Článek
Po únoru 1948 se československá hranice rychle měnila. Pro novou komunistickou moc představovala místo, kudy odcházeli odpůrci režimu, bývalí politici, vojáci, podnikatelé i lidé, kteří se obávali zatčení. Každý úspěšný útěk současně ukazoval, že část obyvatel hledá budoucnost za hranicemi země budující údajně spravedlivější společnost.
Během prvních let komunistické vlády odešly přes hranice tisíce lidí. Mířili hlavně do americké okupační zóny v Německu a do Rakouska. Někteří využívali převaděče, další se spoléhali na mapu, znalost terénu nebo štěstí. Trasu často volili přes lesy na Šumavě a jižní Moravě.
Hranici střežily bezpečnostní složky už před únorem 1948. Poválečný systém tvořila Finanční stráž spolu s oddíly Sboru národní bezpečnosti a armády. Komunistický převrat změnil hlavní smysl jejich práce. Režim začal považovat západní hranici za frontovou linii mezi dvěma politickými světy a soustředil se na zastavení odchodů vlastních občanů.
Pohraniční stráž vznikla 1. ledna 1949 jako součást Sboru národní bezpečnosti. Její budování ovlivnil sovětský model, který spojoval vojenskou organizaci s policejními pravomocemi. Jednotky dostávaly stále více mužů a vznikala hustší síť pohraničních rot. V citlivých úsecích rostl počet hlídek, kontrolních stanovišť a zátarasů.
V roce 1950 převzalo ochranu hranic nově vytvořené ministerstvo národní bezpečnosti. V jeho čele stál Ladislav Kopřiva, jeden z představitelů represivního aparátu raných padesátých let. Pod ministerstvo spadala státní bezpečnost, veřejná bezpečnost i Pohraniční stráž. Ochrana hranic se tak stala součástí centralizovaného systému, který hledal skutečné i domnělé nepřátele režimu.
Příprava nového uspořádání probíhala už několik měsíců před přijetím zákona. Na západní hranici vznikaly pohraniční brigády podle sovětského vzoru a služba získávala vojenský charakter. Historikové Vojenského historického ústavu upozorňují, že zákon z července 1951 především dodal právní podobu systému, který už fungoval.
Dne 11. července 1951 schválilo Národní shromáždění zákon č. 69/1951 Sb. o ochraně státních hranic. Podepsali jej prezident Klement Gottwald, předseda vlády Antonín Zápotocký, předseda parlamentu Oldřich John a ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva. Účinnosti nabyl 31. července téhož roku.
Už úvodní věty zákona ukazovaly, jak režim hranici chápal. Předpis požadoval její ochranu před pronikáním „nepřátel tábora pokroku a míru“. Ostrahu spojoval s výstavbou socialismu a prohlašoval ji za povinnost každého občana. Běžná státní hranice se v právním textu změnila v bojiště proti politickému protivníkovi.
Zákon svěřil ochranu hranic ministerstvu národní bezpečnosti, které ji mělo zajišťovat hlavně prostřednictvím Pohraniční stráže. Její členové získali oprávnění kontrolovat doklady, prohledávat osoby a zadržovat podezřelé. Předpis jim umožňoval vstupovat na pozemky v pohraničí a požadovat pomoc obyvatel. Stát tím zasahoval do běžného života celých oblastí u hranic.
Bývalá strážní věž na československo-rakouské hranici u Hatí
Zvláštní význam měl osmý paragraf. Ten zmocnil ministra národní bezpečnosti, aby stanovil případy, kdy příslušník Pohraniční stráže použije zbraň. Samotný zákon tedy vytvořil základ pro další nařízení, které podrobně upravilo střelbu během služby. Oba předpisy vyšly ve stejné částce Sbírky zákonů a začaly platit ve stejný den.
Režim současně budoval obraz pohraničníka jako mimořádně spolehlivého ochránce státu. Zákon uváděl, že službu vykonávají vybraní příslušníci „pracujícího lidu“. Výběr zahrnoval prověřování politických postojů, rodinného původu a vztahu ke komunistickému zřízení. Vedení potřebovalo muže ochotné splnit rozkaz i proti lidem prchajícím ze stejné země.
Zákon počítal také se zapojením obyvatel pohraničí. Občané měli upozorňovat na podezřelý pohyb a pomáhat bezpečnostním orgánům. Postupně vznikla síť pomocníků Pohraniční stráže, kteří sledovali okolí bydliště a předávali informace o cizích lidech. Strach z udání pronikal do vesnic, samot i železničních stanic v blízkosti hranice.
Komunistická propaganda popisovala uprchlíky jako zrádce, špiony nebo převaděče placené západními tajnými službami. Někteří agenti ze zahraničí hranici skutečně překračovali a část převaděčských skupin spolupracovala se západními zpravodajskými organizacemi. Velkou část zadržených však tvořili běžní českoslovenští občané, kteří hledali cestu ven z diktatury.
Tento rozdíl režim ve veřejném prostoru stíral. Každý tajný přechod mohl být označen za útok proti státu. Propagandistický obraz vnějšího nepřítele poskytoval ospravedlnění pro další zpřísňování systému. Vojenský historický ústav shrnuje, že úkolem Pohraniční stráže bylo zachycovat zahraniční agenty a zároveň bránit emigraci československých občanů.
Jedenáctý červenec se později stal Dnem Pohraniční stráže. Režim tím připomínal přijetí zákona, který dal represivnímu systému pevnou právní oporu. Konaly se slavnostní nástupy, udělovala se vyznamenání a propaganda vyprávěla příběhy o statečných strážcích socialismu.
Za oficiálními oslavami stála hranice určená hlavně k udržení obyvatel uvnitř státu. Zákon č. 69/1951 Sb. proměnil politickou vůli komunistického vedení v konkrétní pravomoci. Pohraniční stráž získala právní postavení, rozsáhlou kontrolu nad pohraničím a oporu pro použití síly. Další kroky z hranice vytvořily pásmo, kde pokus o útěk mohl skončit smrtí.
Ozbrojená past
Zákon o ochraně státních hranic vytvořil právní základ. Skutečnou podobu železné opony určily rozkazy, technické překážky a každodenní služba tisíců pohraničníků. Západní hranice Československa se během první poloviny padesátých let proměnila v rozsáhlé vojenské pásmo, které sahalo hluboko do vnitrozemí.
Ve stejné částce Sbírky zákonů jako zákon č. 69/1951 Sb. vyšlo také nařízení ministra národní bezpečnosti č. 70/1951 Sb. o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně. Nařízení upravovalo střelbu proti lidem, kteří se pokoušeli neoprávněně přejít hranici, odmítli zastavit nebo kladli odpor. Pohraničník měl zpravidla nejprve vyzvat člověka k zastavení a vystřelit do vzduchu. Další výstřely už mohly mířit přímo na prchajícího.
Předpis používal jazyk, který z útěku ze země vytvářel bezpečnostní hrozbu. Člověk mířící do Bavorska nebo Rakouska mohl být během několika minut označen za „narušitele“. Jeho skutečný důvod odchodu měl pro zasahující hlídku druhořadý význam. Rozhodující byl pohyb v zakázaném prostoru a pokračování v útěku po výzvě.
Pohraniční stráž získala vojenskou strukturu. Základ tvořily brigády rozdělené na prapory a roty, které střežily jednotlivé úseky. Muži sloužili v odlehlých objektech obklopených lesy a poli. Část tvořili vojáci základní služby, jejichž výběr doprovázelo politické prověřování. Velení vyžadovalo kázeň a ochotu splnit rozkaz během několika sekund.
Služba se odehrávala ve dne i v noci. Hlídky obcházely přidělený úsek, čekaly na stanovištích a reagovaly na poplachy. Pohraničníci používali samopaly, pistole a služební psy. V terénu je podporovaly pozorovatelny, telefonní spojení a později signalizační zařízení. Celý systém měl zachytit člověka ještě před dosažením skutečné čáry oddělující Československo od sousedního státu.
Hraniční pásmo často začínalo několik kilometrů od samotné hranice. Vstup do něj podléhal povolení a kontrole. Silnice protínaly závory, železniční spoje sledovaly bezpečnostní složky a ubytovací zařízení evidovala hosty. Obyvatelé obcí žili v prostoru, kde mohl cizí člověk okamžitě vzbudit pozornost.
Ještě přísnější režim platil v zakázaném pásmu nejblíže hranici. Některé vesnice byly vystěhovány a později zanikly. Domy, kostely a hospodářská stavení ustoupily prostoru určenému k ostraze. Krajina podél západní hranice postupně řídla a na některých místech zůstaly jen ruiny, zarostlé cesty a ovocné stromy připomínající někdejší osídlení. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu tento vývoj popisuje jako proměnu přirozené mezistátní hranice v nepřátelskou zónu a místy také v liduprázdnou krajinu.
Československý pohraničník na snímku zveřejněném v časopise Stráž roku 1961.
Nejviditelnější součástí systému se staly ženijní zátarasy z ostnatého drátu. Jejich konstrukce a umístění se v průběhu let měnily. Zátaras obvykle neležel přímo na státní hranici. Nacházel se ve vnitrozemí, aby hlídky získaly čas na zásah ještě před útěkem člověka na území sousedního státu.
Dráty doplňoval pás rozorané půdy, na němž zůstávaly stopy. Pohraničníci tak mohli odhadnout počet lidí, směr jejich pohybu a někdy také druh obuvi. Každé porušení překážky nebo nalezená stopa spouštěly pátrání v okolí. Jednotky uzavíraly cesty a prohledávaly lesy.
V první polovině padesátých let patřila k nejnebezpečnějším prvkům elektrifikace zátarasů. Nástražnými vodiči procházel proud o napětí v řádu tisíců voltů. Člověk mohl zemřít při jediném dotyku. Výstražná označení často chyběla, takže nebezpečí hrozilo také lidem, kteří se k zařízení dostali náhodou.
Elektrické vedení komplikovalo službu samotným pohraničníkům. Déšť, námraza nebo padající větve způsobovaly zkraty a falešné poplachy. Vojáci museli zařízení opravovat v podmínkách, kde chybný pohyb mohl skončit těžkým zraněním. Technické potíže však vedení přijímalo jako cenu za účinnější uzavření hranice.
Další vrstvu tvořila minová pole. Miny se ukládaly do prostoru zátarasů a měly člověka zranit, usmrtit nebo upozornit hlídky výbuchem. V některých úsecích ležely mezi jednotlivými stěnami ostnatého drátu. Přesná poloha mohla být obtížně rozeznatelná i pro vojáky, zvlášť během sněžení nebo při poškození zařízení.
Jednou z obětí tohoto systému se stala Hermina Winklerová, která v říjnu 1954 přešla z Rakouska do Československa. Při návratu narazila na ženijní zátaras. V drátech vedl elektrický proud a mezi stěnami ležely miny. Její případ ukazuje, že smrtící překážky ohrožovaly také cizince a lidi pohybující se směrem do Československa.
Od minování se začalo ustupovat už během druhé poloviny padesátých let. Elektrický proud zůstal v některých zátarasech déle a definitivně byl odstraněn v polovině šedesátých let. Železná opona tím získala technicky odlišnou podobu, její účel pokračoval.
Místo elektrifikovaných drátů se rozšiřovala signalizační stěna. Při dotyku nebo přestřižení vodiče vyslala poplach na rotu. Vojáci následně vyrazili do označeného úseku a snažili se člověka zastavit před dosažením státní hranice. Poplach mohl vyvolat také zajíc, srna nebo padající větev. Každé hlášení však muselo být prověřeno.
Významnou roli hráli služební psi. Pomáhali sledovat stopu a zadržovat prchající. Někteří byli vedeni na dlouhých lanech podél signální stěny, další vyráželi s psovody. Jejich nasazení mohlo člověku způsobit vážná zranění. V srpnu 1986 pohraniční psi napadli osmnáctiletého Hartmuta Tautze, který se pokoušel dostat z východního Německa přes území Československa do Rakouska. Na následky zranění zemřel.
Pohraniční systém spoléhal také na spolupráci civilistů. Pomocníci Pohraniční stráže sledovali pohyb neznámých osob a hlásili podezřelé události. Informace přicházely od pracovníků železnice nebo lesníků. Člověka mířícího k hranici mohl prozradit dotaz na cestu, nevhodné oblečení nebo chybějící místní znalost.
Propaganda zdůrazňovala případy ozbrojených agentů a převaděčů. Tento obraz měl vytvořit představu, že každý úsek hranice čelí bezprostřednímu útoku. Většina služby přitom spočívala ve sledování vlastních občanů a v zachycování lidí, kteří chtěli republiku opustit.
Napětí dopadalo také na mladé vojáky základní služby. Během několikaměsíčního výcviku získávali obraz hranice jako bojiště. Rozkazy je vedly k rychlému zásahu a k používání vojenského slovníku. Uprchlík se měnil v cíl a pronásledování v bojovou akci. Odpovědnost za celý systém přitom sahala k vedení ministerstva vnitra a nejvyšším představitelům státu.
Incidenty vyšetřovala často samotná Pohraniční stráž. Vznikaly situační nákresy, hlášení o počtu výstřelů a popisy pohybu zadržených. Cílem bývalo potvrdit správnost služebního zákroku. Výpověď mrtvého člověka samozřejmě chyběla a svědky často tvořili členové stejné ozbrojené složky.
Střelba někdy zasáhla také území sousedních států. V roce 1986 zahájili českoslovenští pohraničníci palbu směrem do západního Německa a jedna z kulek usmrtila německého občana Johanna Dicka, který se na místě pohyboval během výletu. Případ ukázal, že režim byl ochoten při pronásledování překračovat hranice vlastní pravomoci.
Podobné problémy se objevovaly až do osmdesátých let. Po zastřelení Františka Faktora v říjnu 1984 interní vyšetřování potvrdilo, že českoslovenští pohraničníci vstoupili na rakouské území a stříleli tam. Oficiální záznam v pohraniční knize tuto skutečnost popřel. Informaci přitom dostali nejvyšší bezpečnostní a státní představitelé.
Technická podoba hranice se během čtyř desetiletí vyvíjela. Miny zmizely, elektrický proud nahradila signalizace a hlídky získaly novější dopravní prostředky. Stálý zůstával základní princip. Československý stát vytvořil široké kontrolované území a nasadil ozbrojené vojáky proti lidem, kteří mířili ven.
Železná opona fungovala jako soustava vzájemně propojených překážek. Plot člověka zpomalil, signální zařízení přivolalo hlídku a pás rozorané půdy ukázal směr útěku. O výsledku pak rozhodovala rychlost vojáků, služební pes a případná střelba. Hranice získala podobu pasti, z níž vedla cesta do vězení, k vážnému zranění nebo ke smrti.
Mrtví na drátech
Za železnou oponou zůstaly stovky zmařených životů. Lidé umírali po zásahu střelou, v elektrických zátarasech, při útěku přes řeky nebo po výbuchu nástražných zařízení. Další spáchali sebevraždu ve chvíli, kdy se k nim blížila hlídka. Přesný počet obětí se v jednotlivých odborných souborech liší podle zvolené metodiky. Výzkumy pracují s údajem kolem 280 doložených mrtvých, některé pozdější přehledy uvádějí nejméně 282 osob.
Nejvíce obětí připadalo na první desetiletí komunistické vlády. Hranici tehdy kryly hlídky vedené představou, že každý člověk mířící na Západ představuje protivníka státu. Pohraniční stráž používala zbraně v prostředí, které dávalo splnění rozkazu vyšší hodnotu než lidský život.
Podle jednoho z odborných přehledů bylo při pokusech o překonání hranice 145 lidí zastřeleno a 96 zahynulo po zásahu elektrickým proudem. Další utonuli nebo zemřeli jiným způsobem během pronásledování. Čísla zahrnují československé občany i cizince, kteří přes území republiky hledali cestu na Západ.
Za každým údajem stál konkrétní člověk. Dvaadvacetiletý Miroslav Svatoň zemřel 16. května 1952 v elektrifikovaném zátarasu poblíž Rozvadova. Podobný konec potkal také desítky Poláků, kteří se přes Československo pokoušeli dostat do západní Evropy. Proud o vysokém napětí zasáhl tělo během okamžiku a často znemožnil rychlou pomoc.
Mrtví zůstávali po zásahu ležet v prostoru střeženém hlídkou. Pohraničníci místo uzavřeli, pořídili nákres a sepsali služební hlášení. Dokumentace se soustředila na pohyb takzvaného narušitele a na splnění služebních předpisů. Samotné vyšetřování přitom vedla v mnoha případech Pohraniční stráž, tedy složka, jejíž příslušníci při zásahu stříleli. Výsledkem bývalo potvrzení správného postupu hlídky.
Tragédie zasahovaly také lidi, kteří s útěkem neměli nic společného. Vladimír Vymětalík zahynul v srpnu 1967 během špatně připravené akce proti uprchlíkům. Stal se obětí střelby v prostoru, kde bezpečnostní složky vytvořily nebezpečnou situaci a následně chránily vlastní postup. Jeho případ ukazuje, že systém ohrožoval také běžné obyvatele pohraničí.
Smrtící charakter hranice pokračoval i po odstranění elektrických zátarasů. Vojáci dál používali střelné zbraně a služební psy. Modernější signalizační zařízení umožňovalo rychlejší zásah a pohraniční hlídky pronásledovaly uprchlíky až k samotné hraniční čáře.
V srpnu 1986 se přes Československo pokoušel uprchnout osmnáctiletý občan východního Německa Hartmut Tautz. Nedaleko Bratislavy ho dostihli dva služební psi. Způsobili mu rozsáhlá zranění a mladík následující den zemřel. Příslušníci Pohraniční stráže řešili především zabezpečení místa a další služební postup. Rychlá lékařská pomoc přišla pozdě.
Pouhý měsíc poté zastřelila československá hlídka již zmiňovaného německého občana Johanna Dicka. Pohraničníci si ho spletli s hledaným uprchlíkem a vypálili směrem na území Spolkové republiky Německo. Dick se v oblasti pohyboval během běžného výletu. Jeho smrt vyvolala mezinárodní spor a československý stát později vyplatil rodině odškodnění.
Ještě výrazněji překročila hlídka své pravomoci v případě Františka Faktora. Dne 30. října 1984 se pokusil přejít do Rakouska. Překonal signalizační stěnu a dostal se za státní hranici. Pohraničníci ho pronásledovali několik set metrů na rakouské území a během pronásledování stříleli. Faktor utrpěl průstřel hrudníku a zůstal bez pomoci. Zemřel po několika hodinách na ztrátu krve a prochladnutí. Lékařská zpráva později uvedla, že včasná péče mu mohla zachránit život.
Rakouská strana proti zásahu protestovala. Československé orgány přesto okolnosti případu upravovaly tak, aby zakryly vstup hlídky na cizí území. Služební záznamy obsahovaly zkreslené údaje a odpovědnost zasahujících mužů se začala řešit až po pádu režimu. Oba pohraničníci dostali tresty za ublížení na zdraví.
Samotní vojáci základní služby stáli na nejnižším stupni celého systému. Rozkazy, výcvik a politická výchova je vedly k tomu, aby člověka u hranice vnímali jako nepřítele. Za úspěšný zásah přicházely pochvaly nebo věcné odměny. Odpovědnost proto sahala daleko nad jednotlivé střelce.
Pravidla určovalo ministerstvo vnitra a nejvyšší vedení Komunistické strany Československa. Politické špičky dostávaly informace o střelbě, mrtvých i narušování území sousedních států. Hranici považovaly za zásadní nástroj udržení režimu. Pokračování stejného systému po celá desetiletí vycházelo z jejich rozhodnutí.
Po listopadu 1989 začalo vyšetřování jednotlivých případů. Někteří řadoví pohraničníci stanuli před soudem a část z nich dostala tresty. Postih lidí z nejvyššího politického vedení však narážel na jejich věk, zdravotní stav, důkazní situaci i právní spory kolem osobní odpovědnosti.
Vyšetřovatelé se v posledních letech zaměřili také na bývalé vysoké představitele ministerstva vnitra a velitele Pohraniční stráže. Případy spojené s Hartmutem Tautzem a dalšími oběťmi otevřely otázku odpovědnosti lidí, kteří systém řídili a udržovali v chodu. Ani desítky let po pádu komunistického režimu nepřinesly české soudy pravomocný trest pro některého z tehdejších vrcholných politiků za smrt lidí na hranicích.
Železná opona zároveň ničila životy přeživších. Zadržení lidé čelili výslechům, trestnímu stíhání a vězení. Rodiny získávaly nálepku politicky nespolehlivých osob. Útěk jednoho člověka mohl ovlivnit studium jeho dětí nebo zaměstnání příbuzných.
Pád režimu v listopadu 1989 ukončil smrtící ostrahu hranice. Drátěné zátarasy začaly mizet a pohraniční pásma se otevřela veřejnosti. V krajině přesto zůstaly strážní věže, zarostlé průseky a základy zbořených vesnic. Památníky dnes připomínají lidi, kteří za pokus odejít zaplatili životem.
P.S. Hranice měla chránit stát, ve skutečnosti držela lidi uvnitř. Jestli chcete podpořit další články o místech, kde režim sahal po zbrani, budu rád za malý příspěvek. Díky, že čtete.
