Článek
Itálie je vyčerpaná válkou a porážkami. Dne 25. 7. 1943 Velká fašistická rada poprvé od začátku války zasedá a většinou hlasů žádá krále, aby Mussoliniho odvolal. Král Viktor Emanuel III. ho vzápětí nechává zatknout.
Nová vláda maršála Badoglia navenek slibuje pokračovat v boji, ale v zákulisí podepisuje se Spojenci příměří v Cassibile (3. 9.). Oznámení příměří 8. 9. 1943 způsobí kolaps velení i útěk části armády; Němci okamžitě přebírají iniciativu.
V tomhle vakuu se rodí plán na návrat „Duceho“ do hry pod německou kontrolou. Už 12. 9. 1943 podnikají Němci zásah na Gran Sasso a Mussoliniho osvobozují.
Kde byl držen a jak ho našli?
Italové ho po zatčení převáželi mezi izolovanými místy, aby zabránili pokusu o záchranu. Dne 1. 9. 1943 dorazil Mussolini do horského hotelu Campo Imperatore na náhorní plošině Gran Sasso – vysoko v horách, s přístupem přes lanovku a horské cesty.
Hotel stojí ve výšce zhruba 2 112 metrů, s minimem přímých přístupových tras, což z něj dělalo „přírodní vězení“. Izolace (výška, lanovka, řídké komunikace) byla záměr – udržet ho mimo dosah loajálních fašistů.
A jak ho Němci našli? Koncem srpna 1943 římské složky SS/Sipo dohledaly Campo Imperatore jako místo zadržení; následně se objevily zachycené radiové zprávy ukazující na Abruzzy a Němci použili „lékařskou záminku“ (průzkum vhodného místa pro nemocnici), aby polohu potvrdili. Do 8. 9. už měli o místě vysokou míru jistoty.
Dvě osy útoku a skuteční velitelé
Rozhodnutí schválil gen. Kurt Student, ale operační návrh i řízení na místě měl v rukou výsadkářský major Harald Mors. Cíl: bleskový zásah bez přestřelky, který vyřadí spojení a překvapí stráže. Mors proto připravil dvouproudý útok – jeho pozemní prapor měl v údolí obsadit dolní stanici lanovky a přerušit komunikaci, zatímco na vrchol přistanou kluzáky DFS 230 přímo u hotelu Campo Imperatore. Kabelovka se záměrně nevyužila, ztratila by se výhoda momentu překvapení.
Vzdušnou osu vedl Oberleutnant Georg Freiherr von Berlepsch, zkušený důstojník výsadkářů; s ním letěli piloti DFS 230 a útočné družstva. Plán počítal s 12 kluzáky (reálně odstartovalo 10), naloženými nalehko, aby zvládly krátký a nerovný terén nad hotelem. Současně Morsův pozemní proud směřoval k dolní stanici lanovky, aby odřízl telefonní linky a posily.
Úloha Otto Skorzenyho (SS) byla v návrhu podružná: se svou malou skupinou se připojil k výsadkářům, avšak plánování i velení drželi Fallschirmjäger (Student–Mors–von Berlepsch). Pozdější obraz „Skorzenyho akce“ je do značné míry produktem nacistické propagandy Himmlera a Goebbelse, která SS připsala většinu slávy.
Fieseler Fi 156 ‚Storch‘ připraven k evakuaci Mussoliniho na Gran Sasso.
Provedení akce
K útoku se vzlétalo z Pratica di Mare u Říma. Na vrchol Gran Sassa přiletělo kolem desítky kluzáků DFS 230, vedených výsadkářem Georgem Freiherr von Berlepschem; souběžně Morsův pozemní prapor obsadil dolní stanici lanovky a přerušil spojení. Tím se místo izolovalo a nahoře zůstal moment překvapení. Glidery přistávaly přímo u hotelu Campo Imperatore – na krátkém, nerovném terénu, kde šlo o přesnost a rychlé vyloďování.
Po přistání postupovala úderná družstva přímo ke vchodu. Italský generál Fernando Soleti – kterého Němci přivezli právě kvůli morálnímu účinku – vyběhl napřed a zavelel strážím, aby nestřílely. Carabinieri v chaosu a bez spojení složili zbraně. Záběry a fotografie z Archivio/Istituto Luce zachycují Soletiho po boku Němců ihned po zásahu a potvrzují jeho přítomnost na místě. Samotné dobytí hotelu proběhlo u objektu prakticky bez střelby.
V prvních minutách výsadkáři zajistili vysílačku a přerušili komunikaci s údolím; dovnitř vběhla smíšená skupina výsadkářů a příslušníků SS. Velicí výsadkáři drželi taktické velení (Student–Mors–von Berlepsch), přičemž Skorzeny se stal „tváří“ akce hlavně díky následné propagandě Goebbelsova aparátu. Patřičné akcenty popisují jak muzejní studie, tak moderní syntézy: operační primát patřil Fallschirmjäger.
Evakuační prostředek se řešil na místě: původně zvažovaný vrtulník Fa 223 odpadl kvůli poruše. Poslední volbou se stal STOL letoun Fieseler Fi 156 Storch, který na plošině u hotelu posadil osobní pilot gen. Studenta, Hptm. Heinrich Gerlach. Přistání proběhlo na velmi krátké dráze; po rychlém nástupu byl „Storch“ přetížený (Mussolini + Skorzeny + pilot), přesto se po krátkém rozjezdu odlepil a zamířil k Pratica di Mare. Tohle extrémně krátké přistání i vzlet jsou jedním ze symbolů celé akce.
Dole mezitím Morsova skupina kontrolovala lanovku, přístupové cesty a přenosové linky – oddělila vrchol od zbytku údolí a zabránila přísunu posil, takže nahoře zůstala jen malá, demoralizovaná posádka. V časové ose to znamená: úder gliderů krátce po druhé hodině odpolední, během několika minut je objekt zajištěný a Mussolini vyveden z budovy, zatímco pozemní osa dokončuje „odstřižení“ hory.
Ztráty a incidenty
Operace se často popisuje jako „beze ztrát“. Ve skutečnosti při obsazování dolní stanice lanovky zemřeli dva Italové: lesní stráž Pasqualino Vitocco a karabiniér Giovanni Natale. Soubor regionálních a paměťových pramenů popisuje jejich smrt při prvním střetu s německou kolonou u Assergi – Vitocco byl zasažen při pokusu varovat posádku na hoře, Natale padl u stanice lanovky (v některých líčeních po krátké přestřelce). Tato verze se opírá o články Associazione Nazionale Combattenti e Reduci a lokální dokumentaci projektu Stragi Nazifasciste; na místě je dnes připomínají pamětní desky.
Z dostupných podkladů plyne, že během akce byli lehce zraněni i další karabiníci a několik německých vojáků při tvrdých přistáních kluzáků na náhorní plošině; sanitky v L’Aquile toho odpoledne převážely především německé zraněné z Campo Imperatore. (Lokální deník Il Centro shrnuje, že právě kvůli převozu německých zraněných se zdržela i péče o těžce raněného Vitocca.)
K materiálním škodám patřilo poškození části kluzáků při dosednutí v kamenitém terénu – stroje, které nešlo stáhnout zpět do údolí, Němci večer na vrcholu spálili, aby nepadly do rukou protivníka (tahle epizoda se objevuje v italských rekapitulacích operace).
Propaganda: jak z „Eiche“ vznikl mýtus Skorzeny
Obraz akce brzy ovládla propaganda – filmové týdeníky a fotografie ukázaly u Mussoliniho především Otto Skorzenyho, a tím mu připsaly hlavní zásluhy. Dobové záběry z Archivio Luce a německých týdeníků z 12.–14. září 1943 běží kolem světa: Mussolini vyváděný z hotelu, zmatek u vstupu, záběry na postavy v černých uniformách. V titulcích i popisech je zdůrazněna účast SS, což překrylo fakt, že operační velení drželi Fallschirmjäger.
Fotografie, které šly do agentur a dnes jsou uloženy v Bundesarchivu, často rámují vyprávění tak, aby byl Skorzeny v záběru po boku „Duceho“. Tento vizuál se stal ikonou akce – a nosičem pozdější legendy o „Skorzenyho zásahu“. (Viz např. série snímků z 12. 9. 1943: „Mussolini mit deutschen Fallschirmjägern“ a „Skorzeny, Mussolini mit Fallschirmjägern“; stejně tak záběry gliderů DFS 230 a lanovky.)
Moderní výzkum ale vrací zásluhy tam, kam patří: operaci schválil gen. Kurt Student, naplánoval ji a koordinoval major Harald Mors a útočný výsadek na platu vedl poručík Georg Freiherr von Berlepsch. To, že poválečné vyprávění připsalo „genialitu“ Skorzenymu, je z velké části výsledek řízené PR mašinérie Himmlera a Goebbelse a pozdějšího self-brandingu samotného Skorzenyho.
Už v 80. letech na to upozorňovala i mainstreamová média (např. Los Angeles Times): skutečný velitel akce byl maj. Harald Mors, nikoli Skorzeny. Nástup „mýtu Skorzeny“ tak nevychází z bojového velení, ale z mocné kombinace obrazu, titulku a ochoty publika věřit jednoduché hrdinské story.
Mussolini před hotelem s výsadkáři
Od Rastenburgu k Salò a k mýtu
Úspěšný zásah na Gran Sasso měl okamžitý politický efekt. Mussolini byl nejprve převezen do Německa a už 14. září 1943 se setkal s Hitlerem v Rastenburgu, který mu nabídl návrat do čela nového satelitního režimu. Dne 23. září 1943 byla vyhlášena Italská sociální republika (RSI), jež fungovala pod německou kuratelou v severní a střední Itálii. Tím získali Němci „vlastního“ partnera pro okupaci, mobilizaci zdrojů i represivní politiku.
Strategicky to prodloužilo konflikt na Apeninském poloostrově: režim v Salò znamenal další arizace, odvody a represálie, zatímco odpor sílil a Itálie se propadla do občanské války 1943–45. Pro běžné Italy to znamenalo více frontových linií, více kolaborace i více odvety. (Souhrn kontextu a dopadů viz Britannica k období „republiky Salò“.)
Současně startuje propagandistická legenda. Goebbelsova mašinérie připsala slávu především Otto Skorzenymu – filmové týdeníky a fotografie rozšířily jeho tvář po světě a veřejnost si akci spojila s SS. Moderní výzkum však vrací zásluhy tam, kam patří: plán i koordinaci držel výsadkářský major Harald Mors a leteckou osu vedl poručík Georg Freiherr von Berlepsch; Skorzenyho role byla reálně menší, než jak ji vyprávění učinilo. Mýtus tak vznikl z obrazů – ne z řetězu velení.
Co si z toho den po dni odnést? Blesková vojenská operace změnila politickou mapu Itálie během dvou týdnů – od izolace na Gran Sasso k Rastenburgu a pak k Salò. Zároveň připomíná, jak snadno může propaganda přepsat paměť: jména, která táhla za nitky, zůstala v pozadí, zatímco jedna ikonická fotografie vytvořila hrdinu pro plakáty i učebnice. Gran Sasso je tedy jak příběh precizního zásahu, tak příběh o síle obrazu, který dodnes formuje to, komu přičítáme zásluhy.
Zdroje:
