Článek
V noci z 29. na 30. září 1938 se čtyři mocnosti – Německo, Velká Británie, Francie a Itálie – dohodly v Mnichově, bez účasti československé delegace, na předání pohraničí s převahou německého obyvatelstva Říši. Dohoda nebyla „dobrovolným kompromisem“, ale diktovala konkrétní, hodinově rozvržený postup: evakuace měla začít 1. října a být dokončena do 10. října 1938, přičemž infrastruktura a opevnění měly zůstat nedotčené a za řádný průběh nesla odpovědnost pražská vláda.
Aby se minimalizoval chaos a vznikly „jasné dny“ pro vstup Wehrmachtu, text připojil mapu a fáze. Obsazování mělo proběhnout po etapách: území označené I–IV měly německé jednotky převzít postupně od 1. do 7. října, s tím, že zbytek určí Mezinárodní komise do 10. října. Komise měla zároveň „v detailu“ vyložit podmínky evakuace a řešit sporná místa. (Už první jednání komise pracovala s doplňkovými zónami, aby se stihl limit 10. 10.)
Pro praktický život to znamenalo jediné: během několika dnů se musely stáhnout československé jednotky, úřady, školy i služby z pásma, které ještě včera držely. Obce na hraně mapy žily podle „tabulek dnů“ – ať už přijely německé kolony 2., 5. nebo 7. října, harmonogram byl pevně svázán s daty 1.–10. října. V této logice je 10. říjen okamžikem, kdy se děj „výkonu Mnichova“ uzavírá: plán evakuace a etapové obsazení jsou ke zmíněnému datu splněny.
Postup obsazování
Mnichovský text rozdělil pohraničí do čtyř etap a přikázal, aby německá armáda přebírala území podle přesného den-po-dni rozvrhu. Zóna I: 1.–2. října; Zóna II: 2.–3. října; Zóna III: 3.–5. října; Zóna IV: 6.–7. října; zbytek „převážně německých“ oblastí měla určit Mezinárodní komise tak, aby nejpozději 10. října bylo převzetí hotové. Evakuace musela proběhnout bez ničení objektů a byla odpovědností Prahy.
Operativní režim doladil mezinárodní vojenský podvýbor: první jednání 30. září určilo praktické detaily vstupu (čas přechodu hranice, minimálně tříkilometrové neutrální pásmo mezi armádami, výměnu styčných důstojníků). I toto ukazuje, že šlo o řízení „za pochodu“, nikoli volný postup.
V terénu pak harmonogram běžel přesně podle předem připravených tabulek. Německé jednotky skutečně obsadily sudetská území mezi 1. a 10. říjnem 1938 – k 10. říjnu je zábor formálně dokončen a Sudety jsou přičleněny k Říši. Týž říjnový rámec potvrzují jak muzejní/archivní přehledy, tak stručné časové osy.
Dopady na obce a obyvatele
Okamžitý rozpad „státní přítomnosti“. Jakmile se rozběhl etapový vstup Wehrmachtu, pohraniční města začala přicházet o úřady, četnické stanice, školy i poštu. Učitelé, finanční stráž, železničáři a úředníci dostávali pokyny ke stažení do vnitrozemí — často během pár hodin. Výzbroj a materiál z pohraničních pevností se musel vyklidit; o způsobu odvozu „děl a jiného pohyblivého materiálu“ jednala Mezinárodní komise.
Pohyby civilistů aneb tisíce rodin „na cestě“. Už po Mnichovu uteklo do vnitrozemí přes 100 tisíc Čechů (a také část místních Němců neloajálních k NSDAP); k 1. březnu 1939 registruje Ústav pro péči o uprchlíky téměř 150 000 osob. Ne všichni ale odcházeli: část smíšených rodin a profesí zůstávala kvůli práci, majetku či vazbám.
Ztráta opevnění = ztráta jistoty. V obcích, kde ještě v září stála hotová lehká i těžká opevnění a posádky SOS, se během pár dnů ztratil pocit bezpečí. Fortifikační kulisy zůstaly, ale ČSR je musela opustit a nesměla je ničit, což symbolicky podtrhlo bezmoc státní moci v území.
Politický zlom viditelný z Prahy. 5. října 1938 rezignoval prezident Edvard Beneš, což v očích veřejnosti stvrdilo, že předmnichovský režim ztratil oporu i plán.
Příběhy a svědectví (vložitelné citace/rámečky):
- „Odešli jsme z Liberce hned po Mnichovu.“ Rodina Milana Štryncla (děda sokol, legionář) se po dohodě stáhla z neklidného pohraničí k příbuzným a do Liberce se vrátila až po válce.
- „Na hranice jsme šli v domnění, že se budeme bránit.“ Věra Vrbová popisuje atmosféru přelomu září/října 1938: mobilizace, pak rychlý obrat a odchod.
- „Zábor skončil 10. října v 19 hodin.“ 20. října 1938 přebírá okupované území říšský komisař Konrad Henlein.
Jak se měnil každodenní život v obcích:
- Školy: české školy se zavíraly nebo „převáděly“; učitelé odjížděli do vnitrozemí, německé školy přecházely pod říšskou správu.
- Úřady a pošta: rychlá výměna razítek, jazyk úřadu; majitelé živností (včetně židovských) čelili tlaku a konfiskacím.
- Doprava: nové hraniční režimy, změny jízdních řádů a celních kontrol.
- Opevnění a SOS: opuštěné objekty, odvoz materiálu, rozpuštění stanovišť.
Mezinárodní dohra: komise a garance
Mnichov nebyl jen harmonogramem evakuace; součástí dohody byl i mechanismus, který měl „doladit“ mapu Sudet a dohlédnout na předání území. Vznikla Mezinárodní komise složená ze státního tajemníka německého ministerstva zahraničí, britského, francouzského a italského velvyslance v Berlíně a zástupce, kterého měla nominovat československá vláda. Jejím úkolem bylo stanovit v detailech podmínky vyklízení, řešit sporné obce a určit zbylá „převážně německá“ území tak, aby převod skončil nejpozději 10. října. Komise se sešla bezprostředně po podpisu a její složení i mandát jsou přímo připojené k textu dohody.
Vedle technické komise se do dohody propsal i politický slib garancí: v připojeném dodatku Londýn a Paříž potvrdily, že „stojí za nabídkou“ mezinárodní záruky nových hranic Československa proti nevyprovokované agresi. Tento závazek však nebyl okamžitý – britsko-francouzské ujištění se mělo aktivovat až po vypořádání polských a maďarských nároků na československé území. Formule tím odkládala skutečnou garanci do budoucna a podmiňovala ji dalším územním korekcím.
Z praktického hlediska tedy říjnové dny probíhaly ve dvojím režimu: komise „na místě“ určovala hranici obci po obci a dohlížela na předání, zatímco politická úroveň slíbila, že až se proces úprav dokončí, budou nové hranice mezinárodně zaručeny. Jak víme z průběhu podzimu a zimy 1938, územní korekce skutečně následovaly (zejména po arbitráži vůči Maďarsku), ale samotný slib garancí se nikdy nestal účinným štítem proti dalšímu nátlaku.
Sekvence po Mnichovu - přehled kroků 1938–39
- Německo obsazuje Sudety – podle Mnichovské dohody
- Polsko anektuje Těšínsko (Zaolzie) – 2. 10. 1938, na základě ultimáta využívá situace po Mnichovu.
- Maďarsko získává pásy jižního Slovenska a jižní Podkarpatské Rusi – tzv. První vídeňská arbitráž, 2. 11. 1938.
- Maďarsko anektuje zbytek Karpat (Podkarpatskou Rus) – 15. 3. 1939.
- Německo fakticky anektuje „zbytek Čech a Moravy“ a vyhlašuje Protektorát – 15.–16. 3. 1939.
Od „zkrácené“ republiky k Druhé republice a k rozpadu
Zábor Sudet nebyl „jen“ změnou mapy — rozpojil vnitřní konstrukci státu. Už 6. října 1938 vyhlásila slovenská politická reprezentace autonomii a během podzimu se z někdejší unitární republiky stává federativní útvar se třemi částmi (Čechy a Morava, Slovensko, Podkarpatská Rus). Ústavní zákon o autonomii Slovenska parlament schválil 22. listopadu 1938, přičemž obdobný režim byl připraven i pro Podkarpatskou Rus.
Mezitím přichází další ztráty: 2. listopadu 1938 rozhodla „první vídeňská arbitráž“, že Maďarsko získá rozsáhlé pásy jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Československo po Mnichovu a vídeňském verdiktu přišlo celkem asi o třetinu obyvatel a stalo se vojensky neubránitelné. Ještě v říjnu 1938 obsadilo Polsko Těšínsko.
Politický systém se během několika týdnů převrstvil. 30. listopadu 1938 zvolil parlament prezidentem Emila Háchu, o den později nastoupil kabinet Rudolfa Berana a stranický život byl „sjednocen“: české pravostředové proudy se sloučily do Strany národní jednoty (18. listopadu 1938), která s menší opozicí zastřešila veřejný prostor v zemích českých; na Slovensku dominovala HSĽS s autoritativním kurzem. Výsledkem byla „Druhá republika“ (říjen 1938 – březen 1939), výrazně užší a politicky zpřísněný stát.
V zimě 1938/39 pokračoval tlak zvenčí i zevnitř. Federální uspořádání a amputace území vychýlily rovnováhu: 14. března 1939 vyhlásilo Slovensko samostatnost a 15. března 1939 obsadila německá armáda zbytek Čech a Moravy, čímž se „zkrácená“ republika rozpadla. O den později, 16. března 1939, Hitler z Pražského hradu vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Tím se uzavřela etapa Druhé republiky, zahájená právě říjnovým zářezem hranic.
Paměť a význam dne
Desátý říjen není jen technický „poslední den harmonogramu“. Je to okamžik, kdy se Mnichov proměnil z podpisu na papíře v novou realitu hranic – bez československé účasti u stolu a s podmíněnými, v praxi prázdnými garancemi. V mezinárodní rovině je z 10. října čitelná lekce o limitech appeasementu: sliby nestačí, když chybí vůle je naplnit, a proto se k Mnichovu dodnes vracejí učebnice i muzea jako k příkladu, kdy „zabránit válce“ politicky selhalo.
Pro českou paměť je 10. říjen bod uzávěru jedné mapy a začátku druhé: den, kdy se pohraniční města, školy a úřady ocitly za novou čárou a kdy se upevnilo přesvědčení, že o nás bylo rozhodnuto „bez nás“. Fakt, že dohoda výslovně stanovila evakuaci od 1. října a její dokončení do 10. října, z ní dělá výroční datum s přesnou historickou adresou – datum, které se objevuje v chronologiích, výstavách i popularizačních přehledech po celém světě.
A má i přesah mimo střední Evropu. Mnichovská dohoda se v globální debatě stala zkratkou pro varování před ústupky agresorovi – od univerzitních kurzů mezinárodního práva po moderní politický slovník. Desátý říjen proto připomíná nejen československý příběh, ale i širší otázku odpovědnosti velmocí a hodnotu závazků, které mají mít ochranný smysl.
Pokud vás mé články baví, nezapomeňte mě sledovat, protože vydávám každý den alespoň jeden článek. Budu rád za každý komentář a největší radost mi samozřejmě udělá příspěvek pro podporu mé tvorby. Díky.
