prostoru hlavního města, poblíž kasáren a Pražského hradu.

Nacistická okupace přinesla likvidaci legionářských symbolů. Švecovy pomníky a pamětní desky byly odstraňovány, protože připomínaly vojenský boj za samostatné Československo. Na podzim 1940 byly jeho ostatky odvezeny z Památníku osvobození a za účasti rodiny uloženy do rodinné hrobky v Třešti. Ještě téhož večera přicházeli místní obyvatelé k hrobu s květinami.

Pohořelecká socha zmizela v polovině roku 1941. Po válce ji restituční komise americké armády objevila nepoškozenou v Bavorsku a nechala převézt do skladu v Děčíně-Podmoklech. V březnu 1949 o nálezu informovalo ministerstvo vnitra pražský národní výbor. Poté se doprovodné spisy ztratily a československé úřady ovládané komunisty nechaly sochu sešrotovat.

Komunistický režim přisoudil Švecovu příběhu opačný význam. Z legionářského mučedníka se stal představitel důstojnického vedení, které podle dobového výkladu nutilo vojáky bojovat proti ruské revoluci. Desátník Jan Vodička naopak vystupoval jako uvědomělý odpůrce intervence. Medkova hra zmizela z jevišť, film se přestal promítat a většina obnovených pietních míst byla během padesátých let znovu odstraněna.

Po roce 1989 se Švecovo jméno začalo vracet na pamětní desky a do veřejných debat. V Třebíči mu byl roku 2008 odhalen nový pomník a Národní divadlo uvedlo Medkovo drama v moderním nastudování v roce 2018. Švec už ovšem nezískal postavení, které měl za první republiky.

Skutečný Josef Švec byl schopný velitel, kterého v krajní situaci zlomila odpovědnost a ztráta autority. Posmrtný kult z tohoto složitého příběhu vybral oběť, čest a obnovenou kázeň. Právě rozdíl mezi člověkem ve štábním vagonu a hrdinou z pomníků ukazuje, jak snadno se historická tragédie může změnit v politický mýtus.

Byl podle vás Švecův čin hrdinskou obětí, nebo osobní tragédií velitele, kterého zlomila ztráta autority?

P.S. Některé české příběhy dokážou vyvolat spor i po více než sto letech. Jestli chcete podpořit další podobné články, budu rád za malý příspěvek. Díky, že čtete.

Zdroje: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/199698/120507667.pdf

VHU PRAHA

https://www.vhu.cz/en/josef-jiri-svec-smrt-zatavena-do-legendy/