Článek
Byla neděle 29. dubna 1945. V Evropě dojížděla druhá světová válka na poslední kilometry, ale u Mnichova se otevřelo něco, co se nedá „odžít“ ani po desítkách let. Do Dachau vstoupily jednotky 7. americké armády a v jeden den se tam potkaly tři divize – 42. pěší, 45. pěší a 20. obrněná. Našli přes 30 000 vězňů, lidi vyhladovělé tak, že to vypadalo jako špatný vtip z jiné reality. A ještě před branou stála „smrt na kolejích“: téměř čtyři desítky vagónů s těly vězňů, kteří transport nepřežili. Ten zápach a obraz hromad mrtvých popisují dobové americké zprávy bez příkras.
Dachau nebylo jediné. Ale bylo „modelové“. A jedním z lidí, kteří ten model nastavili tak, aby fungoval bez svědomí, byl Theodor Eicke.
Původ a vzestup
Eicke se narodil 17. října 1892 v Hampontu (tehdy Německé císařství, Alsasko-Lotrinsko) jako nejmladší z 11 dětí; otec dělal přednostu stanice. Ve škole nijak nevynikal a v sedmnácti s ní prostě sekl. V roce 1909 vstoupil do bavorské armády jako dobrovolník a první světová válka z něj udělala typ člověka, kterému sedí uniforma víc než civil. Na frontě nedělal jen „hrdinu v bahně“ – sloužil i jako písař a pokladník jednotky, ale i tak dostal Železný kříž II. třídy.
Po roce 1918 v sobě nosil tu směs ponížení, vzteku a touhy po „pořádku“, kterou tehdy sdílela část poraženého Německa. Zkoušel civilní život, chvíli studoval technickou školu, pak se motal kolem policie a bezpečnostních profesí, jenže jeho politika mu to opakovaně rozbíjela. Důležité je, že to nebyl člověk, který by „došel k nacismu“ přes knihy. On k němu došel přes partu, přes akci a přes potřebu někam patřit.
Do NSDAP vstoupil 1. prosince 1928 a zpočátku šel klasickou cestou pouličního nátlaku přes SA, ale brzy přešel do SS, kde Himmler lovil přesně tenhle typ: disciplína navenek, fanatismus uvnitř. V SS rychle rostl i proto, že uměl nabírat lidi a budovat místní struktury.
Himmler a Eicke spolu (leden 1942)
A pak přišla epizoda, která o něm řekne víc než tisíc póz: v roce 1932 ho vyhodili z práce u IG Farben a zároveň ho chytli při přípravách bombových útoků na politické nepřátele v Bavorsku. Dostal trest, ale díky ochraně v justici a hlavně díky Himmlerovi se mu podařilo vyklouznout a uprchl do Itálie, kde měl u Gardského jezera vést výcvikové zázemí pro rakouské nacisty v exilu. Dokonce se v těch kruzích pohyboval tak, že se mu připisuje i kontakt s Mussolinim. Tohle je moment, kdy je jasné, že Eicke nebyl „jen další člen strany“, ale člověk, kterého si SS chránila, protože se jim hodil na špinavou práci.
Jeho kariéra tedy není příběh génia. Je to příběh člověka, který měl talent na dvě věci: na bezohlednost a na organizaci násilí. A přesně to SS potřebovala.
Dachau model
Když Eicke v roce 1933 převzal velení v Dachau, tábor už existoval (první transporty vězňů dorazily 22. března 1933), ale SS chtěla, aby to nebyl improvizovaný chaos, nýbrž stroj. A Eicke z toho stroj udělal. Zlom přišel v momentě, kdy byl po pár měsících odvolán první velitel Hilmar Wäckerle kvůli průšvihům a vyšetřování a vedení převzal Eicke.
Nejdůležitější moment je ten nejmíň filmový: papíry. Eicke jako velitel Dachau sepsal táborové řády a trestní předpisy (včetně verze z 1. října 1933) a tohle „právo SS uvnitř plotu“ se pak používalo jako šablona. V těch dokumentech je vidět podstata: disciplína pro strážné, tresty pro vězně, a hlavně logika, že tábor má fungovat bez soudů, bez svědků a bez brzdy. Dokonce existují dobové poznámky právníků a prokuratury, které upozorňují na problém: velitel tábora si tím fakticky nárokuje trestní moc bez civilního dohledu.
V praxi to znamenalo režim, který byl „čitelný“ a tím ještě nebezpečnější. SS zavedla systém vězeňských funkcionářů (kapové, blokoví, písaři), protože to šetřilo lidi, rozbíjelo solidaritu a nutilo vězně, aby se část špíny odehrávala mezi nimi. Eicke k tomu přidal výchovu personálu: z tábora udělal školu násilí, kde se dozorci učili, že soucit je slabost. Tenhle postoj je zachycený i v jeho rozkazech pro táborové jednotky – „Tolerance means weakness“ se stalo jasným heslem.
A přesně proto Dachau fungovalo jako vzor. Nejen jako místo utrpení, ale jako výcvikový manuál pro lidi, kteří pak zakládali a provozovali další tábory. USHMM výslovně popisuje, že „Dachau model“ se ve 30. letech stal typickým vzorem pro SS koncentrační tábory a ten systém pak běžel až do roku 1945.
Kariéra smrti
Rok 1934 byl pro Eickeho zlom. Během čistky známé jako Noc dlouhých nožů byl 1. července 1934 spolu se svým adjutantem Michael Lippert jedním z těch, kdo zastřelili Ernsta Röhma ve vězení Stadelheim. Krátce poté ho Himmler vytáhl ještě výš: 4. července 1934 byl Eicke oficiálně jmenován šéfem Inspektorátu koncentračních táborů (IKL).
Tohle je chvíle, kdy už nejde jen o Dachau. Eicke se stal mužem, který dohlížel na rozšiřování a standardizaci systému a zároveň budoval jednotky táborových stráží. Právě z toho vyrostly SS-Totenkopfverbände – „jednotky s lebkou“, které měly táborový režim nejen hlídat, ale udržovat jako ideologickou službu.
Později šel Eicke i na frontu jako velitel SS Division Totenkopf. Tahle divize je spojovaná s válečnými zločiny (včetně masakru u Le Paradis, který provedla jednotka divize pod velením Fritze Knöchleina). Eicke nebyl v tom případě prokázaný jako přímý střelec, ale jako velitel nesl odpovědnost za jednotku, která se takhle chovala.
A konec? Bez soudu. Eicke zemřel 26. února 1943, když byl jeho letoun sestřelen během bojů u Charkova (třetí bitva o Charkov). Jeho lidé mu udělali okázalý pohřeb. Jenže tohle je ten typ smrti, který nevymaže to, co člověk pomáhal postavit.
Eicke není „jen“ další nacista v uniformě. Je to ukázka, jak se zločin nejlíp šíří přes organizační talent. Ne každý režim má své fanatiky. Ale každý režim, který chce trvat, potřebuje své Eicky. Tiché architekty systému, kde se lidskost odškrtává jako položka v předpisech.
Zdroje: Dachau | Holocaust Encyclopedia
