Článek
Byl okouzlující, zdvořilý a na první pohled působil jako dokonalý gentleman. Jenže právě v tom byla síla Henryho Landrua. Za uhlazeným vystupováním, pečlivými způsoby a věčně slušným úsměvem se skrýval muž, který dokázal ženy přesvědčit, aby mu svěřily nejen své peníze, ale nakonec i vlastní život. V Paříži, která bývá spojována s láskou a elegancí, se z něj stal symbol hrůzy. Nezabíjel impulzivně. Všechno dělal chladně, systematicky a s rozmyslem. Jeho oběti neměly jen zemřít. Měly zmizet beze stopy. V ohni, popelu a tichu.
Henry Landru se narodil 12. dubna 1869 v Paříži do obyčejné pracující rodiny. Otec Julien pracoval jako topič a později ve fabrice, matka Flore byla švadlena, většinu času doma. Oba byli silně věřící katolíci a víra určovala rytmus celé domácnosti. Landru chodil do katolické školy na Île Saint-Louis, studium bral vážně, sloužil jako ministrant i subdiakon. Na první pohled tedy nepůsobil jako někdo, kdo by se měl jednou stát jedním z nejznámějších francouzských vrahů. Po škole si krátce vyzkoušel práci v architektonické kanceláři, ale dlouho u ní nevydržel. Necítil se v ní dobře a brzy hledal jinou cestu. Ve dvaceti letech nastoupil do armády, kde později dosáhl postu zástupce intendanta.
Právě v tomto období se také seznámil se svou sestřenicí Marií Catherine, se kterou navázal vztah. Když mu oznámila, že je těhotná, rozhodl se ji vzít za ženu. Svatba proběhla 7. října 1893 a postupně se jim narodily děti: Marie, Maurice, Suzanne a Charles. Navenek tak Landru působil jako otec od rodiny. Jenže rodinný život u něj existoval spíš na papíře než ve skutečnosti. Marie Catherine prala prádlo a držela domácnost pohromadě, zatímco Landru neustále střídal zaměstnání. Chvíli účetní, chvíli prodavač nábytku, pak kreslič map, pomocník ve výrobě hraček. Vždycky něco začal, ale nikde nevydržel. Jeho žena později přiznala, že byl odjakživa sukničkář a že měl „toulavé oko“.
První zlom přišel ve chvíli, kdy se kolem něj začaly hromadit podvody. Podle jedné verze ho měl ovlivnit zážitek z architektonické kanceláře, kde šéf údajně utekl do Ameriky s penězi a Landru nedostal zaplaceno. Podle jiné verze to byla jen výmluva a Landru měl ke krádežím a podvodům sklony od začátku. Každopádně právě tehdy začal objevovat, že vydělat poctivou prací je dřina, zatímco podvodem se dá získat víc a rychleji. Kolem roku 1898 se pokusil prorazit jako vynálezce s vlastním motocyklem, ale neuspěl. Následně začal lákat investory na továrny a projekty, které ve skutečnosti neexistovaly. Sladké řeči, velké sliby, žádný reálný výsledek. Přesně to mu sedělo.
První doložený větší střet se zákonem přišel v roce 1904, kdy dostal dva roky vězení za podvod. Následovaly další podvody, další tresty a opakované návraty za mříže. Psychiatra Charlese Vallona tehdy Landru zaujal natolik, že varoval jeho manželku, že její muž je nebezpečně nevyrovnaný. Mezi lety 1904 a 1914 byl Landru v podstatě neustále v pohybu mezi drobnou kriminalitou, falešnými identitami a vězením. V roce 1909 se pokusil připravit bohatou vdovu o 20 000 franků a byl chycen při pokusu o proplacení cenných papírů. Dostal další tři roky. A právě tehdy si podle mnoha historiků definitivně uvědomil něco zásadního: pokud okradená žena zůstane naživu, může mluvit. Pokud zmizí, je to pro něj mnohem bezpečnější.
Do toho se mu rozpadal i osobní život. Během jeho věznění zemřela matka a krátce po jeho propuštění se oběsil otec. Údajně neunesl ostudu, kterou syn rodině dělal. Landru se ale nezastavil. Naopak. Byl ještě cyničtější. Manželka později tvrdila, že jí sebral 12 000 franků, které jí její otec odkázal pro ni a děti. V zimě 1913 až 1914 vytáhl z investorů dalších 36 000 franků na další smyšlený projekt a zmizel. V červenci 1914 byl už pošesté odsouzen, tentokrát v nepřítomnosti, na čtyři roky nucených prací a doživotní deportaci do Nové Kaledonie. Jenže Landru byl mistr falešných jmen a útěků. A právě když se Evropa řítila do války, on se dokázal ztratit.
Válka a inzeráty
První světová válka pro většinu lidí znamenala chaos, smrt a rozpad běžného života. Pro Henryho Landrua ale znamenala příležitost. Tisíce francouzských mužů odešly na frontu a doma zůstaly ženy samy. Vdovy, opuštěné manželky, ženy, které hledaly jistotu, společnost nebo nový začátek. A právě tehdy začaly naplno fungovat seznamovací inzeráty v novinách. Pro Landrua to byl ideální loviště. Nebyl povolán do armády a měl čas. Hodně času. A taky dost zkušeností s tím, jak lidem říkat přesně to, co chtějí slyšet.
Začal si podávat inzeráty, ve kterých se prezentoval jako slušný vdovec, 43 let, se zajištěným příjmem, údajně se dvěma dětmi, který hledá ženu za účelem sňatku. V jiném inzerátu přímo psal, že hledá vdovu 35 až 40 let, případně ženu zklamanou životem. Uměl se trefit do slabého místa. Působil důvěryhodně, seriózně, klidně a přitom dostatečně galantně. Odpovědi se začaly hrnout. Landru si je pečlivě zapisoval do černého notesu. Jméno, věk, adresa, rodinná situace, majetek, možnosti. Byl až děsivě systematický. Ženy bez peněz rychle odsunul stranou. Ty, které měly úspory, majetek nebo cenné papíry, si nechal „na později“ a zjišťoval si o nich další informace. Nešlo mu o lásku. Šlo mu o výběr vhodného cíle.
V prosinci 1914 si pronajal vilu ve Vernouillet, asi 35 kilometrů od Paříže. Právě tam začala jeho vražedná série v podobě, kterou si dnes lidé pamatují nejvíc. Jednou z prvních potvrzených obětí byla Jeanne-Marie Cuchetová, pařížská švadlena, která ovdověla v roce 1909. Landru ji oslovil pod falešným jménem a představil se jako poštovní inspektor nebo průmyslník zasažený válkou. Byl přesvědčivý. Nasliboval jí bezpečí, nový domov a dokonce i pracovní budoucnost pro jejího syna Andrého. Jeannina rodina od začátku cítila, že je na tom muži něco špatně, ale Landru už měl Jeanne ve svém vlivu. V prosinci 1914 se ona i její syn nastěhovali do jeho vily. Naposledy byli viděni živí kolem 26. ledna 1915.
Krátce poté začal z komína vily stoupat hustý černý kouř. Sousedi cítili zápach, který popisovali jako spálené maso. Zavolali policii. Landru je ale ukecal. Tvrdil, že pálí odpadky a že zápach je z nich. Policie odjela. Ve skutečnosti podle všeho pálil těla Jeanne a jejího syna. Později se navíc ukázalo, že pracoval i s jejími penězi a na účtech se objevily částky, které s ní souvisely.
Další obětí byla Thérèse Laborde-Lelinová, 46letá vdova narozená v Argentině. Potkala Landrua pravděpodobně přes inzerát z května 1915. Během pár dní prodávala nábytek a známým oznamovala, že se stěhuje za budoucím manželem. Naposledy ji viděli na zahradě Landruovy vily. Pak zmizela a Landru rychle zpeněžil její cenné papíry i další majetek. Následovala Marie-Angélique Guillinová, 51letá žena, která nedávno zdědila 22 000 franků. Landru jí namluvil, že má získat diplomatickou pozici v Austrálii a potřebuje manželku, která bude reprezentovat. Nastěhovala se k němu, a během dvou dnů byla pryč. Landru se pak vydával za jejího příbuzného a vybral z jejího účtu 12 000 franků. Později se na nádraží našel opuštěný kufr, který začal silně páchnout. Uvnitř byly rozřezané lidské ostatky. Patřily jí.
Sousedi si začali všímat, že se kolem Landrua objevují ženy, které pak náhle zmizí. Opakoval se stejný vzorec. Příchod nové „snoubenky“, krátké soužití, podivný kouř, zápach a ticho. Landru zareagoval po svém. Když začalo být kolem Vernouillet příliš mnoho otázek, utekl a přestěhoval se. V prosinci 1915 si pronajal novou vilu v Gambais. Byla odlehlá, ideální pro soukromí, a Landru si tam nechal zařídit velkou troubu a nakoupil zásoby uhlí. Tím si vytvořil nové, ještě praktičtější zázemí pro vraždy a likvidaci těl.
Vila v Gambais (místo zločinů)
Oheň a popel
V Gambais pokračoval Landru stejným stylem, jen ještě jistěji a klidněji. První obětí v novém domě byla Berthe Anna Héonová, 55letá vdova z Le Havru, která měla za sebou sérii rodinných tragédií. Landru ji přesvědčil, že spolu začnou nový život. Nechal ji prodat věci a odvézt se vlakem. Pro sebe koupil zpáteční lístek, pro ni jednosměrný. Tenhle detail se u něj opakoval tak často, až působí jako podpis. Krátce nato zmizela. Landru pak dál udržoval iluzi, že žije a píše známým, aby odradil podezření. Podváděl i po vraždě.
Pak přišla Anna Collombová, 44letá vdova a písařka v pojišťovně, která měla úspory kolem 10 000 franků. Měla sice partnera, ale Landru na ni udělal větší dojem. Rodina mu nevěřila od začátku, ale ona ho považovala za lepší životní volbu. Přestěhovala se do Gambais. Ještě v prosinci ji navštívila sestra. O pár dní později už byla pryč. Následovala Andrée-Anna, devatenáctiletá dívka, kterou Landru našel uplakanou na stanici metra. Utekla z domova, byla sama a zranitelná. Přesně ten typ člověka, kterého dokázal okamžitě „zachránit“ a zároveň ovládnout. Nějakou dobu s ním žila, dokonce psala matce, že se bude vdávat, a pak zmizela. Prokuratura později spekulovala, že ji mohl zabít i proto, že věděla příliš mnoho o tom, co se v domě děje.
Jednou z nejvýraznějších obětí byla Célestine Buissonová, 47letá vdova s úsporami po manželovi. Landru jí psal pod falešným jménem Georges Frémy, zasnoubil se s ní a pak celé dva roky oddaloval svatbu různými výmluvami. Ztracené dokumenty, pracovní cesty, komplikace. Ve skutečnosti jen čekal, až se mu to bude hodit. V létě 1917 se k ní vrátil, pomáhal jí i s pohřbem v rodině, znovu ji požádal o ruku a přesvědčil ji, aby odjela s ním. Nechala syna u příbuzných a odjela. Krátce nato byla pohřešovaná a Landru už mezitím prodával její věci a vybíral její peníze. Zároveň rozesílal falešná vysvětlení, že pracuje někde daleko, třeba pro vojáky, aby oddálil podezření.
Stejný scénář se opakoval i u Louise Joséphine Jaumeové, 38leté silně věřící ženy. Landru poznal její slabé místo a začal s ní chodit na mše, aby působil jako zbožný a spolehlivý muž. Nehrál jen na city. Hrál i na víru. Louise nakonec povolila, odjela s ním do Gambais a zmizela. Následovala Anne-Marie Pascalová, známá jako Annette, rozvedená švadlena, která podle některých zdrojů hledala spíš finanční jistotu než romantiku. I ona ale těsně před zmizením cítila, že je něco špatně. Řekla tetě, že se ho bojí, že má v očích něco děsivého. Byla jednou z mála, kdo nebezpečí vnímal. Nepomohlo jí to. Landru ji odvezl do Gambais a už se nevrátila.
Poslední známou obětí byla Marie-Thérèse Marchadierová, 37letá majitelka penzionu z Bordeaux, která byla zadlužená a prodávala nábytek. Landru se jí ozval s tím, že ho koupí. Tehdy byl stále ženatý se svou sestřenicí Marií Catherine a dokonce si od ní půjčil peníze, aby mohl předstírat obchod. Z kontaktu kolem nábytku se stalo „námluvní“ setkání. Marie-Thérèse nebyla zpočátku snadná kořist, nechtěla hned všechno prodat a odstěhovat se, ale Landru ji nakonec přesvědčil. Prodala nábytek, získala peníze a on ji odvezl zpět do Gambais. Sousedé si všimli, že nese pytle s uhlím. Byla naposledy viděna v lednu 1919. O pár dní později se z komína opět šířil známý zápach.
Landru fungoval jako účetní smrti. Každá žena znamenala nový příběh, nové falešné jméno, nové sliby, přesun peněz, prodej nábytku, výběr z účtu a nakonec likvidaci stop. V jeho notesu se později našly záznamy o 283 ženách, se kterými navázal kontakt přes inzeráty. Většina z nich přežila jen proto, že nesplňovala jeho kritéria. Neměly dost peněz, neměly majetek nebo nebyly snadno izolovatelné. To je možná nejděsivější detail celé věci. Nešlo o náhodu. Byl to promyšlený výběr obětí.
Do podvodů byla navíc zapletená i jeho rodina. Syn Charles pomáhal převážet nábytek a potvrzoval přítomnost na místech, kde mizely ženy. Starší syn Maurice měl u sebe šperky jedné z obětí a podílel se na krycích historkách. Manželka Marie Catherine podle vyšetřování padělala podpisy některých žen, aby se dalo dostat k jejich bankovním účtům. Tvrdila, že o vraždách nevěděla, ale jen o podvodech. To mohlo být právně těžko dokazatelné, ale morálně to působilo dost jasně. Landru kolem sebe neměl jen kulisy. Měl i rodinnou síť, která mu minimálně v části schématu pomáhala.
Soud a konec
Landruův pád nepřišel kvůli geniální policejní akci, ale hlavně kvůli vytrvalosti rodin obětí. Sestry pohřešovaných žen se odmítly smířit s tím, že jejich blízké prostě beze stopy zmizely. Marie Lacosteová, sestra Célestine Buissonové, a Victorine Pilatová, sestra Anny Collombové, začaly porovnávat informace. Každá znala jiné jméno, jiný příběh, jinou verzi „snoubence“. Jenže popis muže seděl. Falešné identity se lišily, člověk byl stejný. Podaly oznámení a tím rozjely vyšetřování, které už nešlo snadno zamést.
Případ se dostal k inspektorovi Julesi Belinovi. Průlom přišel 11. dubna 1919, když známá jedné z příbuzných Landrua zahlédla při nákupech s další ženou. Poznala ho, upozornila rodinu a ta okamžitě policii. V obchodě se našla jeho vizitka s jedním z falešných jmen a adresou. Policie získala zatykač a 12. dubna 1919 Landrua zatkla. Ani tehdy nepřestal hrát divadlo. Při odvádění údajně zpíval operní árii a snažil se působit jako noblesní herec v hlavní roli. Při výslechu nejdřív mlžil, pak přiznal, že je Landru, ale tvrdil, že falešná jména používá jen proto, že je uprchlý podvodník. Vraždy dál popíral a začal se schovávat za právo nevypovídat.
Fotka ze soudu ve Versailles (Procès Landru, 1921)
Domovní prohlídky ale přinesly zásadní důkazy o jeho podvodech. Policie našla věci obětí, nábytek, doklady, bankovní papíry, rodné a oddací listy. A hlavně jeho černý notes, který sloužil jako přehled lovu. V Gambais pak přišla nejdůležitější prohlídka. 29. dubna 1919 policie objevila v troubě a pod kůlnou více než čtyři kilogramy spálených kostních zbytků, stovky úlomků kostí, drobné části zubů, knoflíky a kusy látek. Soudní znalec určil, že šlo nejméně o tři lidské kostry, ale kvůli stavu ostatků nešlo přesně určit totožnost. To byl pro obžalobu problém. Všichni tušili, co se stalo, ale přímé důkazy byly neúplné. Landru toho využíval a vyšetřovatele při rekonstrukcích ještě zesměšňoval.
Proces začal 7. listopadu 1921 ve Versailles a rychle se změnil v mediální senzaci. Soudní síň byla přeplněná, veřejnost fascinovaná, noviny hladové po každém detailu. Landru se choval klidně, zdvořile, sebejistě. Přiznával podvody, ale vraždy ne. Právě to na část veřejnosti působilo nebezpečně přesvědčivě. Dokázal se tvářit jako muž, který sice podváděl, ale vraždy jsou prý nesmysl. Nabízel ženám v síni místo, vtipkoval, hrál roli uhlazeného gentlemana. Dokonce měl obdivovatelky, které mu posílaly dárky, tabák a někdy i nabídky k sňatku. Tohle není jen detail. Je to ukázka toho, jak silně uměl působit navenek i ve chvíli, kdy už stál před soudem za sérii vražd.
Obhajoba vsadila na jediné možné pole: zpochybnění důkazů. Landruův obhájce byl zkušený a podle některých svědectví sám věřil, že jeho klient je vinen. Cílem ale bylo zachránit ho před gilotinou. Rozebíral chyby policie, upozorňoval na to, že kosti nejdou jednoznačně přiřadit ke konkrétním ženám, a vytvářel alternativní scénáře. Jeden z nich byl vyloženě absurdní, že Landru ženy nezabíjel, ale třeba organizoval obchod s bílým masem. Dokonce přišel s teatrálním trikem, kdy naznačil, že se oběti každou chvíli objeví ve dveřích a budou svědčit. Lidé v síni se opravdu otočili. Pak z toho udělal argument, že už jen tohle ukazuje pochybnost. Byl to cynický divadelní moment, který přesně zapadal do stylu celého procesu.
Nakonec to nestačilo. 30. listopadu 1921 porota po několika hodinách rozhodla: vinen ve všech jedenácti bodech obžaloby za vraždu. K tomu většina bodů za krádeže a podvody. Obhájce ještě zajistil žádost o milost, kterou porotci podepsali, ale Landru ji nejdřív odmítal a dál tvrdil, že nikoho nezabil. Nakonec ji přece jen podepsal. Prezident Alexandre Millerand ji zamítl. 25. února 1922 byl Henry Landru popraven gilotinou.
Do poslední chvíle si zachoval pózu. Odmítl zpověď, poslední pomazání i silný alkohol. Podle různých verzí si přál buď rum s vodou, nebo koupel nohou. Na samotnou popravu čekaly davy lidí, ale dovnitř se dostali jen úředníci a novináři. Novinář Webb Miller pak popsal, jak Landru bosky kráčel po kamení, jak se mu podlamovala kolena, když uviděl gilotinu, a jak celý akt trval pouhých 26 sekund. Potom bylo po všem.
Dražba Landruovy kuchyně / sporáku (1923)
Ani tím ale příběh neskončil. Jeho věci se dražily, vila se stala morbidní atrakcí a dokonce i pec, ve které pálil oběti, si někdo koupil jako sběratelský kus. V dalších desetiletích se objevovaly nálezy kostí, které mohly patřit jeho obětem. A kolem jeho jména dál vznikala temná legenda. Jenže pod tím vším zůstává jednoduchá a nepříjemná pravda. Nebyl to žádný génius zla v romantickém smyslu. Byl to chladný podvodník, který zneužíval válku, samotu a důvěru žen. Jeho „kouzlo“ nebylo výjimečné. Jen bylo smrtelně účinné.
A právě proto je důležité mluvit hlavně o obětech. O ženách, které nehledaly nic víc než bezpečí, vztah nebo nový začátek. A místo toho narazily na člověka, který z jejich důvěry udělal obchodní model. Landru se snažil všechno proměnit v popel. Ale úplně je vymazat nedokázal. Dnes už se nemluví jen o jeho kníru, jeho divadle a jeho lžích. Mluví se i o těch, které připravil o život. A to je nakonec podstatnější než celý jeho pečlivě hraný obraz „dokonalého pána“.
Zdroje:
