Článek
Bukovice u Jeseníku a osada Dolní Les u Vlčic dnes působí jako normální místa v krajině. Jenže v noci z 27. na 28. února 1967 tam Josef Svoboda zabil celkem 7 lidí, a ten případ se dodnes řadí k nejhorším zločinům poválečného Československa.
Josef Svoboda se narodil 1. listopadu 1923 ve Vlčicích a žil život, který navenek nevypadal nijak výjimečně. Pracoval, střídal zaměstnání, později se uvádí práce spojená s lesním provozem na Jesenicku. Jenže roky před tragédií už měl mít pověst člověka, který se snadno dostane do konfliktu a doma umí vyrobit atmosféru strachu.
Tohle je na podobných případech nejhorší. Ne že se „něco stalo“. Ale že se to dlouho skládá z drobností, které okolí umí přehlížet. Hádky, výhrůžky, ostré scény, sousedské konflikty, věty typu „on je prostě takovej“. Člověk to slyší všude. A pak přijde chvíle, kdy už se to nedá vrátit zpátky, protože z těch drobností najednou vyroste něco, co spolkne celý život několika lidem najednou.
Rok 1967 je navíc doba, kdy se o věcech doma mluvilo jinak než dnes. Ne že by násilí nebylo vidět, spíš se kolem něj stavěla zástěna „rodinné věci“. A když se něco řešilo úředně, působilo to pro některé lidi jako ponížení, jako veřejná porážka. Ne jako šance začít znovu. A právě v tomhle prostředí získává význam každý úřední papír. Ne protože je to formalita, ale protože to je pro někoho konečně hranice.
Do příběhu patří i jeden „papírový“ detail, který je ve skutečnosti obrovský. Rozvodové stání bylo nařízené na 28. února 1967. V běžném světě je to datum, kdy se dva lidi rozejdou a podepíšou dokumenty. V tomhle světě to fungovalo jako symbol, že jedna kapitola končí a už ji nejde přepsat omluvou ani sliby. A právě takové momenty někdy odhalí, jak moc byl vztah postavený na kontrole, ne na soužití.
Rodinný kruh
S Drahomírou Furmánkovou se Josef Svoboda seznámil v roce 1948 a vzali se po narození prvního syna. Rodina se pak rozrostla rychle a těsně po sobě. Další děti se narodily v letech 1952, 1954, 1955, 1956 a 1958.¹ Zvenku to mohlo vypadat jako „velká rodina na venkově“. Uvnitř to ale podle dostupných popisů začalo fungovat jako domácnost řízená strachem.
Vztah měl být poznamenaný dlouhodobým nátlakem, žárlivostí a agresí. Drahomíra měla zkoušet odcházet, pak se vracet, protože po výbuších přicházely omluvy a sliby, že už se to nebude opakovat. Tenhle vzorec je přesně ten typ věcí, který zničí člověku jistotu v realitu: jednou je „klid“, podruhé se jde po krku. A když se v tomhle prostředí narodí děti, situace se spíš zhoršuje než stabilizuje, protože přibývá závislost, únava, tlak na peníze i izolace.
Časem se násilí nemělo týkat jen manželky. Když děti začaly matku bránit, konflikt se měl obracet i proti nim. Tady nejde o to psát dojemně, stačí si uvědomit prostý fakt: dítě, které doma pravidelně řeší, jestli dneska bude „normální večer“, má úplně jiný život než dítě, které řeší úkoly do školy. A pokud nejstarší syn postupně nabíral věk a odvahu postavit se otci, domácí napětí tím logicky ještě rostlo.
Do toho přichází další tvrdý bod, který posouvá příběh z roviny „rodinné dusno“ do roviny veřejně známého rizika. V roce 1960 byl Josef Svoboda odsouzen na dva roky za znásilnění. Tohle je důležité nejen jako informace o něm, ale jako informace o tom, že problémy nebyly skryté jen za dveřmi kuchyně. V některých shrnutích se zmiňují i starší násilné incidenty (včetně verze se sekerou) a další tresty v 60. letech. Jinými slovy: okolí a úřady opakovaně narážely na to, že jde o člověka schopného násilí. Ne o „prudší povahu“.
Když Drahomíra podala žádost o rozvod a termín byl určen na 28. února 1967, tlak v rodině se zvedal. Rozvod není jen podpis. Je to rozhodnutí, které mění bydlení, peníze, postavení v obci, každodenní režim i to, kdo bude mít děti u sebe. A právě tahle fáze bývá u násilných vztahů nejnebezpečnější: ne kvůli „papírům“, ale kvůli tomu, že druhá strana cítí ztrátu moci a snaží se ji nějak získat zpět.
Dvojí místo
Celý zločin proběhl ve dvou krocích. První část se odehrála v Bukovicích, druhá v osadě Dolní Les u Vlčic. Tenhle sled je podstatný, protože ukazuje, že nešlo o jednorázovou hádku, která se vymkla. Šlo o násilí, které pokračovalo i poté, co už pachatel viděl následky prvního útoku.
V Bukovicích napadl vlastní rodinu. Poté se přesunul do Dolního Lesa k rodičům Drahomíry a zaútočil na další osoby z jejího nejbližšího okruhu. Mezi oběťmi byly i jeho děti. Už jen tahle věta stačí, aby bylo jasné, že cílem nebylo „zranit“, ale zničit. V podobných případech se často mluví o „pomstě“, jenže to slovo někdy zní až moc čistě. Tady to bylo spíš vymazání všeho, co pachatel vnímal jako prohru.
Do příběhu patří i atmosféra, která tomu předcházela. Některé popisy uvádějí, že chlapci šli spát oblečení a obutí, aby v případě nebezpečí dokázali rychle utéct. Tak vypadal běžný večer v domě, kde se člověk bojí. Děti v takové domácnosti neřeší jen školu a kamarády. Řeší, jestli budou muset během pár vteřin vstát a utíkat ven. A tohle očekávání často vzniká jen tehdy, když se už něco stalo dřív, nebo když se to opakuje tak často, že se z toho stane rutina.
V Dolním Lese pak následoval další útok, který podle shrnutí dopadl i na lidi mimo nejbližší jádro rodiny. To je další moment, který ten případ odlišuje od „domácí tragédie“ uzavřené mezi čtyři stěny. Přelil se ven. Zasáhl i ty, kteří s konfliktem nežili denně, ale stáli v jeho dosahu.
Z hlediska faktů je shrnutí jednoduché a tvrdé: celkem 7 mrtvých, vražedným nástrojem byla sekera, útok proběhl na dvou místech během jediné noci. A právě kombinace těchto prvků je důvod, proč se ten případ pořád připomíná. Ne kvůli „záhadě“. Kvůli tomu, jak přímočaře ukazuje, kam může dojít dlouhodobý domácí teror, když se mu nikdo včas nepostaví.
Konec v lomu
Po útocích se rozběhlo pátrání, protože pachatel nebyl okamžitě zadržen. V takové chvíli je kraj najednou malý: zprávy se šíří rychle, lidi si dávají vědět, zavírají se vrata, každý cizí zvuk v noci zní hlasitěji. Nejde jen o práci policie, ale o obyčejný strach, že člověk neví, kde přesně nebezpečí je a kam se může přelít.
Jenže k soudu se případ nedostal. Josef Svoboda spáchal sebevraždu skokem do lomu u Skorošic. Tenhle konec je zároveň praktický i krutý: z pohledu vyšetřování se tím uzavře nejdůležitější otázka „kdo to udělal“, ale zmizí možnost, aby proběhlo veřejné pojmenování viny a aby někdo slyšel rozsudek nahlas. Pro pozůstalé a přeživší je to často další rána navíc, protože nic „nespadne“ do řádu a žádná tečka nepřinese úlevu.
Tím se uzavřela policejní část. Lidská část ale pokračovala. U takovéhle tragédie se totiž nedá mluvit o návratu do normálu. Maximálně o novém životě, který už se staví na troskách: vyrovnávání se se ztrátou, s pocitem viny („co jsme mohli udělat jinak“), s prázdným místem ve všedních dnech a s tím, že okolí často neumí říct nic smysluplného. V menších komunitách navíc funguje zvláštní mix soucitu a mlčení – lidé vědí, ale zároveň nechtějí znovu otevírat něco, co se nedá opravit.
Zdroje: Josef Svoboda (vrah) – Wikipedie
https://www.denik.cz/z_domova/josef-svoboda-masovy-vrah-nocni-horor-vyvrazdeni-rodiny-sekerou-1967-vyroci.html
