Článek
Představ si, že ti někdo řekne: nesmíš nic vlastnit, nesmíš mluvit na veřejnosti a nesmíš si ani vybrat, co si vezmeš na sebe. A to všechno jen proto, že jsi žena. Vítej ve středověké Evropě, kde muži vymýšleli všechna pravidla, většinu z nich sami porušovali, a stejně si nějak dokázali namluvit, že jsou ti rozumní.
A když už jsme u těch žíznivých středověkých chlapů: středověká Evropa nebyla jen „klub pro kluky“. Byla to původní verze „holky sem nesmí“ – akorát, že ta klubovna byla každý hrad, každý kostel a každá pozice moci napříč celým kontinentem. Zatímco dnešní diskriminace v práci ti možná přinese ostře napsaný mail od HR, středověká diskriminace byla doslova napsaná v zákonech, vynucovaná ozbrojenci a posvěcená papežem.
Začněme s králi. Tihle borci nosili naleštěné koruny, seděli na trůnech z opravdových mečů a měli absolutní moc nad životy všech. V Anglii nevládla ve středověku samostatně ani jedna královna až do Marie I. v roce 1553 – a i tehdy se lidi chovali, jako by nastal konec světa, protože žena si dovolila sednout na trůn. Spousta těchhle králů sotva uměla číst, zatímco jejich manželky a sestry často mluvily několika jazyky a řídily celé královské domácnosti. Ale nedej bože, aby se dotkly koruny. Je to jako mít CEO, který neumí používat e-mail, zatímco celý kancelářský provoz ve skutečnosti vede asistentka, co mluví pěti jazyky a má tři tituly.
Ani páni nebyli o nic lepší. Byli to v podstatě středověcí landlordi – jen místo toho, aby odmítali opravit kapající kohoutek, ovládali celé regiony a mohli rozhodnout, jestli poddaní přežijí, nebo umřou. A teď zajímavá statistika: záznamy ze 13. století prý ukazují, že mužští šlechtici dědili majetek v 98 % případů, i když měli starší a chytřejší sestry. Představ si, že tě přeskočí při povýšení, protože tvůj mladší bratr umí říhnout abecedu. Přesně tohle zažívaly středověké šlechtičny. A tihle páni navíc často ani nehnuli prstem: spoustu času trávili lovem, hostinami nebo rozjížděním malých, zbytečných válek, zatímco jejich ženy v pozadí držely všechno pohromadě, aby se to celé nerozsypalo.
Rytíři – ti údajně ušlechtilí obránci cti – byli další výživná parta. Jasně, psali básně o ženské kráse a v turnajích nosili „laskavosti“ svých dam, ale často to bylo jen divadlo. V turnajích rytíři běžně nosili kus oblečení své dámy jako talisman pro štěstí – typicky rukáv nebo závoj. Nic neříká „pravá láska“ jako mít na sobě rukáv své holky a přitom se snažit shodit jiné týpky z koní špičatou tyčí. A nezapomeň: tihle samí romantici neměli problém vymáhat zákony, které se ženami zacházely jako s majetkem.
Největší zklamání byl politický systém. Žádná žena nemohla volit (férově: většina mužů taky ne), jenže ženy často nesměly ani na městská shromáždění. Existuje prý „hrozně vtipný“ záznam z jednoho francouzského města z roku 1267: žena se pokusila promluvit na veřejném shromáždění a místní úředníci byli tak pohoršení, že tři dny debatovali, jestli ji vyhostit, nebo jen najít její rodinu. Nakonec zvolili pokutu – protože se báli, že vyhnanství by jí dalo příliš svobody cestovat. Představ si být tak vyděšený ženským názorem, že potřebuješ třídenní konferenci, aby ses rozhodl, jak ji potrestat za to, že ho vůbec má.
A když jsme u cestování: šlechtičny byly v podstatě v domácím vězení. Mohly vycházet jen se svolením mužských poručníků a obvykle s doprovodem. Jedna chytrá šlechtična ve 14. století v Yorkshiru to obešla tím, že manžela přesvědčila, že musí často na poutě. Ve skutečnosti tyhle „zbožné cesty“ používala k řízení vlastního tajného obchodního podnikání. Když na to manžel nakonec přišel, byl prý tak ohromený, kolik vydělala, že dělal, že si ničeho nevšiml. Někdy byl nejlepší člověk pro tu práci fakt žena.
Církev byla obzvlášť dobrá v tom držet ženy dole – a ještě u toho předstírat, že je to pro jejich dobro. Kněží kázali o ženské křehkosti a o tom, jak potřebují ochranu, a zároveň tvrdili, že ženy jsou svůdnice schopné zkazit mužské duše. Totální protimluv. Je to jako někomu říct, že je moc slabý otevřít zavařovačku, ale zároveň dost silný na to, aby zničil civilizaci ženskými… něčím. Tihle náboženští vůdci dokázali trávit hodiny sepisováním detailních pravidel o tom, co ženy nesmí – což v člověku vyvolá otázku, jestli neměli nějaké normální koníčky.
A šílené je, že navzdory všem omezením některé středověké ženy získaly obrovskou moc. Jen u toho musely být „nenápadné“. Eleonora Akvitánská prakticky řídila Anglii, když byl její syn Richard Lví srdce na křížových výpravách – oficiálně ale „jen spravovala věci“, než se vrátí. Christine de Pizan se stala jednou z nejslavnějších spisovatelek středověké Evropy tím, že svou kritiku misogynie chytře balila jako „rady pro šlechtu“. A Johanka z Arku vedla vojska tím, že tvrdila, že jí to přikázal Bůh – protože evidentně jediný způsob, jak muži přijali rozkazy od ženy, byl věřit, že ten rozkaz přišel z nebe.
Pro průměrného šlechtice byla ideální manželka v podstatě středověká „Stepford wife“: krásná, tichá a naprosto poslušná. Ale tady je „zábavný fakt“: středověké záznamy prý ukazují, že nejúspěšnější šlechtické rody často byly ty, kde manželé skutečně poslouchali rady svých žen. Ukázalo se, že ignorovat mozek poloviny populace není úplně skvělé pro řešení problémů. Kdo by to čekal.
A když už jsme u rozhodování: neuvěříš, jak kreativní uměly být středověké právní systémy, když šlo o to držet ženy na místě. Ta pravidla byla tak pokroucená, že by i preclík žárlil. Právní systém středověké Evropy se měl jmenovat „pravidla pro muže, návrhy pro chvíle, kdy se mužům chce“. Víš, jak se říká, že spravedlnost je slepá? Středověká spravedlnost nebyla jen slepá. Byla hluchá, tupá a rozhodně zaujatá proti každému, kdo nosil šaty.
Tady je „skutečný případ“ z Anglie z roku 1342: žena jménem Agnes přivedla manžela k soudu, protože jí ukradl dědictví. Reakce soudce? Pokutoval ji za plýtvání časem soudu, protože podle něj majetek manželky automaticky patřil manželovi. Je to jako stěžovat si, že ti někdo ukradl peněženku – a být poučen, že peněženka přece přirozeně patří zloději. Dává to smysl, že jo. Soudní záznamy prý ukazují, že Agnes musela zaplatit pokutu 40 šilinků, zhruba šest měsíců mzdy kvalifikovaného dělníka – jen za to, že se odvážila zpochybnit manželovo právo vzít si všechno, co měla.
Soudy měly úžasný talent měnit logiku. Ženy nemohly svědčit v důležitých případech, protože byly považované za nespolehlivé svědkyně – a přesto byly „dost spolehlivé“, aby mohly být trestané za zločiny. Jedna nešťastná žena ve Francii byla prý pokutovaná za křivou výpověď dřív, než vůbec promluvila. Soudce prostě předpokládal, že bude lhát, protože… žena. Jediný moment, kdy byla ženská výpověď plně „důvěryhodná“, byl, když se přiznávala k zločinu. Zvláštní, jak to vychází.
Z právních záznamů ze 14. století prý lezou opravdu bizarní dvojí standardy. Muž, který bil manželku, dostal možná přísné napomenutí. Žena, která zvýšila hlas na manžela, mohla skončit v kládě. Existuje prý záznam z roku 1389, kdy muž byl osvobozen z obvinění z napadení, protože jeho žena „provokativně spálila večeři“. Písemné odůvodnění soudce údajně znělo ve stylu: „Co jiného měl dělat?“ Nevím – třeba si uvařit sám. Ten samý soud prý o týden později pokutoval ženu týdenní mzdou za „přehnané vzdychání“ během manželova dlouhého vysvětlování, proč potřebuje víc peněz na útratu.
Manželské zákony byly obzvlášť hrozné. Jakmile se žena vdala, právně prakticky přestala existovat jako samostatná osoba. Všechno, co vlastnila, vydělala nebo zdědila, automaticky patřilo manželovi. Existuje prý neuvěřitelný případ z roku 1356, kdy vdova po obchodníkovi chtěla po jeho smrti nárokovat „svůj“ vlastní obchod. Soud jí řekl, že protože podnik byl během manželství vedený na její jméno, právně patří manželově rodině – i když ho ona dvacet let řídila sama, zatímco manžel byl na poutích a „hledal sám sebe“. Přišla o živobytí, protože středověké právo neumělo pobrat, že žena může být dobrá v podnikání.
A počkej, ono to má pokračování: ženy mohly být odsouzené za zločiny, ale nemohly se samy hájit u soudu. Potřebovaly mužského příbuzného, aby mluvil za ně, protože samozřejmě žena nedokáže vysvětlit svoje vlastní jednání lépe než nějaký strýc, který tam ani nebyl. Záznamy prý ukazují, že v jednom městě byla žena obviněná z krádeže chleba. Bránila se, že ho koupila a má svědky. Jenže manžel byl pryč a bratr byl „moc zaneprázdněný“, aby přišel k soudu, takže byla odsouzená automaticky. Trest? Šest měsíců práce zdarma v pekárně žalobce.
Tresty byly stejně směšné. Muži si často kupovali svobodu pokutami. Ženy to tak snadné neměly – čekalo je veřejné ponížení: třeba „koupání“ v řece, nebo nápisy se seznamem provinění. Jeden soudní záznam z roku 1374 prý ukazuje ženu, která musela projít městem s cedulí „Odvážila jsem se hádat se s manželem o sýr.“ Skutečný zločin tady byl očividně manželova neschopnost snést kritiku mléčných výrobků. Jiná žena musela stát tři hodiny na náměstí a držet ovci, protože naznačila, že manželovy ceny vlny jsou moc vysoké.
Dědické zákony byly další mistrovské dílo nespravedlnosti. Základní pravidlo bylo jednoduché: muži dostanou všechno. Dcera mohla být nejstarší, nejchytřejší a nejšikovnější dítě – ale jestli měla malého bratra, smůla. Veškerý rodinný majetek šel jemu, i kdyby byl tak malý, že ještě nepozná rozdíl mezi hradem a hradem z písku.
Nejvíc frustrující bylo, že když se ženy pokusily bránit právní cestou, často je označili za potížistky… nebo čarodějnice. A není náhoda, že středověké soudní záznamy prý ukazují víc žen obviněných z čarodějnictví než z čehokoliv jiného. Byla to středověká verze „zavolám si vedoucího“ – jen místo vrácení peněz tě klidně čekalo upálení. Záznamy prý ukazují, že ženy, které opakovaně dávaly věci k soudu, měly třikrát vyšší šanci, že je někdo obviní z čarodějnictví, než ty, které mlčely.
A teď si vezmi, jak byla středověká ekonomika nastavená tak, aby ženy udržela chudé a závislé. Když šlo o vydělávání peněz, středověké ženy měly před sebou víc překážek než špatně navržená překážková dráha.
Pojďme si říct, co ženy ve středověku vlastně dělaly celý den. Jejich běžný život byl brutálně nabitý. Představ si, že žongluješ s dvanácti pracemi najednou, dodržuješ přitom přísná společenská pravidla a ještě to všechno nějak udržíš v chodu. A makaly způsobem, který spousta učebnic ráda přejde mlčením.
Zapomeň na představu, že ženy jen seděly doma a vyšívaly polštáře. Středověké ženy byly velké hráčky v řadě odvětví, hlavně v pivovarnictví. Až někdy do 16. století měly být v mnoha místech hlavními sládky ženy, často označované jako alewives. Jeden městský záznam z roku 1375 prý uvádí, že 78 % licencovaných pivovarníků byly ženy. Byly známé tím, že si hlídaly čistotu vybavení a výsledkem bývalo lepší pivo.
Zemědělství byla další velká kapitola. Na středověkém statku musel přiložit ruku k dílu každý, a ženy v tom hrály klíčovou roli. Sázely, staraly se o zvířata, řešily denní chod hospodářství – a k tomu ještě domácnost. Záznamy z jedné anglické vesnice prý ukazují ženy, které dělaly 70 % práce na poli a zároveň držely domácí management. A někde se prý objevuje i zmínka o ženě, která zvládla sklidit celé pole, zatímco kojila dvojčata a dohlížela na tři batolata.
A když jsme u domácností: děti. Průměrná středověká žena měla kolem pěti až sedmi dětí – pokud přežila porody. Jenže často vychovávaly víc než „své“. Kvůli vysoké úmrtnosti si braly do péče osiřelé příbuzné, nevlastní děti nebo učedníky. Jeden záznam z roku 1389 prý popisuje domácnost, kde žena vychovávala dvanáct dětí: tři vlastní, čtyři nevlastní, dvě osiřelé neteře a tři učedníky. Údajně si v tom dělala pořádek tak, že všem přiřazovala barevné nitě na oblečení.
Ženy si vytvářely i neformální „sítě péče o děti“: střídaly se v hlídání, aby jiné mohly pracovat. Jedna vesnice prý měla systém, kdy se ženy dokonce střídaly i v krmení miminek. A protože většina neuměla psát, používaly prý zářezy do klacků jako plánovací systém.
A kariérní možnosti? Překvapivě pestré. Ženy vedly stánky na trzích, pracovaly jako léčitelky a ano – někde se objevují i ve stavebních profesích. Záznamy mají zmiňovat ženy jako tesařky, omítačky nebo pomocnice při stavbě katedrál. Jedna žena v Yorku prý byla tak vyhlášená kamenickým uměním, že vyučovala učedníky – muže i ženy.
Textil byl další velký svět: předení, tkaní a šití nebyly jen „domácí práce“, ale reálný byznys. Zkušená přadlena si mohla vydělat dost na obživu rodiny a některé ženy se staly úspěšnými obchodnicemi s látkami. Techniky se často dědily v rodinách, generaci po generaci.
A co je možná nejzajímavější: ženy si budovaly vlastní ekonomické sítě mimo „oficiální peníze“. Výměny služeb, surovin, práce. Potřebuješ hlídání? Dej vejce. Chceš, aby někdo naučil dceru číst? Vyměň vlnu. Jeden záznam prý zmiňuje ženu, která zaplatila synovi vzdělání tak, že naučila učitelovu manželku dělat sýr. Tyhle neformální ekonomiky držely komunity při životě a ukazují, že obchodní talent nebyl jen „mužská věc“.
A teď údajně šílené číslo: v jednom francouzském městě mají záznamy uvádět ženy zapojené do více než 200 typů práce. Pekařky, řeznice, svíčkařky, provaznice a další. I když se musely pohybovat v mantinelech doby, dokázaly si najít cestu, jak být ekonomicky užitečné a někdy i respektované.
Jenže systém jim stejně házel klacky pod nohy.
Ekonomika byla jako rigged Monopoly, kde ženy ani nesměly házet kostkou. Chceš podnikat? Potřebuješ souhlas muže. Chceš si nechat výdělek? Patří manželovi. Chceš dědit? Hodně štěstí – nebo stroj času do 21. století. Celý systém byl nastavený tak, aby ženské peněženky byly prázdné jako sliby středověkého pána.
A teď „pojďme na čísla“: záznamy z jednoho anglického města z roku 1378 prý ukazují, že ženy dostávaly přesně polovinu mzdy za stejnou práci. A nebylo to nepsané pravidlo – mělo to být napsané přímo v cechovních regulích. Jeden dokument prý doslova říká něco jako: „Práce ženy, přirozeně méněcenná, má být placena poloviční sazbou než práce muže.“ Jediná výjimka: žena může dostat víc, když prokáže, že je lepší než každý dostupný muž. Háček? Musí to dokázat komisi mužů, kteří by na tom prodělali, kdyby přiznali, že je lepší.
Daně byly další „mistrovské dílo“. Podniky vlastněné ženami prý bývaly daněné vyšší sazbou, protože byly „nezvyklé“ a tím pádem podezřelé. Jedna pekařka v Yorku měla údajně platit trojnásobnou daň než její mužský konkurent, i když její chleba vyhrával soutěže. Tak začala prodávat přes svého desetiletého syna – a najednou se daň vrátila do normálu, protože dítě bylo zřejmě důvěryhodnější než dospělá žena. V daňových knihách prý podnik vedli jako „Jův chléb“, i když „malý J“ sotva dosáhl na pec.
Cechy byly extra kreativní v tom, jak ženy držet venku. Většina je rovnou nepouštěla. Ty, které ano, prý měly „ženská pravidla“. Třeba pařížský cech tkalců měl údajně po ženách chtít, aby dokázaly tkát se zavázanýma očima a zároveň odříkávat Otčenáš pozpátku – test, který muži samozřejmě neměli. Jedna žena to prý zvládla, tak přidali „na jedné noze“. Jinde prý cech vyžadoval, aby žena prokázala, že nemá v okruhu 100 mil žádného žijícího mužského příbuzného, který by tu práci mohl dělat místo ní. Středověká diskriminace byla důsledná až do absurdna.
S majetkem to bylo ještě horší. Žena mohla „technicky“ vlastnit půdu, ale udržet si ji? Hodně štěstí. Záznamy z roku 1365 prý ukazují ženu, která zdědila farmu po tetě, jenže místní pán prohlásil, že je „nevhodné“, aby žena vlastnila tolik půdy. Nabídl, že jí to „pomůže spravovat“. Pomoc ve středověkém překladu: on bral zisky, ona dělala práci. Nakonec prý musela vzít sňatek s nádeníkem, aby si udržela aspoň část svého vlastního majetku.
Banky a půjčky? Ženy prý nemohly získat úvěr bez mužského ručitele, ale za manželovy dluhy odpovědné být mohly. Jedna žena v roce 1392 prý splácela manželovy hazardní dluhy prodejem své sbírky krav. Když dluhy konečně splatila, manžel to oslavil tím, že si vzal další půjčku. A ona to prý vyřešila tak, že každému věřiteli tvrdila, že manžel je vlastně její mentálně zmatený strýc. Středověké problémy, středověká řešení.
A samotné pracovní prostředí? Labyrint zákazů. Ženy prý nesměly pracovat po západu slunce, protože to bylo „nevhodné“. Nesměly pracovat příliš blízko mužů, protože to prý „rozptylovalo“. Nesměly vydělávat moc, protože by to „narušilo přirozený řád“. Jedna úspěšná obchodnice ve Florencii prý musela předstírat, že všechna její rozhodnutí dělá její kočka – protože kočka byla zjevně důvěryhodnější než žena. Nejlepší část? Kočka prý „podepisovala“ dokumenty otiskem tlapky a nikdo to nezpochybnil. A kočka měla údajně lepší kreditní historii než většina mužů ve městě.
Navzdory tomu existují záznamy o ženách, které vedly úspěšné „podzemní“ podnikání. Tajné obchodní sítě, krycí jména, někdy převleky za muže. V Benátkách prý jedna skupina obchodnic používala složitý systém praní na šňůrách jako signály pro ceny na trhu. Když na to úřady přišly, nemohly nic – technicky nebyl zákon proti „podezřelému věšení prádla“. Jeden úředník si prý stěžoval, že „dělají z poctivého praní nepoctivý obchod“.
A ty výmluvy pro diskriminaci? Úplná tragikomedie. Ženy prý „nezvládnou peníze“, protože jsou příliš emocionální, zatímco záznamy ukazují mužské kupce, kteří se kvůli ceně pohádali a skončili v souboji mečem. Ženy prý „neunesou podnikání“, ale zvládaly dřinu na poli. Ženy prý „nechápou finance“, ale často to byly ony, kdo držel domácnost nad vodou, zatímco manžel kupoval další úplně zbytečný meč.
A víš, co se stane, když lidem dlouho říkáš „tohle nesmíš“? Začnou být kreativní. A středověké ženy se v obcházení pravidel proměnily v umění.
Být chytrá nebyl pro středověkou ženu žádný bonus navíc. Byla to výbava na přežití. Když chlapi napsali každé pravidlo v knize, buď ses naučila číst mezi řádky, nebo tě ta kniha převálcovala. A středověké ženy se v hledání skulinek zlepšily tak, že by klidně mohly školit moderní právníky.
Středověké záznamy jsou plné žen, které dokázaly proměnit bezmoc v příležitost. Většinou v době, kdy se muži zrovna plácali po zádech, jak skvěle všechno řídí.
Vezmi si třeba vzdělání. Dívky se „neměly“ učit číst, protože by je to mohlo přivést na nebezpečné myšlenky. Jenže šlechtičny potřebovaly spravovat účty domácnosti, takže se to obešlo malou chytrou lží: učení čísel přece není čtení, že jo. Jedna vychytralá šlechtična prý naučila číst celou domácnost tím, že tvrdila, že je jen učí „počítat modlitební korálky“. Než to někdo prokoukl, služebnictvo bylo vzdělanější než část kněží. A dokonce tím prý rozjela módní vlnu „kurzů počítání modliteb“, která se rozlezla přes tři hrabství – než církev zjistila, že omylem vyrobila podzemní síť gramotnosti.
V byznysu byly ty obezličky ještě zábavnější. Když ženy nesměly oficiálně vlastnit krám, tak ho prostě vedly neoficiálně. Záznamy z roku 1367 prý popisují podnik, který byl „divně“ otevřený jen tehdy, když byla přítomná manželka. Manžel většinou spal vzadu, ona obsluhovala, jednala, počítala a řešila dodávky. A když se zákazníci ptali, proč majitel neví vůbec nic o vlastním obchodě, odpověď byla prý: „Cvičím delegování.“ Manželka pak údajně začala lidem účtovat příplatek za to, že ho vůbec vzbudí na dotazy. Tak vznikl první „konzultační poplatek“.
A pak existují historky, kde už je to skoro surrealismus. Třeba jedna žena v Londýně v 18. století měla údajně řídit celé obchodní impérium přes síť koček, co nosily zprávy v obojcích. Stráže prý kočky nekontrolovaly, protože kdo by podezíral kočku z mezinárodního obchodu. A když ji chytli, soud byl údajně víc zmatený než naštvaný. Jeden soudce se prý vážně zeptal, jestli by se neměla soudit i ta kočka. Nakonec dostala napomenutí, protože nikdo nevěděl, jak se do latiny překládá „nelegální kočičí obchod“.
Někdy se jim „ženy jsou moc emocionální“ vrátilo jako bumerang. Protože když společnost očekává, že žena bude přehnaně dramatická, dá se to použít jako štít. Údajně existuje případ, kde se žena dvanáct let vyhýbala placení daní tak, že při každé návštěvě výběrčího propukla v pláč a naříkala o svých „chudáčcích slepičkách“. Chlap byl tak nesvůj z ženských emocí, že radši odešel bez peněz. Nejlepší detail: ona prý žádné slepice ani neměla.
A „hysterii“ některé ženy otočily v superschopnost. Nechceš na nudnou společenskou akci? Hysterie. Nechceš si vzít slizkého starého pána? Hysterie. Potřebuješ volno od předstírání, že jsi k ničemu? Správně, hysterie. Jedna šlechtična se prý vyhnula dohodnutému sňatku tím, že dostala záhadnou nemoc: pokaždé, když byl nechtěný nápadník poblíž, mluvila v hádankách. Zázračně se uzdravila ve chvíli, kdy si vzal někoho jiného. Rodinný lékař to prý označil za „nejpohodlnější hysterii“, jakou kdy viděl.
Ty úplně nejchytřejší využívaly mužské ego. Chválily manžely za „geniální“ nápady, které byly ve skutečnosti jejich. Řešily průšvihy tak, aby chlap měl pocit, že na to přišel sám. Údajně existuje příběh z roku 1382, kdy žena opravila celý vodovodní systém města, ale přesvědčila všechny, že to byl nápad jejího „ne moc bystrého“ bratra – protože lidé prý radši uvěří, že muž je tajný génius, než že žena rozumí technice. Stejně prý pak „za muže“ vyřešila obranné hradby, dobytčí mor a nový typ pluhu. Všechno připisované mužským příbuzným, kteří si sotva uměli zavázat boty.
A statistiky tomu v tom textu dávají ještě ironickou tečku: ve městech, kde ženy nesměly vlastnit majetek, se prý objevuje podezřele hodně podniků vedených „choulostivými“ muži, co potřebují manželku, aby řešila úplně všechno. V jedné vesnici prý bylo 60 % mužských majitelů podniků „příliš křehkých“ na vlastní byznys. Buď byli muži extrémně fragilní, nebo ženy extrémně dobré v maskování reality.
A co je nejdrsnější: tyhle triky se předávaly z generace na generaci. Matky učily dcery, jak hrát hloupou, když jsi chytrá. Jak dodržovat pravidla tak, aby ses přitom nezabila. Jak se sladce usmívat a přitom běhat kruhy kolem mužů, kteří tě podceňují.
Dokonce se tam objevuje motiv „kódovaných manuálů“. Údajně existuje knížka domácích tipů z roku 1375, která má být tajný návod, jak obejít mužskou autoritu: recept na sladký chléb jsou prý instrukce, jak schovat peníze manželovi; kapitola o aranžování květin jsou prý rady pro tajný obchod; výšivky jsou prý mapy bezpečných cest pro cestující ženy.
A tahle permanentní strategie měla vedlejší efekt: ženy se prý staly šíleně dobré v „čtení lidí“. Když musíš každý den manévrovat mezi egem, hrozbami a pravidly, vyvineš cit na situace. Někteří historici prý dokonce tvrdí, že ženy „vynalezly psychologii“ – ne proto, že by byly „přirozeně emotivnější“, ale protože musely řídit mužské ego, aby přežily.
A tím se dostáváme k manželství, protože tam to bylo nejtvrdší. Středověký sňatek nebyl romantika. Byl to kontrakt. Tvůj otec tě v podstatě „prodal“ nejlepší nabídce a hotovo, jsi manželka. A existovala jedna tajná úniková cesta, o které spousta žen snila… vdovství.
Jo, zní to temně. Ale když jsou možnosti „být něčí majetek“ nebo „být volná“, začneš pracovat s tím, co máš. A podle toho textu středověké ženy vdovství uměly využít jako profíci.
Údajně to ukazují čísla: v jednom anglickém městě v roce 1385 měly vdovy vlastnit 40 % všech podniků, i když tvořily jen 15 % populace. Mezitím vdané ženy vlastnily podniky přesně nula, protože právně nemohly. Jedna vdova prý dokonce koupila na dražbě manželův podnik – ten stejný podnik, který dvacet let ve skutečnosti vedla ona, zatímco manžel utrácel peníze za lovecké psy. Soudní záznam prý poznamenává, že to zaplatila penězi, které tajně šetřila tím, že předstírala, že manželovy kalhoty vyžadují neustále drahé opravy.
Vdovy měly práva, o kterých si vdané ženy mohly nechat zdát: vlastnit majetek, podepisovat smlouvy, vést obchod. A hlavně: odmítnout znovu se vdát. To bylo obrovské. Prý existují záznamy, jak mladé vdovy doslova závodily s časem, aby si stihly rozjet podnik dřív, než je rodina stihne znovu provdat.
Jedna chytrá vdova ve Francii prý založila obchod se smutečními doplňky. Nikdo přece nebude tlačit „profesionální truchlící“ do svatby, to by bylo neslušné. Údajně byla tak úspěšná, že další vdovy ji začaly kopírovat – a vzniklo cosi, co text nazývá „středověký vdovský módní průmysl“.
A některé ženy prý šly ještě dál a „vdovství“ si chytře zařídily bez smrti. Existuje prý soudní záznam z roku 1392, kde žena přesvědčila svého starého manžela, aby vstoupil do kláštera. On měl klidné stáří v modlitbě, ona nezávislost a všichni dělali, že je to hrozně svaté a vůbec ne chytrý rozvod. Středověké problémy, středověká řešení.
Vdovy si navíc prý vytvářely vlastní podpůrné sítě: sdílely právní rady, pomáhaly si rozjíždět obchody a varovaly se před muži, kteří lovili bohaté vdovy. Dokonce tam padá motiv tajných signálů: třeba nošení pásku určitým způsobem prý znamenalo „nemám zájem o nový sňatek, tak mě neotravuj“.
V Itálii prý jedna skupina vdov rozjela fámu, že kdo si vezme vdovu, přinese si smůlu. Údajně to fungovalo tak dobře, že muži přecházeli na druhou stranu ulice, jen aby se jim vyhnuli. Vdovy se tím prý náramně bavily a chodily schválně ve skupinách, aby viděly, jak se celá ulice mužů náhle rozpomenula na „strašně urgentní práci jinde“.
Církev z toho prý šílela. Kázali, že vdovy mají žít tiše, skromně, v modlitbě, a rozhodně ne jako úspěšné podnikatelky. Jenže co s tím? Nutit je do sňatku nebylo úplně „křesťanské“. Jeden frustrovaný kněz prý napsal něco ve smyslu: „Vdovy jsou až příliš… veselé ve svém truchlení.“ Překlad: ty ženské si tu svobodu nějak moc užívají.
Bohaté vdovy byly úplně jiný level. Bez manžela, který by je právně kontroloval, mohly dělat skoro cokoliv. Jedna vdova prý v roce 1378 koupila celou vesnici jen proto, že na ni byl místní pán drzý. Jiná financovala stavbu katedrály, ale podmínila to tím, že všichni andělé na sochách budou ženského pohlaví. Církev si prý neodvážila odmítnout – peníze jsou peníze, i když přichází od „podezřele samostatné“ ženy.
A pak to má ještě jednu parádní tečku: některé vdovy prý učily ostatní ženy své triky. Najímaly vdané ženy do obchodů, aby jim daly ochutnat ekonomickou svobodu. „Náhodou“ potřebovaly pomoc s účty právě ve chvíli, kdy se sousedovic dcera začala zajímat o matematiku. Jedna vdova prý vedla skupinu, která byla oficiálně „podpora pro truchlící“, ale ve skutečnosti to byla strategická porada, jak si vybudovat nezávislost. Úřady prý zbystřily, až když si všimly, že truchlící ženy odcházejí se podezřelým množstvím účetních znalostí.
A samozřejmě: muži se prý snažili psát zákony proti vdovám, ale nikdy to nefungovalo stoprocentně. Zakážeš vdovám hospody? Otevřou jídelny. Zakážeš jim půjčování peněz? Vymyslí dárkové výměnné systémy. Jedna vdova prý reagovala na zákaz, že ženy nesmí vlastnit lodě, tak že flotilu registrovala na jméno svého mrtvého muže. Protože technicky zákon nic neříkal o „zombie majitelích lodí“. Dokonce prý měla v kanceláři jeho portrét a při kontrolách s ním nahlas „konzultovala“ rozhodnutí.
Jenže tahle svoboda měla cenu. Když byla žena až moc samostatná, stačilo jediné slovo, které umělo smazat život rychleji než rozsudek: čarodějnice.
A obvinění z čarodějnictví tehdy nebylo „haha, máš černou kočku“. Bylo to „zrušíme ti celý život“. A přesně ty ženy, které nepasovaly do škatulek – odmítaly sňatek, dědily majetek, uměly číst, byly úspěšné – byly v tom textu líčené jako nejčastější terče.
Údajně v jednom německém městě v roce 1387 byly všechny obviněné ženy takové, které buď odmítly manželství, zdědily majetek, nebo uměly číst. A místní soudce prý napsal něco ve stylu: „Čím nezávislejší žena, tím pravděpodobnější, že má smlouvu s ďáblem.“ Protože samozřejmě jediný způsob, jak se žena uživí, je satanistický knižní klub. Dokonce tam padá motiv „daně za riziko čarodějnictví“ pro svobodné ženy. Doslova platíš poplatek za to, že nemáš chlapa, který tě „hlídá“.
A pak jsou tam absurdní případy: žena jménem Martha v roce 1391 prý byla obviněná, protože její krávy dávaly víc mléka než sousedovy. Důkazy? Mluvila na krávy mile a měla čistý chlév. Soud prý vážně argumentoval, že žádná žena nemůže být tak dobrá farmářka bez démona. Martha se prý bránila tím, že kdyby jí pomáhal ďábel, mohl by aspoň vymyslet lepší stoličku na dojení, protože stejně vstává v pět ráno a dře sama.
Čarodějnictví tam funguje jako univerzální nálepka „žena, kterou nemáme rádi“. Léčitelka? Čarodějnice. Porodní bába s dobrými výsledky? Superčarodějnice. Žena lepší v obchodu než místní kupci? Čarodějnice. Sládková, co vaří podezřele dobré pivo? Čarodějnice – zvlášť když si na ni stěžují muži, co přichází o zákazníky.
„Důkazy“ prý byly směšné: máš kočku, mluvíš si pro sebe při práci, jsi dobrá v matematice, máš čistou podlahu. Jedna žena prý byla obviněná, protože měla moc uklizeno. Soudce údajně napsal: „Žádná poctivá žena nemá čas na tak přehnanou čistotu.“ Jinými slovy: radši budeme věřit ďáblovi než tomu, že chlap doma nikdy nevzal do ruky koště.
A pak ta klasika „hlava vyhraje, orel prohraje“: popíráš? Přesně tak se chová čarodějnice. Přiznáš? Tak vidíš. Bráníš se? Podezřelé. Mlčíš? Taky podezřelé. Dokonce tam padá perla: žena byla obviněná z toho, že „očarovala manžela“, protože ji u soudu bránil. Soudce prý řekl, že žádný muž by přece přirozeně nepodporoval vlastní manželku bez démonické motivace.
Některé ženy prý začaly preventivně působit hloupě: schválně občas zkazily jídlo, předstíraly, že neumí číst, nechávaly jeden roh domu zaprášený, aby nevypadaly „moc schopně“. Obchodnice ve Francii prý začaly při počítání peněz schválně upouštět mince, aby vypadaly špatně v matematice. Zisk to možná bolelo, ale lepší vypadat neohrabaně než skončit u čarodějnického soudu.
A úplně nejvíc absurdní je údajná pokrytecká realita: ti samí muži, co ženy obviňovali, za nimi chodili pro pomoc. Bolest zubu? „Čarodějnice“ má bylinky. Těžký porod? Voláme „ďábelskou“ porodní bábu. Neumíš účtovat? Jdeme za „podezřele chytrou“ vdovou. Dokonce tam je historka o lovci čarodějnic, který patnáct let chodil k „moudré ženě“ pro léčbu zad – a když se ho někdo zeptal, jak to jde dohromady s jeho vírou, prý řekl, že ji „jen sleduje pro známky zla“. Jasně. Patnáct let sledování ve formě masáží.
A pak přijde poslední část: jak se některé tyhle nápady proplížily do moderní doby.
Text to rámuje jako „časostroj“: ve středověku ženy nemohly vlastnit majetek a v některých částech USA prý ženy nemohly získat kreditní kartu bez manželova souhlasu až do roku 1974. Pointa je jasná: babička mohla mít jednodušší koupit hrad v roce 1374 než MasterCard v roce 1974. Aspoň tehdy se prý dalo platit slepicemi.
Pracovní svět? Středověké cechy dělaly speciální pravidla, aby ženy nepustily k profesím. A pak střih do 20. století: ženy prý v mnoha zemích dlouho nemohly být pilotkami, protože „jsou moc emocionální“. Jako by muži nikdy neztráceli nervy – kromě sportu, parkování, nebo když mají v sendviči špatnou hořčici.
Vzdělání? Dřív „ženám by praskl mozek z učení“, později „ženy ruší mužské studenty“. Jako by chlapi potřebovali pomoc s rozptýlením. To zvládnou i bez toho.
A manželství? Text vytáhne i tvrdý moderní příklad: že v některých zemích dlouho neexistovala plná právní ochrana žen před znásilněním v manželství, protože manželka byla brána jako „majetek“. A pak přihodí větu, že se to ve všech státech USA změnilo až do roku 1993.
A poslední věc: jak se staré myšlenky převlékají za nové. Když firma řekne „nemůžeme ji povýšit, mohla by otěhotnět a odejít“, je to jen moderní verze cechu, co říká „nemůžeme ji pustit mezi mistry, stejně se vdá a zmizí“. Výmluvy jsou uhlazenější. Princip je pořád stejný.
Pro širší kontext k právu, práci a postavení žen v pozdně středověké Anglii viz P. J. P. Goldberg, Women in England, c. 1275–1525 (Manchester University Press, 1995).
Tenhle článek je populární vyprávění psané s nadsázkou. Opírám se o historický kontext (právo vdaných žen, vdovská práva, dědění, práce a podnikání žen), ale část historek a „čísílek“ uvádím zprostředkovaně – proto používám výrazy jako „prý“, „nejspíš“, „údajně“. Ber je jako ilustraci toho, jak mohly vypadat tehdejší postoje a nerovnosti, ne jako přesný popis celé Evropy nebo jediné univerzální pravidlo. Ověřitelné zdroje a doporučenou literaturu přikládám pod článkem.
