Článek
Mikuláš Bubna z Litic pocházel z rodiny, jejíž dějiny byly po staletí spojeny s východními Čechami. Rod Bubnů je v písemných pramenech doložen od konce 14. století. Roku 1562 získal litické panství, část Žamberka a Doudleby nad Orlicí. Právě v Doudlebách se 14. června 1897 narodil Mikuláš Maria Michael Alois Bubna z Litic.
Jeho otec Michael spravoval doudlebské panství jako moderně uvažující hospodář. Zaváděl nové způsoby zemědělského podnikání a rodový majetek výrazně zvelebil. Mikuláš proto vyrůstal v prostředí, kde šlechtický původ stále znamenal společenské postavení, zároveň s sebou nesl odpovědnost za rozsáhlý majetek a lidi, kteří na něm pracovali.
Studoval nejprve na Akademickém gymnáziu a poté na Malostranském gymnáziu v Praze. Maturoval roku 1916, uprostřed první světové války. Brzy nato byl povolán do rakousko-uherské armády, kde sloužil jako důstojník dragounského pluku. Do dospělosti tak vstupoval ve chvíli, kdy se svět jeho rodiny začínal rozpadat.
Konec monarchie roku 1918 přinesl šlechtě zásadní změnu. Československá republika zrušila šlechtictví, řády a tituly. Pozemková reforma zasáhla také majetek Bubnů. Jejich doudlebské panství se zmenšilo, stále však zahrnovalo přibližně 2 105 hektarů převážně lesní půdy, zámek v Doudlebech, lovecký zámek v Horním Jelení, mlékárnu, lihovar a cihelnu. Součástí hospodářství byly také tři dvory spravované přímo rodinou.
Po návratu z války se Mikuláš zapojil do správy majetku. Nejprve pracoval po boku otce, později převzal větší část odpovědnosti sám. Zajímal se hlavně o lesnictví a postupně si vybudoval pověst odborníka. Biografický slovník Historického ústavu Akademie věd jej označuje za průkopníka moderních metod výsadby lesa. Jeho pozdější vstup do čela ministerstva zemědělství proto nevycházel pouze z rodového jména. Měl za sebou dlouhou praktickou zkušenost s hospodařením.
Mikuláš Bubna z Litic se svým mladším bratrem Zdenkem na snímku zveřejněném roku 1918.
Roku 1926 se oženil s Margaretou Hansyovou, dcerou vedoucího lékaře sanatoria v rakouském Semmeringu. Narodil se jim syn Adam a dcera Eleonora. Rodina žila převážně na doudlebském panství. Bubna se během první republiky výrazně stranicky neangažoval. Právě jeho odstup od tehdejších politických stran později sehrál při výběru nového ministra důležitou roli.
Jeho vztah k Československu byl zpočátku komplikovaný. Patřil ke generaci aristokratů vychovaných ještě v habsburské monarchii. Jeho otec Michael považoval rozpad Rakouska-Uherska za zradu a pozemkovou reformu vnímal jako zásah proti rodině. Mikuláš se s republikou sžíval postupně. Při sčítání lidu ve dvacátých letech i roku 1930 uvedl československou národnost, ve své soukromé korespondenci však rozlišoval mezi českou národností a příslušností k historickým zemím Koruny české.
V dopise z října 1938 se označil za českého aristokrata v zemském smyslu a napsal, že jej od tohoto postoje nic na světě neodtrhne. Tato formulace dobře vystihuje jeho uvažování. S novým republikánským uspořádáním se vyrovnával obtížně, svou vazbu k české zemi považoval za samozřejmou.
V krizovém roce 1938 nabídl své služby československému státu. Při návštěvě ministra veřejných prací Jana Dostálka v dubnu prohlásil, že je připraven pomoci, a nabízel také propagační působení v Maďarsku. Zářijové prohlášení části české šlechty na podporu republiky nepodepsal. Později vysvětloval, že svou věrnost státu vyjádřil už dříve a další veřejné ujištění nepovažoval za potřebné.
Mnichovskou dohodu nesl těžce. V soukromém dopise ze 7. října 1938 psal o hlubokém smutku z toho, že Velká Británie a Francie přijaly odstoupení československého pohraničí Německu. Právě ohrožení země urychlilo jeho přimknutí ke státu, vůči němuž měl dříve řadu výhrad.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava dostala česká šlechta možnost jasně ukázat, kam se hlásí. V září 1939 podepsal Bubna společně s dalšími představiteli historických rodů prohlášení české šlechty o věrnosti českému národu. Připojil podpis za sebe i za svého otce. Signatáři v dokumentu zdůraznili, že česká šlechta tvoří součást národa a od jeho osudu se neoddělí.
Takové vystoupení mělo v okupované zemi značnou váhu. Německé úřady se snažily některé šlechtice přesvědčit k přijetí říšské příslušnosti. Mikuláš Bubna tuto možnost odmítl a setrval u československé, respektive protektorátní příslušnosti. Jeho rodové jméno, zemědělské zkušenosti a veřejně projevená loajalita k českému národu z něj brzy udělaly kandidáta na vysokou státní funkci.
Na začátku roku 1940 uprchl do zahraničí dosavadní ministr zemědělství Ladislav Feierabend. Patřil k významným představitelům agrární strany a zároveň spolupracoval s domácím odbojem. Po jeho odchodu potřeboval předseda protektorátní vlády Alois Eliáš rychle najít nástupce.
Výběrem kandidátů se zabývala skupina nejvýše postavených českých představitelů, označovaná jako „trojka“. Nový ministr měl být podle Eliášovy představy spolehlivě českého smýšlení a bez vazeb na agrární stranu. Uvažovalo se o příslušníkovi některého z historických šlechtických rodů. Nacisté respektovali tituly a aristokratický původ, takže český šlechtic mohl při jednáních s okupačními úřady získat větší prostor než běžný stranický politik.
První zvažovaný kandidát Karel Belcredi měl u gestapa natolik špatnou pověst, že jeho jmenování nepřipadalo v úvahu. Volba proto padla na Mikuláše Bubnu z Litic. Vyhovoval odborností, postojem k české zemi i svou politickou nezávislostí. Historik Hubert Masařík později uvedl, že Bubna vystupoval proti nacistickým okupantům a zároveň ostře kritizoval předválečnou agrární politiku.
Dne 3. února 1940 se Mikuláš Bubna z Litic stal ministrem zemědělství ve vládě generála Aloise Eliáše. Do úřadu vstupoval jako dvaačtyřicetiletý velkostatkář a lesnický odborník. Přijal však funkci v systému, v němž konečné slovo patřilo německé okupační moci.
Ústupky a odpor
Mikuláš Bubna z Litic převzal ministerstvo zemědělství 7. února 1940, čtyři dny po svém jmenování. Alois Eliáš doufal, že jeho původ otevře dveře ke Konstantinu von Neurathovi. Říšský protektor pocházel stejně jako Bubna ze šlechtického prostředí a vůči představitelům českých historických rodů vystupoval zpočátku smířlivěji než K. H. Frank.
Tato představa se brzy ukázala jako příliš optimistická. Bubna sice patřil k úzkému okruhu českých činitelů, s nimiž Neurath osobně jednal, rozhodující moc však stále více soustřeďoval ve svých rukou státní tajemník Karl Hermann Frank. Ten měl vliv na gestapo a vůči českému obyvatelstvu prosazoval podstatně tvrdší postup.
Podle poválečné výpovědi Jaroslavy Eliášové Bubna osobně intervenoval u Neuratha i dalších německých úřadů za zatčené Čechy. Výsledky podobných žádostí byly omezené. Předseda Národního souručenství Josef Nebeský později vypověděl, že naděje vkládané do společného aristokratického původu Bubny a Neuratha vyšly naprázdno. Alois Eliáš měl podle něj konstatovat, že Neurath sice formálně stojí v čele protektorátu, o důležitých věcech rozhoduje Frank.
První výrazný střet přišel již po třech měsících. Dne 18. května 1940 se v pražském Průmyslovém paláci otevírala hospodářská výstava. Bubna měl pronést projev v češtině a němčině. Připravil si čistě odborný text věnovaný hospodářství, který předem schválil německý státní komisař pro zemědělství.
Krátce před zahájením mu zavolal kulturní referent úřadu říšského protektora a požadoval doplnění politické pasáže. Bubna odmítl. Když přišlo další naléhání a výhrůžky, odpověděl, že raději odejde z vlády. Následovaly další dva telefonáty. Německý úředník mu údajně varovně připomínal, že jako šlechtic radí jinému šlechtici, aby zanechal svého „nemožného postoje hospodářského ministra“.
Bubna na výstavě přečetl původní hospodářský projev. Politickou pasáž nepřidal. Podle vlastního poválečného svědectví už během dalšího působení ve vládě žádný veřejný projev nepronesl. Událost ukazuje způsob, jakým se pokoušel vymezovat vůči nacistickým požadavkům. Odpor se odehrával v úzkém prostoru a často spočíval v odmítnutí konkrétního příkazu nebo v oddalování jeho provedení.
Právě odklad se stal jeho hlavní zbraní během sporu o začlenění protektorátu do německého celního prostoru. Připojení vycházelo už z Hitlerova výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Česká vláda neměla sílu celý plán zastavit. Mohla však usilovat o získání času.
Bubna společně se sekčním vedoucím ministerstva Otakarem Frankenbergrem připravil argumentaci, podle níž české zemědělství na tak zásadní změnu dosud nebylo připraveno. Tvrdili, že okamžité odstranění celní hranice způsobí hospodářské škody. Alois Eliáš ministra upozornil, že za toto tvrzení nese osobní odpovědnost. Podle Bubnovy pozdější výpovědi předseda vlády dobře věděl, že většina předkládaných důvodů byla účelová.
Taktika zabrala pouze dočasně. Okupační úřady plán odložily a celní hranice mezi protektorátem a Německou říší byla zrušena 1. října 1940. Několikaměsíční odklad představoval dílčí úspěch, výsledek však zároveň ukázal hranice možností protektorátní vlády. Německá moc si nakonec prosadila původní záměr.
Mikuláš Bubna z Litic, ministr zemědělství v protektorátní vládě Aloise Eliáše.
Mnohem závažnější byly povinné dodávky zemědělských produktů. Protektorát se postupně začleňoval do německého válečného hospodářství a zdejší produkce měla sloužit potřebám říše. Ministerstvo určovalo dodávkové povinnosti, dohlíželo na zásobování a podílelo se na postihování nepovolených porážek, černého obchodu i zatajování úrody.
Právě v této oblasti leží hlavní rozpor Bubnova působení. Pokoušel se chránit české hospodářství před úplným podřízením Německu, zároveň vedl úřad, který zaváděl stále přísnější systém povinných dodávek. Postupně se zvyšovaly také tresty za jejich neplnění. Každé nařízení neslo podpis či odpovědnost protektorátních institucí, skutečný tlak přicházel z německých okupačních úřadů.
Němci přesto nebyli s výsledky spokojeni. Dodávky považovali za nedostatečné a české hospodářské kontroly za málo důsledné. Napětí vyvrcholilo v zimě 1941. Dne 15. února si K. H. Frank předvolal protektorátní vládu do Černínského paláce a pohrozil rozdělením zásobování podle národnosti. Německému obyvatelstvu by potraviny zajišťovala říše, zatímco Češi by zůstali odkázáni na prostředky spravované protektorátní vládou.
Bubna a ministr obchodu Jaroslav Kratochvíl dostali za úkol vyjednat řešení. Přistoupili na zapojení Národního souručenství do hospodářských kontrol. Podle pozdějších výpovědí českých účastníků zůstalo opatření převážně formální. Svědčí o tom také Frankova následná stížnost prezidentu Háchovi, v níž si na neúčinné kontroly ostře stěžoval.
Tato epizoda znovu ukázala Bubnovu taktiku. Navenek přijal požadované opatření, jeho praktické provádění zůstalo omezené. Takový postup mohl zmírnit okamžitý tlak na obyvatelstvo, nesl však značné riziko. Pokud by Němci vyhodnotili počínání ministerstva jako sabotáž, mohli převzít nad zásobováním přímou kontrolu a zahájit represe.
Další krize přišla kvůli československým legionářům zaměstnaným ve státní správě. Frank chtěl využít plánované snižování počtu úředníků k jejich odstranění. Bubna v lednu 1941 poskytl rozhovor Národní politice, v němž upozornil, že německý požadavek míří proti vlivu bývalých legionářů na český národ.
Zašel ještě dál a inicioval formální návrh na rezignaci celé vlády včetně jejího předsedy. K demisi nakonec nedošlo. Alois Eliáš dostal přes Zdeňka Bořka-Dohalského pokyn exilové vlády, aby ve funkci zůstal a pokusil se udržet českou správu pod kontrolou co nejdéle. Edvard Beneš tehdy očekával podstatně rychlejší konec války a počítal s tím, že fungující domácí aparát usnadní obnovení republiky.
Vedle úředních sporů se objevují také svědectví o Bubnových kontaktech s domácím odbojem. Podle jeho poválečné výpovědi se od roku 1940 scházel s mužem jménem Flieder, kterému předával informace o jednání vlády a poznatky získané při styku s německými představiteli. Flieder měl zprávy posílat přes opata Metoděje Jana Zavorala a další prostředníky do Londýna.
Bubna také tvrdil, že na základě pokynů vyjímal některé zásoby z německé evidence a přesouval je do průmyslových oblastí, kde měly zůstat připravené pro případ nouze. Jeho kontakty s lidmi zapojenými do ilegální činnosti potvrzovali Jaroslava Eliášová, diplomat Hubert Masařík, rodina odbojáře Ludvíka Vaňka i někdejší Eliášův tajemník Břetislav Morávek.
Historická studie Dity Jelínkové ovšem upozorňuje, že rozsah Bubnova přímého zapojení do odboje nelze z dochovaných dokumentů jednoznačně určit. Velká část podrobností pochází z výslechů vedených po válce, kdy Bubna obhajoval své působení v protektorátní vládě. Podporoval osoby spojené s podzemní činností a věděl o některých jejich kontaktech. Dostupné prameny z něj však nedělají výrazného organizátora odboje.
Velmi tvrdě jej hodnotil podplukovník Josef Balabán ze skupiny Tři králové. V tajné depeši z prosince 1940 o něm napsal: „Bubna je nula.“ Jedna krátká věta ukazuje, že část odboje jeho možnosti ani význam nepřeceňovala. Z jejich pohledu zůstával ministrem v poslušném aparátu, jehož drobné zásahy nemohly průběh okupace zásadně ovlivnit.
Mikuláš Bubna byl rovněž veden jako člen Českého svazu pro spolupráci s Němci. Po válce vysvětloval, že do organizace vstoupil na Eliášův pokyn, aby odmítnutí nevyvolalo další německý nátlak. Tvrdil, že se neúčastnil schůzí a neplatil příspěvky. Samotné členství proto působilo kompromitujícím dojmem, podle vyšetřování však svaz prakticky žádnou činnost nerozvinul.
Rozhodující zlom nastal 27. září 1941, kdy do Prahy přijel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Ještě téhož dne nechal zatknout Aloise Eliáše a vyhlásil stanné právo. Začaly popravy představitelů odboje i armády a prostor pro omezenou politiku české vlády se téměř uzavřel.
Po Eliášově zatčení se členové vlády přeli, zda mají pokračovat. Bubna patřil k těm, kteří prosazovali odchod prezidenta Háchy i ministrů. Argumentoval tím, že krize uvnitř protektorátu odráží mocenský boj mezi německou armádou a nacistickou stranou a českým zájmem není pomoci NSDAP k úplnému vítězství.
Část kabinetu rezignaci odmítla. Ministři se obávali, že bez českého prezidenta a vlády převezmou Němci správu země úplně. Doufali také, že Hácha bude moci působit ve prospěch zatčeného Eliáše. Prezident po jednání s Heydrichem a Frankem oznámil, že ve funkci zůstane bez ohledu na stanovisko vlády.
Následovalo vynucené prohlášení loajality k Německé říši. Někteří ministři se alespoň snažili zmírnit jeho formulace. Bubna po schůzi prohlásil před několika známými, že vláda tímto postupem zradila český národ. Jeho setrvání v kabinetu už nemělo dlouhé trvání.
Nedostatečné zemědělské dodávky a Bubnova malá ochota přizpůsobit se tvrdšímu okupačnímu kurzu přispěly k tomu, že při další přestavbě vlády svou funkci ztratil. V novém kabinetu Jaroslava Krejčího pro něj místo nezůstalo. Dne 19. ledna 1942 předal ministerstvo zemědělství Adolfu Hrubému.
Za necelé dva roky v úřadu nedokázal zabránit začlenění českého zemědělství do německého válečného hospodářství. Některá opatření zpomalil, jiná formálně přijal a oslaboval jejich provádění. Právě tento rozpor se po osvobození stal jádrem vyšetřování jeho odpovědnosti.
Soud bez rozsudku
Po odchodu z vlády se Mikuláš Bubna z Litic vrátil ke správě rodového velkostatku v Doudlebech nad Orlicí. Jeho veřejné působení skončilo, pozornosti nacistických bezpečnostních složek však zcela neunikl. Dne 1. června 1942 byl zadržen a vyslýchán kriminální policií v Podmoklech.
Výslech trval přibližně tři hodiny. Poté jej policisté propustili, protože gestapo o jeho další zadržování neprojevilo zájem. Historikům tato epizoda mnoho jistého o jeho činnosti neříká. Může svědčit o tom, že jej Němci nepovažovali za významného odbojáře. Zároveň dokládá, že se jeho jméno během heydrichiády dostalo k bezpečnostním orgánům.
Zbytek okupace prožil jako správce rodového majetku. Jeho někdejší spolupracovníci dopadli podstatně hůře. Předseda vlády Alois Eliáš byl v červnu 1942 popraven. Stejný osud potkal Bubnova přítele Ludvíka Vaňka a sekčního šéfa ministerstva Otakara Frankenbergra. Oba patřili k lidem, s nimiž během svého působení úzce spolupracoval.
V květnu 1945 proto vznikla složitá otázka. Bubna strávil téměř dva roky ve vládě okupované země, podepisoval její rozhodnutí a stál v čele úřadu zapojeného do německého válečného hospodářství. Současně existovala svědectví o jeho protinacistických postojích, sporech s K. H. Frankem a podpoře lidí napojených na odboj.
Poválečné Československo se začalo vypořádávat s představiteli protektorátní správy okamžitě. Mikuláš Bubna byl zatčen 14. května 1945, pouhých několik dnů po skončení války. Skončil ve vazbě na pražské Pankráci, kde strávil čtrnáct měsíců. Podle odborné studie Dity Jelínkové měl ve věznici poměrně volný režim, svobodu však získal až po dlouhém vyšetřování.
Jeho případ se neprojednával společně s hlavními představiteli protektorátní vlády. Proces se soustředil především na kabinet působící v letech 1942 až 1945, kdy už Bubna ministrem nebyl. Vyšetřovatelé se jeho činností zabývali samostatně podle retribučních předpisů. Formální obvinění proti němu vznesli v březnu 1946.
Vznikl rozsáhlý vyšetřovací spis obsahující 128 stran protokolů. Policie a další úřady vyslechly 31 svědků. Zkoumaly Bubnovo chování na ministerstvu, styky s Němci, vztah k Aloisi Eliášovi i podezření, že mohl být členem organizací spolupracujících s okupanty.
Pouze jeden z vyslechnutých svědků se o něm vyjádřil výrazně záporně. Bývalý hospodářský zmocněnec Jaroslav Mrkvička tvrdil, že Bubna měl pověst pijáka, slabého člověka a loutky německého pověřence pro výživu. Jeho výpověď však zatěžoval starší osobní spor.
Mrkvička už roku 1940 napadl Bubnu kvůli údajnému kažení masa v chladírnách. Následná kontrola obvinění nepotvrdila a Mrkvička přišel na Bubnův návrh o místo ve správní radě Českomoravského svazu. Historická studie proto upozorňuje, že jeho poválečné svědectví mohlo být ovlivněno snahou vyřídit si staré účty.
Zbývajících třicet svědků hodnotilo bývalého ministra příznivě. Shodovali se, že patřil k nejstatečnějším členům Eliášovy vlády a svůj odpor k nacismu dával otevřeně najevo. Významnou váhu měla výpověď Jaroslavy Eliášové. Vdova po popraveném předsedovi vlády uvedla, že Bubna jejího manžela podporoval, věděl o jeho ilegální činnosti a po zatčení požadoval odchod prezidenta i kabinetu.
Další svědci potvrzovali, že mu Alois Eliáš důvěřoval. V jeho prospěch vypovídali lidé z vládních a úřednických kruhů i příbuzní odbojářů. Vyšetřování však muselo oddělit ověřitelné skutečnosti od vzpomínek lidí, kteří k Bubnovi měli osobní vztah.
Pozornost vzbudil také seznam nalezený u pražského továrníka Jaroslava Čermáka. Figurovalo na něm Bubnovo jméno, a proto vzniklo podezření, že mohl patřit k české fašistické organizaci Vlajka. Bezpečnostní orgány prověřily vlastní kartotéky i další spisový materiál. Podezření z členství ve Vlajce se ukázalo jako křivé.
Samostatně se řešilo jeho formální členství v Českém svazu pro spolupráci s Němci. Bubna během výslechů vysvětloval, že členství přijal na pokyn Aloise Eliáše. Organizace mu zaslala legitimaci, schůzí se neúčastnil a členské příspěvky neplatil. Vyšetřovatelé nezjistili činnost, která by naplnila skutkovou podstatu provinění podle retribučních předpisů.
Bubna si podle vzpomínky své dcery Eleonory přál veřejný soud. Očekával, že před ním bude moci své jednání obhájit a dosáhnout úplného očištění jména. Během vyšetřování však roku 1946 zemřela jeho manželka Markéta. Další řízení by znamenalo delší pobyt ve vězení, a tak na požadavku soudního projednání přestal trvat.
Z pankrácké vazby byl propuštěn bez hlavního líčení. Obdržel osvědčení o národní spolehlivosti, které potvrzovalo jeho občanskou způsobilost a loajalitu. Případ tím ještě formálně neskončil.
Konečné rozhodnutí přišlo 13. února 1947. Trestní nalézací komise Ústředního národního výboru hlavního města Prahy zastavila řízení vedené podle dekretu č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti. Komise svůj verdikt zdůvodnila zjištěním, že se Bubna během okupace choval statečně a tento postoj prokázal také jako člen Eliášovy vlády.
Po čtrnácti měsících ve vazbě tedy odešel bez odsouzení. Výsledek vyšetřování jej zbavil podezření z kolaborace, nenabídl mu však veřejnou rehabilitaci, kterou si původně přál. Samotné zastavení řízení mělo menší symbolickou sílu než soudní rozsudek vynesený po otevřeném projednání případu.
Klidný návrat k předválečnému životu už nebyl možný. Komunistický převrat v únoru 1948 postavení rodiny zásadně změnil. Šlechta, velkostatkáři a další majetné vrstvy se stali terčem nového režimu. Doudlebský zámek i hospodářské zázemí rodiny přešly do vlastnictví státu.
Rodina se ocitla pod politickým tlakem. Její původ a majetek stačily k zařazení mezi odpůrce budovaného systému. Pozdější vyšetřovací spis popisoval Mikuláše Bubnu jako velkostatkáře patřícího k vedoucím kapitalistickým a měšťáckým kruhům první republiky. Úřady zároveň zaznamenaly jeho krajně záporný vztah k novému „lidově demokratickému“ zřízení.
Dne 28. října 1948 odešel Mikuláš Bubna se svým jednadvacetiletým synem Adamem do Rakouska. Podle následného vyšetřování odjeli na Moravu údajně na lov a domů se už nevrátili. Přechod hranice provedli bez povolení. Okresní prokuratura začala jejich odchod vyšetřovat až v únoru 1950.
Zámek v Doudlebách nad Orlicí patřil rodu Bubnů z Litic od 16. století.
Datum útěku mělo silnou symboliku. Připadalo na třicáté výročí vzniku Československé republiky. Bubna, který se s tímto státem původně sžíval obtížně a v době jeho ohrožení se k němu přihlásil, opouštěl vlast právě v den jejího někdejšího státního svátku.
Dcera Eleonora v Československu zůstala. Kvůli šlechtickému původu a emigraci nejbližších příbuzných nesla nevhodný kádrový profil. Syn Adam později odešel z Rakouska do Austrálie, kde si vybudoval nový život.
Mikuláš Bubna se usadil ve Vídni. Roku 1950 se jako třiapadesátiletý vdovec podruhé oženil s Marií Malburgovou. Narodili se jim dva synové. Jeho rakouský život však trval jen několik let.
Dne 17. srpna 1954 zemřel ve Štýrském Hradci ve věku 57 let. Spolehlivé prameny uvádějí datum a místo úmrtí, přesnou příčinu běžně dostupné zdroje nedokládají. Tvrzení, že jej zlomilo věznění nebo emigrace, proto může být pouze domněnkou.
P. S.: Pokud vás baví zapomenuté příběhy českých dějin, můžete mou tvorbu podpořit sdílením článku nebo drobným příspěvkem. Díky, že čtete.
