Článek
Když 29. března 1948 odletěl Ivan Blatný do Londýna, bylo mu osmadvacet let a patřil k nejvýraznějším českým básníkům své generace. Vydal čtyři sbírky poezie pro dospělé a dvě knihy veršů pro děti. Vítězslav Nezval mu říkal „český Rimbaud“. Oficiální cesta československých spisovatelů se však během několika dnů proměnila v emigraci, která trvala až do Blatného smrti.
Ivan Blatný se narodil 21. prosince 1919 v Brně jako jediné dítě spisovatele a dramatika Lva Blatného a Zdeňky Blatné, rozené Klíčníkové. Rodina bydlela v rozlehlém bytě na Obilním trhu. Jeho otec zde pořádal setkání brněnských umělců a literátů, takže Ivan od dětství vyrůstal mezi knihami a debatami o umění. Literární prostředí pro něj představovalo běžnou součást domova.
První verše skládal ještě před nástupem do školy. Nejstarší dochovaná báseň je datována 16. března 1925, kdy mu bylo pět let. Protože ještě pořádně neuměl psát, jeho rané básničky zaznamenávala matka. Rodiče ho vedli také k jazykům. Učil se německy a esperanto, později přidal francouzštinu. Už jako dítě se pokoušel překládat německou poezii.
Rodinné zázemí se během několika let rozpadlo. V červnu 1930 zemřel na tuberkulózu jeho šestatřicetiletý otec. Zdeňka Blatná zemřela v únoru 1933 na onemocnění jater. Třináctiletého Ivana se ujala babička Anna Klíčníková. Po dědečkově smrti roku 1935 zdědil prosperující optický závod v brněnské Veselé ulici. Podnik mu až do emigrace zajišťoval dostatek peněz, i když jeho vlastní zájem směřoval především k literatuře.
Ve stejném roce, kdy ztratil matku, mu vyšla báseň ve Studentském časopise. Na gymnáziu se podílel na přípravě školního časopisu a ve školním roce 1937/1938 získal první cenu za básnický příspěvek. Důležitým patronem se mu stal Vítězslav Nezval. Blatný se postupně seznámil také s Františkem Halasem a s mladými autory své generace. Zvlášť blízký mu byl Jiří Orten.
Po maturitě roku 1938 začal na Masarykově univerzitě studovat češtinu a němčinu. Uzavření českých vysokých škol nacisty v listopadu 1939 jeho studium přerušilo. Blatný poté pracoval v rodinném optickém podniku a stále více času věnoval psaní. V roce 1940 ho Václav Černý zařadil do Jarního almanachu básnického, který představil nastupující válečnou básnickou generaci.
Ještě téhož roku vyšla Blatného prvotina Paní Jitřenka. Skutečný průlom přinesly Melancholické procházky z roku 1941. Sbírka získala první cenu v celostátní soutěži nakladatelství Melantrich. Blatný v ní zachytil Brno, jeho ulice, nádraží, řeky i zákoutí pod Petrovem. Rodné město se stalo jedním z hlavních motivů jeho tvorby a později se k němu vracel také v básních psaných v Anglii.
Začátkem čtyřicátých let se připojil ke Skupině 42, která obracela pozornost ke každodennímu životu moderního města. Do okruhu skupiny patřili také Josef Kainar, Jiří Kolář a teoretik Jindřich Chalupecký. Nový směr se výrazně projevil ve sbírce Tento večer, vydané roku 1945.
Už z válečných let pocházejí také záznamy o Blatného pobytech ve zdravotnických zařízeních. V září 1941 pobýval v nervovém sanatoriu na Dobříši. Roku 1943 strávil tři týdny na nervové klinice u svaté Anny v Brně. Podle životopisné chronologie Martina Reinera mu tento pobyt zároveň pomohl vyhnout se pracovnímu nasazení. Pozdější dlouhá léta v anglických psychiatrických ústavech tedy měla předválečnou životopisnou souvislost.
Po osvobození Brna v květnu 1945 Blatný vstoupil do KSČ. Následující roky pro něj zároveň znamenaly další literární úspěchy. Vedle sbírky Tento večer vydal verše pro děti Na kopané. Roku 1947 následovalo Hledání přítomného času a dětská kniha Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, obě dětská díla ilustroval Kamil Lhoták.
Únorový převrat roku 1948 přinesl zásadní obrat. Blatný byl vybrán do delegace Syndikátu českých spisovatelů, která dostala pozvání od British Council. Spolu s Jiřím Kolářem a Arnoštem Vaněčkem odletěl 29. března do Londýna. Podle vzpomínky jeho bratrance Jana Šmardy byl do delegace zařazen na poslední chvíli zásluhou Vítězslava Nezvala. Na přípravu k odchodu tak měl jen minimum času.
V Londýně požádal o politický azyl. Krátce po příletu oznámil v českém vysílání BBC, že se do Československa nevrátí. Ve svém vystoupení mluvil o politickém tlaku na umělce a potlačování svobodné tvorby. Poštou pak odeslal zpět členské průkazy KSČ a Syndikátu českých spisovatelů.
Kulturní cesta plánovaná na několik dnů se tím změnila v exil dlouhý přes dvaačtyřicet let. Blatný opustil byt, ve kterém vyrůstal, zděděný podnik i prostředí, z něhož vycházela jeho poezie. V Československu právě začínala kampaň, která měla jeho jméno odstranit z literatury.
Mrtvý pro vlast
Blatného vystoupení v BBC vyvolalo v Československu okamžitou odezvu. Začátkem dubna 1948 se v tisku objevila veřejná odsouzení jeho emigrace. Připojili se k nim také lidé z jeho někdejšího uměleckého okruhu, například Jindřich Chalupecký, Josef Kainar a Jiří Kolář. Jejich jména dodávala útokům na odpadlíka větší váhu.
Československé úřady zbavily Blatného občanských práv a nechaly propadnout jeho majetek. Policie prohledala byt na brněnském Obilním trhu, kde žil od narození. Zabavila rodinné fotografie, písemnosti i rukopisy. Básník během krátké doby přišel o optický podnik, velký byt a většinu věcí, které zůstaly ve vlasti.
Jeho knihy postupně mizely z veřejných knihoven a přestaly vycházet. Komunistická propaganda ho představovala jako zrádce, který se svým odchodem sám vyřadil z české literatury. Z jednoho z nejoceňovanějších mladých básníků se stalo jméno určené k zapomenutí.
Ani život v Anglii se nevyvíjel dobře. Blatný odjel do Londýna prakticky bez přípravy a neměl stálé bydlení ani pravidelný příjem. Nejprve pobýval u básníka Ivana Jelínka, část léta strávil prací na farmě nedaleko Londýna. Po návratu ho ubytoval další český emigrant, básník Josef Lederer.
Blatný krátce spolupracoval s českým vysíláním BBC, později také se Svobodnou Evropou. Tyto příležitostné honoráře mu stálé živobytí nezajistily. V Brně se o jeho praktické záležitosti starala rodina a příjmy mu přinášel zděděný podnik. V cizí zemi se ocitl odkázaný na pomoc krajanů.
Už na podzim 1948 se jeho psychický stav prudce zhoršil. Poprvé byl přijat na psychiatrické oddělení londýnské nemocnice Friern Barnet, odkud později přešel do Claybury Hospital v Essexu. Objevovaly se u něj silné obavy, že ho sledují českoslovenští agenti a pokusí se ho odvést zpět za hranice.
Během následujících let střídal pobyty v nemocnicích s bydlením u československých emigrantů. Určitou dobu žil u bývalého sociálnědemokratického poslance Blažeje Vilíma. Vlastní domácnost si vybudovat nedokázal. Postupně také téměř přestal psát poezii, která do té doby vyplňovala celý jeho život.
Příbuzným v Československu se dlouho neozýval. Podle vzpomínek jeho bratrance Jana Šmardy se obával, že by kontakt s politickým emigrantem mohl rodině způsobit potíže. Doma proto nikdo přesně nevěděl, kde se nachází ani v jakém stavu žije.
Režim jeho zmizení dovedl do absurdního konce. Roku 1952 oznámil Československý rozhlas, že Ivan Blatný v Anglii zemřel. Žijící básník se tak stal ve vlastní zemi mrtvým mužem. Zpráva zapadala do prostředí, v němž byly jeho knihy staženy a jeho jméno vytlačeno z oficiálního literárního života.
V exilových kruzích se na něj úplně nezapomnělo. Roku 1954 zařadil literární historik Peter Demetz jeho verše do antologie českých exilových básníků Neviditelný domov, vydané v pařížské edici Sokolova. Pro Blatného to na dlouhou dobu zůstalo jediným výraznějším připomenutím jeho tvorby v tištěné knize.
Ve stejném roce byl znovu přijat do Claybury Hospital. V tehdejší zdravotnické dokumentaci dostal diagnózu paranoidní schizofrenie. Od roku 1954 už nikdy nežil zcela samostatně. Lékaři jeho situaci později hodnotili především jako sociální případ člověka, který si po letech v ústavech přestal umět představit život mimo jejich zdi.
Blatný odchod z léčebny ani sám nevyhledával. Pobyt v uzavřeném prostředí mu poskytoval pravidelnou stravu, střechu nad hlavou a pocit bezpečí. Jeho přesvědčení, že mu hrozí únos československými agenty, přetrvávalo. Nemocnice pro něj představovala chráněný prostor, ve kterém po něm nikdo nevyžadoval schopnosti potřebné k samostatnému životu.
Roku 1963 byl přeložen do pečovatelského zařízení House of Hope v Ipswichi. Ve vlasti mezitím vyrůstala generace čtenářů, která jeho jméno téměř neznala. Změnu přineslo až politické uvolnění na konci šedesátých let. V brněnském Domě umění se roku 1968 konal pořad Vůně Brna věnovaný Blatnému a nakladatelství Blok znovu vydalo Melancholické procházky.
V následujícím roce básníka v Ipswichi vyhledal jeho bratranec Jan Šmarda. Setkali se po více než dvaceti letech bez osobního kontaktu. Blatného později navštívil také básník Vladimír Bařina, který pořídil krátký filmový záznam. Návštěvy z Brna v něm znovu probudily potřebu psát.
Muž, jehož smrt ohlásil československý rozhlas, začal opět zaplňovat papíry verši. Psával česky, anglicky a postupně také ve směsi několika jazyků. O osud rukopisů se téměř nestaral. Část svých básní odkládal, další papíry končily v odpadkovém koši. K jejich záchraně byla potřeba žena, která k němu původně přicházela pouze na návštěvu.
Básně z koše
V roce 1977 se v životě Ivana Blatného objevila žena, která rozhodla o osudu značné části jeho díla. Anglická zdravotní sestra Frances Meachamová měla k Československu vztah už od druhé světové války. Během návštěv Brna se seznámila také s Blatného bratrancem Janem Šmardou a básníkem Vladimírem Bařinou. Od nich se dozvěděla, že někdejší hvězda české poezie žije v psychiatrickém zařízení v Ipswichi.
Po návratu do Anglie začala Blatného navštěvovat v nemocnici St Clement’s. Meachamová v ní nepracovala, přijížděla za ním ze svého bydliště v Clacton-on-Sea. Zpočátku před ní stál uzavřený muž, který desítky let prožil v ústavech a o své minulosti téměř nemluvil. V ruce však držel popsané papíry.
Při jedné z prvních návštěv se ho zeptala, co se svými verši dělá. Blatný jí vysvětlil, že je po napsání zahazuje. Část papírů uklízel také personál, protože českým ani vícejazyčným textům nerozuměl. Meachamová mu začala nosit papír a psací potřeby. Hotové básně odnášela domů a ukládala je.
Rukopisů rychle přibývalo. Meachamová je vkládala do plastových pytlů a schovávala v plechových nádobách ve své garáži. Od vedení nemocnice pro Blatného získala stůl v ústavní dílně a psací stroj. Ani poté se nepodařilo zachránit každý list. Když básníka roku 1981 navštívil německý novinář Jürgen Serke, personál omylem vyhodil další várku jeho nových veršů.
Blatný psal česky, anglicky, německy i francouzsky. Jazyky střídal někdy během jediné básně. Do vzpomínek na předválečné Brno vstupovaly útržky anglických rozhovorů, televizních pořadů a života v nemocnici. Jeho pozdní tvorba propojovala několik časů i prostředí, mezi nimiž se pohybovala jeho paměť.
Meachamová hledala člověka, který by dokázal rukopisy posoudit. Nakonec se obrátila na Josefa Škvoreckého, který se Zdenou Salivarovou provozoval v Torontu exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Škvorecký v zaslaných textech rozpoznal tvorbu básníka, jehož pokládal za dávno ztraceného, a požádal o další rukopisy.
Z rozsáhlého materiálu sestavil básník Antonín Brousek sbírku Stará bydliště. Vybral především české lyrické básně připomínající Blatného tvorbu ze čtyřicátých let. Výrazně experimentální a vícejazyčné texty ponechal pro další zpracování. Konečná podoba knihy tak vznikla rozhodnutím editora, zatímco autorem všech zařazených básní zůstal Blatný.
Stará bydliště vyšla v Torontu roku 1979. Byla to jeho první nová básnická kniha po dvaatřiceti letech. Její název přesně vystihoval svět člověka, který žil v anglickém ústavu a v myšlenkách se neustále vracel do brněnských ulic a k lidem ze svého mládí.
Kniha získala značný ohlas mezi československými exulanty. Exempláře a opisy se dostávaly také přes železnou oponu. Sbírka kolovala v Československu ve strojopisných kopiích a vydala ji samizdatová edice Česká expedice. Básník, jehož fyzickou smrt oznámil roku 1952 Československý rozhlas, se tak po letech znovu objevil před českými čtenáři.
Vydání Blatného povzbudilo k další práci. Frances Meachamová pokračovala ve sbírání rukopisů a začali za ním přijíždět novináři i lidé z československého exilu. Serkeho reportáž Útěk do blázince, zveřejněná na konci roku 1981, vyvolala v západním Německu další zájem. Následovaly dopisy a finanční podpora. Roku 1982 vznikl o Blatném dokument pro norskou televizi.
Další rukopisy se zároveň dostaly do Československa. Roku 1982 z nich Zbyněk Hejda, Vratislav Färber a Antonín Petruželka připravili samizdatovou Pomocnou školu Bixley. Podstatně širší výbor uspořádaný Antonínem Brouskem vydali Škvorečtí v Torontu roku 1987. Tato kniha ukázala Blatného pozdní tvorbu v její experimentálnější podobě, včetně rychlého střídání jazyků a zdánlivě vzdálených vzpomínek.
Od roku 1985 žil Blatný v pečovatelském domě Edensor v přímořském městě Clacton-on-Sea. Podmínky zde byly volnější než v psychiatrické nemocnici. Frances Meachamová za ním dál pravidelně docházela a uchovávala vše, co napsal. Roku 1989 vyšel v Paříži také francouzský výbor Poèmes v překladu Eriky Abramsové.
Pamětní deska Ivana Blatného na domě na brněnském Obilním trhu, kde básník vyrůstal.
Pád komunistického režimu sledoval Blatný z Anglie. Když prezident Václav Havel v březnu 1990 navštívil Velkou Británii, setkal se s Frances Meachamovou. Ta mu předala Blatného dopis, v němž básník vítal návrat svobody do Československa. Svůj další život spojoval s Anglií, kterou považoval za druhý domov.
Jeho zdraví se během léta prudce zhoršilo. Před půlnocí 4. srpna 1990 ho z Edensoru převezli do nemocnice v Colchesteru. Časně ráno následujícího dne zemřel. Bylo mu sedmdesát let a v britském exilu strávil více než polovinu svého života.
Urna s jeho popelem byla v květnu 1991 uložena do čestného hrobu na Ústředním hřbitově v Brně. Roku 1997 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam medaili Za zásluhy I. stupně. Blatného rozsáhlý literární fond dnes uchovává Památník národního písemnictví.
Režim se pokusil jeho jméno vymazat a ve vlasti z něj udělal mrtvého básníka. Frances Meachamová zachránila rukopisy, které končily v nemocničním odpadu, a vrátila Ivana Blatného do české literatury ještě za jeho života.
P. S. Zapomenuté příběhy českých osobností připomínám i díky vaší podpoře. Pomůže mi sdílení článku nebo drobný příspěvek na další tvorbu. Díky, že čtete.
