Článek
Hans Asperger byl rakouský pediatr a lékař-vychovatel, který ve 30. a 40. letech 20. století popsal skupinu dětí s výrazně specifickým souborem rysů – „autistickou psychopatií“. Narodil se 18. února 1906 v Hausbrunnu (Dolní Rakousy), vystudoval lékařskou fakultu ve Vídni a profesní život spojil s tamní Dětskou klinikou (Universitäts-Kinderklinik). Zemřel 21. října 1980 ve Vídni, proto je dnešní datum přirozenou příležitostí jeho příběh otevřít – včetně sporných momentů, které se naplno odhalily až po roce 2010.
Pojem „autističtí psychopati“ Asperger použil už v roce 1938 ve vídeňském tisku po přednášce na téma „psychicky abnormální dítě“; šlo o snahu popsat děti s kombinací sociální neobratnosti, jednostranných zájmů, „jednosměrné“ konverzace a nemotorných pohybů při současně zachovaných nebo nadprůměrných schopnostech v úzké oblasti. Souhrnnou studii pod názvem „Die ‚Autistischen Psychopathen‘ im Kindesalter“ vydal roku 1944 v časopise Archiv für Psychiatrie und Nervenkrankheiten, práce byla přijata jako jeho habilitační spis a mezinárodní známost získala až po 80. letech, kdy se začala masově překládat. Odborný přínos pro chápání autismu je nesporný, přestože původní termín „psychopatie“ dnes působí zavádějícím dojmem a nahrazuje se popisem v rámci „poruchy autistického spektra“.
Hans Asperger
Aspergerova biografie je zároveň spjata s nacistickou érou ve Vídni po Anschlussu (1938). Novější archivní výzkum Herwiga Czecha ukazuje, že obraz statečného odpůrce „eutanazie“ neodpovídá pramenům: Asperger se v prostředí rasové hygieny spíše přizpůsoboval režimu a v některých případech se na systému i aktivně podílel, včetně doporučení dětí k ústavní péči na trase vedoucí k nechvalně proslulé dětské klinice Am Spiegelgrund, kde bylo za války zavražděno zhruba 789 dětí. Jeho jméno je proto dnes spojeno nejen s diagnózou, ale i s otázkou etiky medicíny v diktatuře.
To, proč se o Aspergerovi píše právě dnes, tedy není jen výroční připomínka úmrtí, ale i důsledek posunu vědění: po roce 2018 proběhla rozsáhlá odborná a veřejná debata, jak zacházet s eponymem, které má temný historický kontext. Dnešní klasifikace navíc pracuje s širším rámcem autismu jako spektra, a praxe v mnoha zemích se od názvu „Aspergerův syndrom“ odklání. Náš text proto nesází na černobílé soudy, ale na přesné citace pramenů a respekt k lidem na spektru.
Normalizace „rasové hygieny“
Po Anschlussu (březen 1938) se vídeňské zdravotnictví rychle přizpůsobilo ideologii „rasové hygieny“. Psychiatrický areál Am Steinhof (dnes Otto-Wagner-Spital) se během války stal centrálním uzlem nacistické lékařské perzekuce ve Vídni: z léčby se stala selekce lidí na hodné a nehodné života, včetně dětí. V letech 1940–1945 zde vznikla dětská klinika Am Spiegelgrund, specializovaná na „dětskou eutanazii“ a „výchovu“ údajných „nepolepšitelných“ dětí; šlo o zařízení, kde se medicína systematicky podřídila státnímu zabíjení. Spiegelgrund je dnes řazen mezi symboly nacistické vražedné medicíny.
Spiegelgrund fungoval jako součást areálu Steinhof a stal se místem zabíjení i zneužívání dětí pod záminkou léčby a výzkumu – včetně letalních injekcí, hladovění a „výzkumných“ pitev. Podle dostupných přehledů bylo ve Spiegelgrundu zavražděno nejméně 789 dětí a dospívajících; dobové sbírky uchovávaly mozky obětí pro „vědecké účely“ ještě dlouho po válce. Celý komplex Steinhof si vyžádal přes 7 500 životů pacientů, což dokládá rozsah, v jakém se zdravotnictví stalo nástrojem režimu.
Tento vývoj zapadá do širšího rámce řízeného programu Aktion T4 – masové vraždy osob s postižením, která se od roku 1939 rozšířila po Německu a anektovaných územích. T4 vytvořila institucionální, personální i technologickou infrastrukturu (posudkové komise, transporty, plynové komory s CO), která se následně přelévala mezi „eutanazií“ dospělých a dětí i dalšími oblastmi genocidní politiky. Historici odhadují celkový počet obětí programu na čtvrt milionu a více; ve Vídni tento aparát umožnil i vznik a provoz dětské kliniky Am Spiegelgrund.
Doporučení na Spiegelgrund a loajalita k „rasové hygieně“
Nový průzkum personálních složek a chorobopisů z vídeňské dětské kliniky ukazuje Aspergera ne jako skrytého odpůrce, ale jako lékaře, který se režimu přizpůsobil a v některých momentech s ním aktivně spolupracoval. Herwig Czech na základě dosud nevyužitých dokumentů popisuje, že Asperger vstoupil do několika organizací napojených na NSDAP (nikoli do samotné strany), veřejně legitimizoval rasově-hygienické zásahy (včetně nucených sterilizací) a na několika místech spolupracoval s programem dětské „eutanazie“.
Archivy přinášejí i konkrétní případy doporučení dětí na Spiegelgrund. Dne 27. června 1941 Asperger vyšetřil dvouleté děvče Hertu Schreiberovou a do zprávy napsal: „…dítě musí být doma pro matku, která pečuje o pět zdravých dětí, nesnesitelnou zátěží. Trvalé umístění ve Spiegelgrundu se jeví jako naprosto nutné.“ Dívka byla 1. července přijata a o několik týdnů později ve Spiegelgrundu zemřela. Podobné doporučení zaznělo i u pětileté Elisabeth Schreiberové („Spiegelgrund by byl nejlepší možností“). Nejde o legendy, ale o formulace z Aspergerových vlastních posudků.
Spiegelgrund památník obětem.
Doklady přitom zachycují i symboliku loajality: od roku 1938 začal Asperger podepisovat diagnostické zprávy pozdravem „Heil Hitler“; jeho tehdejší přednášky a texty vykazují jazykové přizpůsobení oficiální ideologii („poděkování Vůdci“ apod.). „Ochranný“ obraz pediatra, který riskoval pro záchranu dětí, se s těmito prameny míjí.
V širším rámci archivů se objevuje i komisní práce: roku 1942 byl Asperger členem komise, jež třídila přes 200 dětí v ústavu v Guggingu podle „vzdělavatelnosti“ – s cílem vymezit zbytkovou skupinu nevzdělatelných, která měla být zlikvidována ve Spiegelgrundu. V samotném Spiegelgrundu v letech 1940–1945 zemřelo téměř 800 dětí; tyto počty a vazby mezi klinikou a „dětskou eutanazií“ se v dokumentech opakovaně potvrzují. Kontroverze kolem Aspergera tedy nestojí na dojmech, ale na přesně citovatelných spisech.
Proč „Aspergerův syndrom“ mizí
Co se změnilo v učebnicích: V roce 2013 Americká psychiatrická asociace v novém DSM-5 zrušila samostatnou diagnózu „Aspergerova porucha“ a sloučila ji do širší diagnózy „porucha autistického spektra“ (ASD). Prakticky to znamená, že dřívější čtyři kategorie (autistická porucha, Aspergerův syndrom, dětská dezintegrativní porucha a PDD-NOS) se shrnuly pod jeden deštník s vymezením závažnosti a podpůrných potřeb. Hlavní motiv byl odborný: lepší spolehlivost a menší diagnostické rozpory mezi „Aspergerem“ a „vysokofunkčním autismem“.
Mezinárodní standardy šly stejnou cestou: ICD-11 (zavedena v praxi od 2022) už eponym „Asperger“ také nepoužívá a pracuje s jedním zastřešujícím pojmem autismu na spektru s klinickými specifikátory. WHO dnes komunikuje autismus jako rozmanité spektrum projevů a potřeb, nikoli jako soubor oddělených typů.
Co zůstává - a co se ladí: DSM-5-TR (2022) dále upravil texty a zpřesnil kritérium A (požadavek naplnění všech tří oblastí sociální komunikace), ale rámec „ASD“ beze změny zachoval. Jde o postupné dolaďování definice spektra, ne návrat k eponymu.
Etický rozměr změny: Profesní debata po roce 2018 přidala morální akcent - zveřejněné archivní práce o Aspergerově loajalitě k „rasové hygieně“ a vazbách na Spiegelgrund posílily trend nepoužívat eponymum v pacientských materiálech, školách či médiích. V praxi se tak sešly dva důvody: vědecký (validita a spolehlivost) a etický (původ názvu).
Identita vs. terminologie: Přesto část veřejnosti (a někteří autoři) dál s výrazem „Asperger“ pracuje - pro mnohé se stal identitní značkou. Lékařské klasifikace ho opustily, ale v komunitě a médiích slovo ještě dožívá, často s vysvětlením, že v odborné dokumentaci se používá „ASD“. Bezpečnější jazyk je dnes popisný: mluvit o autismu na spektru a individuálních potřebách podpory.
Etika, jazyk a život s autismem
Smyslem není přejmenovat lidi, ale psát přesně a s respektem. Odborné klasifikace dnes pracují s jedním zastřešujícím pojmem poruchy autistického spektra (ASD), nikoli se samostatným „Aspergerovým syndromem“ - to je rámec, ve kterém má smysl veřejně vysvětlovat rozdíly v potřebách podpory, nikoli vytvářet „typy“ lidí. (DSM-5 a DSM-5-TR sjednotily dřívější diagnostické kategorie; ICD-11 jde stejným směrem.)
Jazyk volte popisný a přednost dávejte preferencím samotných lidí na spektru. V mediální i vzdělávací praxi je doporučeno vyhnout se stigmatizujícím obratům a vnímat, že část komunity preferuje identity-first („autistický člověk“) a část person-first („člověk s autismem“). Bezpečné pravidlo: zeptat se na preferenci a držet se jí. (Doporučení APA k inkluzivnímu jazyku; metodiky National Autistic Society shrnují, že většina autistů volí identity-first, ale individuální volba má přednost.)
Historický kontext je nutné říkat nahlas - bez moralizování a bez zamlčování. Archivní práce Herwiga Czecha (2018) doložila Aspergerovy loajality k „rasové hygieně“ a konkrétní doporučení dětí do zařízení Spiegelgrund; proto je eticky vhodnější upřednostnit popisné názvosloví a v textech srozumitelně vysvětlit, proč se eponym v medicíně opustil. Kontroverze nestojí na dojmech, ale na dokumentech.
Pokud Vás mé články baví, nezapomeňte mě sledovat, protože vydávám každý den alespoň jeden článek. Budu rád za každý příspěvek do diskuze a největší radost mi samozřejmě udělá příspěvek pro podporu mé tvorby. Díky.
