Článek
Švýcarsko, jaro 1945
Zasněžené hory kolem Curychu jsou tiché. Vypadá to jako začátek turistické sezóny, ale za zavřenými dveřmi jedné švýcarské vily probíhá něco, co se do historie zapíše jako Operace Sunrise. U stolu sedí Karl Wolff, vysoký důstojník SS, bývalý blízký spolupracovník Heinricha Himmlera. Naproti němu několik amerických důstojníků, zpravodajců z OSS – Úřadu pro strategické služby, předchůdce dnešní CIA. Všichni vědí, že tahle schůzka je neoficiální, neautorizovaná a nebezpečná. Přesto probíhá.
Wolff má za úkol jediné: vyjednat kapitulaci německých jednotek v severní Itálii dřív, než přijde oficiální konec války. Tohle není žádný idealismus. Jde o čas, vliv a hlavně o život. Primárně jde o jeho život, ale pomůže zachránit i tisíce nevinných lidí. Wolff to ví. Ví, že se v Berlíně blíží zhroucení. Ví, že Hitler ztratil kontakt s realitou. Ví, že Himmler je politicky mrtvý. A tak jedná na vlastní pěst. Jeho motivy nejsou morální, ale jsou praktické.
Wolff není žádný velitel z fronty. Je to byrokrat, administrátor, muž z kanceláře, který ale měl přístup k nejvyšším představitelům nacistické moci. Od roku 1943 působí jako nejvyšší velitel SS a policie v Itálii, formálně pod velením Kesselringa, ale s relativní autonomií. Ví, kdo má na jihu Evropy skutečnou sílu. A chápe, že když se obrátí na Američany s nabídkou „čisté“ kapitulace, může si tím zachránit krk.
Jednání začínají už v březnu 1945. Švýcaři hrají roli zprostředkovatelů. Američané nejdřív nevěří, že by nacista takového formátu mohl mluvit pravdu. Ale Wolff je přesvědčivý. Je uvolněný, zdvořilý, mluví o zájmu zachránit civilisty, města, infrastrukturu. Tvrdí, že chce zabránit zbytečnému krveprolití. Ve skutečnosti chce zachránit jen sám sebe.
Operace Sunrise je úspěšná. Dne 2. května 1945 se německé jednotky v severní Itálii vzdávají spojencům – o několik dní dřív než zbytek Evropy. Válečné operace v oblasti končí, přestože oficiální kapitulace Německa přijde až 8. května. Wolff je u toho. Je považován za jednoho z hlavních architektů této předčasné kapitulace. A díky tomu unikne poválečné odvetě – aspoň na chvíli.
Otázka visící ve vzduchu: Co tady dělá muž, který byl součástí říše smrti? Muž, který podepisoval rozkazy k deportacím? Muž, který sloužil po boku jednoho z nejnebezpečnějších lidí nacistického režimu?
Odpověď je jednoduchá. Vyjednává. Ne pro Říši, ale pro záchranu svého života.
A Američané to ví. Jenže teď potřebují především klid v Itálii. Wolff se jim hodí. Později ho vyslechnou. Jeho role bude zpochybňována. Ale ve chvíli, kdy v Curychu padne dohoda, se stává užitečným.
Muž, který nestřílel. Muž, který psal a plnil rozkazy. Muž, který přežil.
Chlapec, co chtěl být někdo
Karl Wolff se narodil v roce 1900 v Darmstadtu, ve středostavovské protestantské rodině. Jeho otec byl advokát, což zaručovalo určité zázemí, ale žádnou výjimečnost. Po první světové válce, ve které sloužil jako poručík a přišel o iluze i smysl pro směr, se začal živit jako obchodní zástupce a krátce i jako novinář. V rozhovorech později tvrdil, že ho zajímala politika i dění ve společnosti, ale když se podíváme na jeho kroky, tak to nebyla ideologie, co ho přitahovalo – byl to pohyb směrem nahoru.
Třicátá léta pro něj byla obdobím příležitostí. V roce 1931 vstoupil do NSDAP a krátce na to do SS. Nebyl žádný uřvaný fanatik. Nebyl ten, co by stál na pódiu a vykřikoval slova o rasové čistotě. Wolff byl spíš ten typ, co tiše pozoruje, zapisuje si jména, a pak se připomene ve správnou chvíli. Své místo našel v zákulisí. A tam také velmi rychle pochopil, že Heinrich Himmler je muž, kterému se vyplatí sloužit.
Brzy se stává Himmlerovým pobočníkem. Ne díky oddanosti ideologii, ale díky své schopnosti být neviditelný a spolehlivý. Nosil zprávy, připravoval schůzky, zařizoval personální věci. Byl ten, komu Himmler mohl zavolat v noci a říct: „Postarej se o to.“ A Wolff se postaral.
Roky 1933 až 1936 jsou pro něj obdobím růstu. Jeho kancelář je mostem mezi SS a ostatními složkami nacistického aparátu. Má přístup k důvěrným informacím, zná slabiny i ambice ostatních. Neformálně se mu říká „oči a uši Himmlera“. A Wolff si svou roli užívá. Nosí uniformu s výložkami, které rostou každým rokem. Objevuje se na večírcích, přátelí se s průmyslníky, mluví plynně francouzsky. Je všude – ale vždy jen na okraji pozornosti.
Kolem něj se postupně zformuje systém moci a poslušnosti, který začne připomínat stroj. A právě tady se Wolff naučí tu nejdůležitější věc: že přežívají ti, kdo nepřekáží, nezpochybňují a nekladou otázky.
V osobních dopisech z této doby nenajdeme žádné fanatické pasáže. Žádné projevy nenávisti. Zato pečlivé úvahy o postupu, kontaktech a uznání. Wolff chtěl být důležitý. A v rámci systému, který odměňoval poslušnost a efektivitu, se jím opravdu stal.
Na ideologii se nikdy neodvolával. Vždy jen na příkazy. Byl to přesně ten typ úředníka, kterému nešlo o to, co režim dělá, ale o to, kdo ho dělá. A dokud to byl on, byl spokojený.
Muž bez krve – ale s podpisem
Ve čtyřiatřiceti letech už byl Karl Wolff SS-Gruppenführer, což odpovídá hodnosti generálporučíka. Nevelel žádné divizi, nedržel frontovou linii, ale přesto měl na stole rozhodnutí, která znamenala smrt. Jako šéf osobní kanceláře říšského vůdce SS byl prostředníkem mezi Himmlerem a ostatními složkami režimu – od gestapa až po vojenské velení. A právě tím se stal jedním z nejvlivnějších a zároveň nejméně viditelných lidí nacistického aparátu.
Jeho práce spočívala v tom, že ověřoval, posílal dál, předával pokyny, dohlížel, aby se na něco nezapomnělo. V byrokratickém státě smrti to stačilo. V roce 1942 podepsal dopis říšskému dopravnímu komisaři, ve kterém požadoval přednostní nasazení vlaků pro „evakuaci Židů z Varšavy“ – eufemistický jazyk, který zakrýval skutečný obsah: deportace do Treblinky. Dopis dnes patří mezi nejpřímější důkazy Wolffova zapojení do vyhlazovací mašinérie.
Jeho okolí ho popisovalo jako uhlazeného, klidného, vždy decentně oblečeného. Byl vstřícný, nenápadný. Byl to typ člověka, kterému věříš, že vyřeší věc rychle a diskrétně. A právě to Himmler potřeboval. Nepotřeboval mít po ruce fanatika, chtěl mít u sebe profesionála. Wolff neburcoval davy. Nepsal plamenné projevy. Ale věděl, že když třeba jen jedno razítko přijde o den později, transport se zdrží.
Navenek působil jako důstojník s pevným morálním kodexem. Často se usmíval. Nikdy nezvýšil hlas. Měl rodinu a děti, kterým pravidelně psal dopisy. V nich nenajdeme jediné slovo o tom, co se dělo za ostnatými dráty. Stejně jako v jeho poválečných výpovědích – všude opakuje totéž: že o ničem nevěděl, že nic nezařizoval, že jen přeposílal informace.
Ale systém SS nefungoval sám od sebe. A právě lidé jako Wolff byli tím tmelem mezi představami o „konečném řešení“ a realitou železničních rozvrhů, kvót a rozkazů. On tu realitu vytvářel – mlčky, efektivně, bez otázek.
Když se v roce 1943 jeho vliv začal pomalu rozplývat, nebylo to kvůli výčitkám. Bylo to kvůli tomu, že Himmler potřeboval nové lidi, tvrdší a loajálnější. Wolff se mu začal zdát příliš samostatný. A tak byl vyslán do Itálie. Formálně jako velitel SS a policie. Ve skutečnosti jako přeložený úředník, který měl v cizině dožít svou kariéru. Ještě netušil, že právě tam dostane druhou šanci – ne na vykoupení, ale na přežití.
Ztracený vliv – a nová příležitost
Rok 1943 byl pro Karla Wolffa zlomový. Jeho pozice v říšském centru se otřásla. Přestal být nepostradatelným pobočníkem, jeho přístup k Himmlerovi slábnul, a nové tváře v SS – loajálnější, ambicióznější, bez potřeby připomínat, kdo byl u začátků – ho začaly vytlačovat na okraj. Oficiální důvod jeho odchodu z centrály: zdravotní problémy. Neoficiálně bylo jasné, že ztrácí důvěru. Něco Himmlerovi vadilo. Možná příliš samostatnosti. Možná jen fakt, že byl příliš dlouho u všeho.
Dostal nový úkol. Velitel SS a policie v severní Itálii – v oblasti, kde právě padl Mussolini a kde vznikla tzv. Italská sociální republika, fašistická loutková vláda pod ochranou německých zbraní. Na papíře to vypadalo jako povýšení, ale ve skutečnosti šlo o vyhoštění. Wolff byl odsunut na vedlejší kolej. Příliš se nehodil k válčení, ale ještě pořád byl užitečný jako spojka, organizátor nebo vyjednávač.
A právě tady začíná druhé dějství jeho příběhu. Itálie byla zmatek. Partyzánská válka v horách, zklamaní fašisté, nacisté držící města, Američané a Britové postupující z jihu. Wolff dorazil do neklidné země, kde mohl být buď vykonavatelem okupační politiky – nebo pozorovatelem jejího kolapsu.
Zpočátku se držel nacistické linie. Jeho jednotky se podílely na deportacích, represích, pronásledování Židů a partyzánů. Ale něco se změnilo. Možná to bylo vyčerpání. Možná vědomí, že Německo nemůže vyhrát. Nebo jen instinkt. Wolff začal hledat kontakt se Západem. Nejprve přes prostředníky, diplomaty nebo italské podnikatele. Zjišťoval, kdo je ochotný mluvit. A jestli vůbec někdo věří, že je rozdíl mezi ním a zbytkem nacistické elity.
Tady už nešlo o Říši. Šlo o budoucnost. O jeho jméno, o jeho svobodu, možná i o jeho život. Věděl, že Berlín ho už nespasí. Začal tedy jednat na vlastní pěst.
Nešlo mu o to ukončit válku. Šlo mu o to ukončit svou účast v ní co nejvýhodnějším způsobem. A protože byl celý život prostředníkem, použil své staré zbraně: kontakty, jazyk a úsměv.
Věděl, že válka se blíží ke konci. A že kdo bude mít něco, co Západ potřebuje, může ještě stihnout včas vyskočit z vlaku, který míří do hořícího Berlína.
Operace Sunrise – Hodina zúčtování
Na začátku to byly jen tiché sondy. Jeden italský obchodník, jménem Guido Zimmer, se zmínil u sklenky vína, že někteří Němci v Itálii už přemýšlejí jinak než velení v Berlíně. Pak přišla švýcarská rozvědka, pak šéf tamní pobočky OSS Allen Dulles. A nakonec i Karl Wolff osobně. Příliš toho nenapsal, ale dost toho naznačil. Nabídl, že by mohl zařídit bezpodmínečnou kapitulaci německých sil v severní Itálii – dřív než skončí válka. Bez boje. Bez ničení měst. Bez masakru.
Vše probíhalo mimo oficiální kanály. Američané se báli, že je někdo obviní z tajných dohod s nacisty za zády Sovětů. Moskva o ničem nevěděla a později to způsobí diplomatický výbuch. Ale na jaře 1945 šlo hlavně o to, aby válka skončila rychle. A Wolff byl nástroj, kterého se v tu chvíli vyplatilo použít.
Jednání, známá jako Operace Sunrise, začala na jaře 1945 ve švýcarském Asconu. Celý proces trval několik týdnů, během kterých se Wolff opakovaně setkával se zástupci OSS. Sám přitom riskoval – pokud by se o jeho aktivitách dozvěděl Berlín, znamenalo by to rozsudek smrti. Ale jak válka postupovala, bylo jasné, že Hitlerův režim se hroutí. Wolff správně odhadl, že ve chvíli, kdy se začnou sčítat viny a určovat zodpovědnost, bude lepší být ten, kdo „pomohl zastavit krveprolití“.
29. dubna 1945 došlo v Caserte, sídle spojeneckého velitelství, k podepsání dohody o kapitulaci německých sil v severní Itálii. Kapitulace vstoupila v platnost 2. května. Došlo tak k předčasnému ukončení bojů na jihu Evropy – dříve, než padl Berlín. Bez rozsáhlých bojů. Bez masové odvety. Bez zbytečných mrtvých. Pro Spojence to byl diplomatický úspěch. Pro Wolffa životní obchod.
Zatímco v Německu hořelo, v Itálii se vzdávala celá německá skupina armád. A Karl Wolff se ve všech dokumentech uváděl jako klíčový vyjednavač. Ne jako válečný zločinec. Ale jako muž, který „umožnil konec“. Nebyla to náhoda – byl to jeho plán.
Američané věděli, kdo to je. Věděli o jeho vazbách na Himmlera, o jeho podpisu pod deportačními rozkazy, o jeho postavení ve strukturách SS. Ale věděli i to, že jim právě ušetřil stovky životů – vlastních i cizích vojáků, civilistů, zajatců. A tak ho nenechali zmizet, ale nechali ho mluvit. Vyslýchali ho. Poslouchali ho. A zatímco jiní skončili na šibenici, Karl Wolff byl držen v internaci jako „spolupracující svědek“.
Přežil válku. Bez výstřelu. Bez rozsudku. Bez pokání.
Po válce – muž, který se uměl usmát na správné lidi
Když válka skončila, spousta mužů v černých uniformách skončila v poutech, v cele nebo na šibenici. Ale Karl Wolff mezi nimi nebyl. Ne že by zmizel – byl zatčen americkou armádou už v květnu 1945 – ale neobjevil se mezi hlavními obžalovanými v Norimberku. Místo toho vystupoval jako svědek. Mluvil o Himmlerovi, o strukturách SS, o svém působení v Itálii. A především zdůrazňoval svou roli při „záchraně lidských životů“ v rámci Operace Sunrise. Američané jeho výpovědi využili. O jeho zapojení do holokaustu mluvilo jen minimum dokumentů – a on sám všechno popíral.
Zatímco jiní čelili rozsudkům smrti nebo doživotnímu vězení, Wolff byl v roce 1949 propuštěn. Tvrdil, že byl jen kancelářský úředník, že nevěděl o plynových komorách, že jeho podpisy na rozkazech byly jen formalita. Německá společnost, zmožená válkou a chaosem poválečného období, podobným výmluvám často naslouchala. V tichosti se vrátil do civilního života. Žil v Německu jako „bývalý vysoce postavený nacista“, ale nikoliv jako vyvrhel. Objevoval se v médiích, poskytoval rozhovory, psal paměti.
Na začátku šedesátých let ale přišla změna. Německá veřejnost, především díky procesu s Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě, začala znovu a důrazněji řešit otázku viny. Historici a novináři se začali zajímat i o ty, kteří dosud unikali. A jméno Karl Wolff se znovu objevilo na titulních stranách.
V roce 1962 byl zatčen a obviněn z napomáhání k vraždě nejméně 300 000 lidí – konkrétně za svou roli při organizaci deportací z Varšavského ghetta do vyhlazovacího tábora Treblinka. Klíčovým důkazem byl jeho vlastní dopis z roku 1942, ve kterém žádá o železniční vozy pro „evakuaci“. Ten dopis přežil válku. A přežil i jeho výmluvy.
Proces skončil v roce 1964. Soud uznal Wolffa vinným, ale s ohledem na jeho údajné pozdější „zásluhy o mír“ v Itálii a jeho spolupráci při vyšetřování mu uložil trest pouhých osmi let vězení. Z nich si Wolff nakonec odseděl jen polovinu. Propuštěn byl v roce 1969.
Zbytek života dožil na venkově, psal paměti, v nichž nadále popíral jakoukoli přímou odpovědnost za zločiny nacistického režimu. Nikdy neprojevil lítost. Tvrdil, že byl jen voják, který plnil rozkazy. Vždy usměvavý, uhlazený, zdvořilý. Stejně jako za války.
Mistr neviditelnosti
Karl Wolff nezůstal v dějinách kvůli krutosti, ale kvůli tichu. Nezvedal hlas, nedržel zbraň, ale byl u všeho důležitého. Pracoval v zákulisí, dělal, co se od něj čekalo – a nic víc. Bez otázek. Bez výhrad.
Nebylo to ze strachu. Byla to pouze kariéra. Touha být blízko moci, i když to znamenalo být blízko smrti jiných. A pak, když se všechno rozpadalo, znovu našel cestu ven. Ne hrdinstvím, ale pragmatismem.
Jeho příběh není o výjimečné postavě. Je to příběh systému, který nestojí jen na tyranech, ale i na těch, kdo se nikdy nezeptali proč. A těch bývá nejvíc.
Otázka nezní, co udělal on. Otázka zní, kolik takových lidí sedí u stolů dnes. A na koho čekají.
V tomto článku bylo zmíněno spoustu osobností, o kterých jsem už dříve psal.
