Článek
10. září 1919 se v Saint-Germain-en-Laye podepsal mír s Rakouskem, který právně završil rozpad monarchie a potvrdil novou mapu střední Evropy. Smlouva vstoupila pro signatáře postupně v platnost a pro Československo běží od 16. července 1920. Pro české země to znamenalo mezinárodní stvrzení existence ČSR a rámce jejích hranic vůči Rakousku.
Text smlouvy patří mezi „pařížské míry“ – má stovky článků a řeší vše od hranic přes armádu až po hospodářství a menšinové závazky. V úvodu se výslovně odkazuje na příměří z 3. listopadu 1918, které otevřelo cestu k míru a nové rakouské státnosti.
Cesta k Saint-Germain (1918–1919)
Všechno začalo příměřím z Villa Giusti 3. listopadu 1918 – právě na něj preambule smlouvy výslovně odkazuje. Tím se uzavřela válka s Rakousko-Uherskem a otevřela cesta k míru, který měl nově vymezit hranice i státnosti ve střední Evropě.
V lednu 1919 se v Paříži rozběhla mírová konference, kde „velká čtyřka“ určovala rámec jednání s poraženými státy. Otevření 18. ledna 1919 dalo procesům formální start, ale Rakousko se do rozhodování dlouho nedostalo.
Rakouskou delegaci vedl státní kancléř Karl Renner, který dorazil do Saint-Germain 14. května 1919. Jeho tým byl od samotných vyjednávání odstřižen – texty dostával jako hotové návrhy. První návrh podmínek obdrželi Rakušané 2. června 1919 a obratem podali námitky; zejména protestovali proti zákazu spojení s Německem a řešili sporné oblasti na hranicích. Poslední, třetí návrh jim Dohoda předala 2. září 1919
Na československé straně běžely souběžně menšinové a hraniční agendy – právě proto preambule míru zároveň uznává Česko-slovenský stát a Serbsko-Chorvatsko-Slovinský stát jako nové spojence, což vytyčuje i logiku následných hraničních článků. Tato formulace je přímo v úvodu textu mírové smlouvy.
Co smlouva říká k ČSR
Smlouva výslovně uznala úplnou nezávislost československého státu a zároveň stanovila, že jeho součástí bude i autonomní území Rusínů jižně od Karpat. V obecné části také platí, že Rakousko uznává hranice ČSR, jak je určí mocnosti.
Hranice s Rakouskem jsou popsány v čl. 27(6): od trojmezí u Kittsee k Dunaji u Bratislavy, dále po hlavním plavebním korytu Dunaje k ústí Moravy, proti proudu Moravy a poté proti proudu Dyje; u Gmündu je zvláštní úprava – město Gmünd připadá Rakousku, ale stanice a železniční dílny (Wolfshof/České Velenice) ČSR.
Bezpečnostní omezení u Bratislavy: ČSR se zavazuje nestavět vojenská díla na pravém břehu Dunaje jižně od Bratislavy.
Menšinové závazky a samostatná „menšinová“ smlouva: ČSR se v čl. 57 zavázala uzavřít zvláštní smlouvu na ochranu menšin a na svobody tranzitu; tou je Treaty between the Principal Allied and Associated Powers and Czechoslovakia ze dne 10. 9. 1919. FRUS uvádí, že tato smlouva nabyla účinnosti pro ČSR 16. 7. 1920 (a pro další mocnosti postupně: Britské impérium 16. 8. 1920, Japonsko 14. 10. 1920 – ozn. 25. 1. 1921, Itálie 15. 12. 1920, Francie 29. 7. 1921).
Rakouská armáda, průmysl a reparace
Po válce se Dohoda snažila udělat z Rakouska stát s čistě obrannými schopnostmi a s minimem vojenského průmyslu. Základ je jednoduchý: bez branné povinnosti, malá dobrovolnická armáda do 30 000 mužů a žádné letectvo. (čl. 119–120, 144–148)
Armáda. Branná povinnost se ruší; zůstává jen dobrovolnický sbor do 30 000. Zakázán je generální štáb i jakékoli mobilizační kádry či paralelní struktury velení – tím se znemožňuje skrytá expanze armády. (čl. 119–124)
Průmysl. Zbrojní výroba se koncentruje do jediné státní továrny s produkcí omezenou na potřeby povolené armády; ostatní zbrojovky a arsenály se mají zavřít nebo převést na civilní výrobu. Dovoz i vývoz zbraní a munice je zakázán. (čl. 132, 134)
Letectvo. Vojenské i námořní letectvo je zcela zrušeno; existující letadla, motory a výzbroj se mají vydat Spojencům a personál demobilizovat. (čl. 144–148)
Kontrola. Plnění podmínek sledují Mezispojenecké kontrolní komise se sídlem ve Vídni, které mají právo inspekcí a dohledu. (čl. 149–153)
Reparace. Rakousko uznává odpovědnost a povinnost nahradit škody; o výši a splátkách rozhodne Reparační komise, a to s horizontem až 30 let od 1. 5. 1921. (část VIII, čl. 177–181)
Mapa rozdělení Rakousko-Uherska podle mírových smluv (1919–1920)
Územní dopady
Smlouva právně stvrdila rozpad habsburské monarchie a uznala nové státy – Československo, Polsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců – v rámci nově vymezených hranic Rakouska. Tuto logiku formuluje už preambule a shrnují ji odborné přehledy.
Jižní Tyrolsko připadlo Itálii – hraniční linie byla vedena přes Brennerský průsmyk a dále po hlavním alpském hřebeni. Jde o nejviditelnější územní ztrátu vůči Itálii a klíčový bod části II, článku 27 o „Hranicích Rakouska“.
Korutany: hraniční spor rozhodl plebiscit 10. října 1920, v němž se 59 % voličů vyslovilo pro setrvání u Rakouska; tím se stabilizovala jižní hranice vůči SHS (později Jugoslávii).
Hranice k ČSR navázala na přirozené linie: Dunaj – Morava – Dyje, s lokálními úpravami v Dolních Rakousích (např. okolí Valtic a Gmündu). Detailní průběh i zřízení smíšené komise k vytyčení sporných úseků stanoví čl. 27 a navazující články (např. čl. 55).
Dlouhá stopa pro střední Evropu
Klíčový otisk smlouvy byl právní: článek 88 zakázal jakékoli „sloučení“ Rakouska bez souhlasu Rady Společnosti národů – tzv. Anschlussverbot – a vedl i k přejmenování „Deutschösterreich“ na „Republik Österreich“ (21. 10. 1919). Tento rámec držel rakouskou nezávislost jako mezinárodní normu celá 20. léta.
Britové po roce 1918 přešli od zaniklého plánu udržet habsburskou říši k pragmatickému cíli: zabránit kolapsu „zmenšeného“ Rakouska a tím i tlaku na unii s Německem – nástrojem byla ekonomická diplomacie a ligový záchranný plán z roku 1922. Studie shrnuje, že Lloyd George řídil politiku vůči Saint-Germainskému urovnání a následné finanční sanaci; právě ta měla stabilizovat malý stát v nové mozaice nástupnických zemí.
Ligový „genevský“ balík (říjen 1922) dal Rakousku mezinárodně zajištěnou půjčku výměnou za rozpočtovou disciplínu a dohled kontrolní komise; šlo o první moderní státní stabilizační program. Text protokolů a ligové dokumenty popisují závazek neporušit rakouskou politickou a hospodářskou nezávislost, podmíněné půjčky a pravomoci mezinárodního dohledu – rámec, který formoval rakouskou ekonomiku i politiku 20. let.
V širším regionu nová hranice a „ekonomické zmenšení“ Vídně posílily národní státy s vlastními cly, menšinovými spory a plebiscity (Korutany, Jižní Tyrolsko). Souhrnné přehledy ukazují, že tato kombinace dovedla střední Evropu do 30. let v napětí mezi suverenitou nástupnických států a pokušením revize.
Menšinové závazky a správní režim (uzavření)
Smlouva v Saint-Germain nařídila, aby ČSR uzavřela zvláštní „menšinovou“ smlouvu s hlavními spojenci – se stejným datem 10. 9. 1919. Tím se ochrana práv menšin stala mezinárodním závazkem, nikoli jen vnitrostátní politikou.
Samotná „Treaty between the Principal Allied and Associated Powers and Czechoslovakia“ garantuje rovné zacházení „v právu i v praxi“ bez ohledu na rasu, jazyk či náboženství, stanoví rámec pro občanství, svobodu vyznání a používání menšinových jazyků v soukromí i ve školách a před úřady tam, kde tvoří menšina podstatnou část obyvatel. Závazky jsou „zárukou Společnosti národů“ a mají povahu základních zákonů – změny podléhají dozoru Rady SN.
Pro logiku článku to znamená: práva menšin v ČSR nebyla jen „dodatkem“ k hranicím, ale součástí poválečného systému – s mezinárodním dohledem a možností spor obrátit na Radu SN. Tím je kruh Saint-Germain uzavřen: státnost a hranice, vojensko-hospodářské limity, a k tomu pevný právní rámec pro menšiny.
