Článek
21. září 1944 došlo v obci Sklené (Glaserhau) k hromadné vraždě místních civilistů. V chaosu Slovenského národního povstání přijeli do vesnice partyzáni a pod záminkou práce shromáždili muže ve věku zhruba 16–60 let. Krátce nato je odvedli k okraji lesa a popravili. Zavražděno bylo 187 lidí, převážně karpatských Němců. Událost patří k nejtemnějším epizodám povstaleckého období a dlouho se o ní nemluvilo.
Sklené ukazuje, že i v rámci „spravedlivého“ odboje mohlo dojít k brutálnímu bezpráví na civilistech. Z dobových a pozdějších šetření se rýsuje shoda v základních bodech – přítomnost oddílů 1. československé partyzánské brigády J. V. Stalina, hromadné zadržení mužů a následná poprava. Počet obětí a způsob provedení popisuje Ústav paměti národa i moderní přehledy historiků.
Památka obětí se do veřejného prostoru vrací až po roce 1989: v roce 1994 byl na místě hromadného hrobu odhalen pomník a téma se postupně stalo součástí širší debaty o násilí na menšinách během SNP (Slovenské národní povstání). Náš text se v dalších částech drží prosté linky: co se ve Skleném stalo, kdo nesl odpovědnost a jak se s tím Slovensko vyrovnává.
Místo a komunita (Hauerland)
Sklené leží v někdejší oblasti Hauerland – souboru německých jazykových „ostrovů“ na středním Slovensku kolem Kremnice, Handlové a Nitrianského Pravna. Historický německý název obce je Glaserhau a právě tahle osídlení vzniklá během středověké kolonizace určovala místní jazyk i zvyky až do 20. století.
V obci převládali německy mluvící katoličtí hospodáři/kolonisté, jejichž předci přišli ve středověku (část jako horníci) a postupně vytvořili kompaktní komunitu. Administrativně spadá Sklené do okresu Turčianske Teplice v Žilinském kraji; v meziválečném období se v pramenech běžně uváděl německý toponym Glaserhau.
Tento jazykový a náboženský profil je pro pochopení tragédie zásadní: když v září 1944 do obce vtrhli partyzáni, označili místní muže jako „Němce“ – a právě podle této skupinové identity vybírali oběti.
Průběh události (20.–21. 9. 1944)
Partyzánské jednotky vstoupily do Skleného 20. září. Následující den dopoledne nařídily místním mužům, aby se shromáždili „na práci“ – kopání zákopů a pomoc na nádraží. Muži byli soustředěni, odvedeni k železniční stanici, naloženi do nákladních vagónů a poté vyvedeni k okraji lesa, kde došlo k hromadné popravě. Těla byla uložena do hromadného hrobu u obce.
Pachatelé jsou v pramenech ztotožňováni s 3. rotou 8. oddílu 1. československé partyzánské brigády J. V. Stalina působící v prostoru Hauerlandu; tento údaj se opakuje v paměťových institucích i syntetických přehledech. Způsob provedení – shromáždění pod záminkou práce → odvod na nádraží → přesun → poprava – je ve většině zdrojů popsán shodně.
Pachatelé a velení
Většina seriózních přehledů se shoduje, že masakr provedli příslušníci 3. roty 8. oddílu 1. československé partyzánské brigády J. V. Stalina působící v prostoru Hauerlandu. Tato identifikace jednotky se objevuje jak v institucích paměti, tak v syntetických přehledech. Jádro obce obsadily oddíly brigády 20. září 1944, samotná poprava proběhla následující den.
Kdo dal rozkaz? Zdroje se rozcházejí. Ústav paměti národa (UPN) připisuje odpovědnost za vydání rozkazu velitelovi brigády kpt. Alexeji S. Jegorovovi, který měl Sklené osobně navštívit 19. září 1944.
Německá odborná hesla a část sekundární literatury naopak uvádějí, že šlo o ústní příkaz sovětského instruktora Leonida N. Slawkina, působícího u brigády; tento výklad se objevuje i na slovenské Wikipedii a v regionální publicistice. Tvrzení o Slawkinovi je diskutované a není ve slovenské odborné sféře konsensus.
Pro účely článku tedy pracujeme se dvěma variantami velení (Jegorov vs. Slawkin) a budeme je v následujících částech uvádět jako konkurenční interpretace s jasným odlišením zdrojů. Podstatné je, že provedení akce je v pramenech stabilně přisuzováno 3. rotě 8. oddílu uvedené brigády, což je pro rekonstrukci události klíčové.
Počet obětí
V dostupných pramenech převažuje shoda na 187 zavražděných mužích ze Skleného; ojediněle se uvádí 186. Rozptyl vychází z rozdílných dobových soupisů a pozdějších rekapitulací. Věkové rozpětí obětí bylo přibližně 16–60 let a odpovídá způsobu, jakým byli muži shromažďováni „na práci“. Tyto údaje stabilně uvádějí jak odborné texty (např. Schvarc, 2007), tak novější syntézy (Korhel, 2025).
Paměť, pietní místa a vyšetřování
Po roce 1989 se Sklené pomalu vrací do veřejné paměti. Nejprve vznikl prostor pro pietu a mapování svědectví, později se otevřela i právní rovina. Na místě hromadného hrobu byl roku 1994 odhalen pomník obětem, iniciovaný potomky a místní německou komunitou; Karpatenblatt uvádí slavnostní odhalení 24. září.
Právní krok následoval o dekádu později: Generální prokuratura SR v dubnu 2004 vydala pokyn ke zahájení trestního stíhání pro trestný čin vraždy, a to na základě podnětů pozůstalých. I když konkrétní pachatelé nebyli po válce postaveni před soud, šlo o průlom v oficiálním uznání zločinu a jeho obětí.
Mediální a komunitní paměť se od té doby rozvíjí: reportáže a rozhovory se svědky připomínají průběh událostí i dlouhé poválečné mlčení; fotografie pomníku a pietních aktů se trvale objevují v otevřených archivech a na Commons. Cílem je, aby tragédie Skleného byla pevnou součástí dějin SNP – nikoli okrajovou poznámkou.
Násilí na karpatských Němcích během SNP
Masakr ve Skleném nebyl ojedinělý exces, ale největší z řady útoků na německy mluvící civilisty v centrálním Slovensku na přelomu srpna a září 1944. Přehledy uvádějí, že právě Sklené (Glaserhau) s počtem 187 obětí představuje vrchol této vlny násilí.
Bezprostředně po Skleném následovaly další tragédie v okolních „německých ostrovech“ Hauerlandu. Banská Štiavnica: 25. září 1944 zde po několikadenním transportu a zadržování zemřelo 79 mužů a 1 žena, převážně z obcí Píla a Veľké Pole; k možnosti důstojné pietní připomínky došlo až po roce 1989.
Souhrnné německé zpracování k „Glaserhau“ (Sklené) rámuje rok 1944 řadou dalších lokalit a čísel: Veľké Pole/Hochwies a Píla dohromady cca 85 obětí, Ružomberok 27. 8. 1944 cca 146 obětí, Handlová (Krickerhau) přes 80 obětí, Nitrianske Pravno cca 30 obětí, tábor Sklabiňa cca 130 obětí, a další případy v regionu. Celkem „více než 600“ mrtvých karpatských Němců ve sledovaném období. Tyto údaje berme jako rámcové – liší se podle pramenů, ale ukazují šíři problému.
V odborné debatě se objevují dvě důležité roviny:
• Kauzalita a kontext – část obětí padla při improvizovaných zásazích a odvetách v chaosu povstání; jiné případy vykazují organizovanější postup (shromažďování, přesuny, selekce). Přehled Ústavu paměti národa označuje Sklené za jednu z „nejvíce tabuizovaných“ epizod SNP, což odráží i dlouhé poválečné mlčení.
• Paměť a pojmenování – novější studie k marginalizaci násilí na karpatských Němcích zdůrazňují potřebu jasného popisu obětí i pachatelů, včetně přesné lokalizace hrobů, dat a čísel (příklad: kritická reflexe nápisu „Na pamiatku 187 obetiam…“ na pomníku ve Skleném a absence detailů o příčině smrti).
Sklené – památník obětem masakru
Co si z toho vzít dnes
Sklené připomíná, že i v příběhu odboje existují slepá místa. Civilní oběti si zaslouží stejnou pozornost bez ohledu na jazyk, etnicitu či politickou nálepku. To je první lekce: paměť má být vyvážená, nikoli selektivní.
Druhá lekce je metodická: bez pečlivé práce s prameny snadno vznikne legenda, která překryje fakta. U podobných událostí je klíčové rozlišovat mezi svědectvím, dobovým hlášením a pozdější interpretací; jasně oddělit, co víme s jistotou a kde jsou pochybnosti (počty, velení, motivace). Jen tak se vyhneme tomu, aby se z tragédie stala zbraň v dnešních kulturních sporech.
Třetí lekce je praktická: co lze dělat dnes.
– Udržovat pietu: dohledatelné hroby, důstojné pomníky, každoroční připomínky s účastí obce i menšinových spolků.
– Vzdělávání: krátké, srozumitelné materiály pro školy a muzea; mapy událostí SNP, kde je Sklené popsáno stejně otevřeně jako jiné zločiny té doby.
– Otevřenost: dvojjazyčné popisky, zveřejněné archivní podklady, možnost doplnit jména obětí i po letech.
A nakonec odpovědnost státu: i opožděné právní kroky mají smysl. Ne vždy přinesou rozsudek, ale dávají jasný signál, že násilí na civilistech je pojmenované a nezůstává bez povšimnutí. Instituce paměti na Slovensku dnes Sklené aktivně připomínají a zasazují do širšího kontextu SNP, což je dobrý základ – teď je na občanech, obcích i školách, aby se k němu pravidelně vraceli a nenechali z paměti mizet ty, kteří byli zabiti jen proto, kým byli.
Zaujal tě článek? Začni mě sledovat, ať ti neuniknou další zajímavé historické události a napiš svůj pohled do diskuze.
