Článek
Těžko si představit horší práci v dějinách. Sonderkommanda byli převážně židovští vězni, které Němci násilím nutili obsluhovat plynové komory a krematoria – vykládat mrtvé, pálit těla, čistit prostory, třídit majetek obětí. Žili odděleně od ostatních, pod neustálým dohledem a s vědomím, že jsou „nežádoucí svědci“ průmyslové vraždy. Jejich každodennost byla kombinací rutiny, hrůzy a naprosté bezmoci – a zároveň tichých pokusů uchovat si lidskou důstojnost, předávat zprávy a hledat skuliny, kde by šlo něco změnit.
Právě to vědomí „likvidace svědků“ bylo klíčové. V táboře se opakovaně šířily zprávy, že po určité době služby bývají členové Sonderkommanda stříleni a nahrazováni nově příchozími. V roce 1944 – po období masových transportů maďarských Židů a vrcholného tempa vraždění – sílil strach, že přijde řada i na ně. Vnitřní táborový odboj připravoval různé scénáře, ale poměry byly beznadějně nerovné: ozbrojení esesáci, ploty, strážní věže, minové pásy. Přesto vznikaly malé sítě důvěry, které sháněly informace, nástroje a – pokud to šlo – i drobné množství výbušnin.
V téhle atmosféře dozrávalo rozhodnutí, že pasivita znamená jistou smrt a aktivní odpor alespoň šanci zasáhnout do chodu vražedného stroje. Dne 7. října 1944 se členové Sonderkommanda u Krematoria IV v Birkenau vzbouřili – poté, co se dozvěděli o chystané likvidaci části oddílu. Vzpoura měla víc plánů a vrstev, ale na jejím počátku stála prostá volba: nenechat se beze stopy odstranit. Právě tento den se stal jedním z nejvýraznějších aktů ozbrojeného odporu přímo v srdci továrny na smrt.
Příprava vzpoury
Odpor v Birkenau nerostl přes noc. Vznikal jako tichá síť drobných služeb, šifer a předávek mezi bloky, kde se lidé vídali jen na vteřiny a pod neustálým dohledem. V ženském táboře pracovaly vězenkyně v dílnách Weichsel-Metall-Union („Union“) a po špetkách vynášely střelný prach – zabalený do hadříků, ukrytý ve výstelkách oděvu či v drobných předmětech. Takové množství samo o sobě nic neznamenalo, ale v součtu představovalo klíč k sabotáži. Prach se po řetězci pomocnic dostával k Róże Robotové, která jej předávala mužům ze Sonderkommanda u krematorií.
Síť fungovala měsíce: jedny obstarávaly prach, jiné hlídaly změny směn, další doručovaly vzkazy. Jména, která se dochovala – Róża Robota, Ala Gertner, Estusia (Ester) Wajcblum a Regina Safirsztajn – jsou jen špičkou ledovce širšího okruhu pomocnic. Plán počítal s tím, že výbušniny znehybní plynové komory a krematoria ve chvíli, kdy se rozběhne koordinovaná vzpoura. Že se taková síť vůbec udržela, bylo malým zázrakem: Sonderkommanda žila izolovaně, kontakty s jinými vězni byly minimální a jakékoli „podezřelé“ gesto mohlo skončit popravou.
„Sonderkommando fotografie“, srpen 1944 – těla určená ke spálení
Den D: Krematorium IV v plamenech
Vzpoura nezačala jako „ideální plán“, ale jako reakce na bezprostřední hrozbu. V den povstání dorazili k prostoru krematorií esesáci a začali izolovat část vězňů ze Sonderkommanda – v táboře se tomu rozumělo jedním způsobem: blíží se likvidace svědků. V tu chvíli šly stranou původní hodiny a signály. Skupiny u Krematoria IV se daly do pohybu dřív, než stačili ostatní sladit akci. Vězni popadli, co měli – nástroje, improvizované nože, pár kusů střelných zbraní – a přešli do otevřeného odporu.
Klíč byl v jediném cíli: vyřadit z provozu Krematorium IV. Právě tam se soustředil útok – jednak proto, že šlo o místo jejich práce, jednak proto, že budova byla zranitelnější a blíž k okraji areálu než podzemní komplexy II a III. Vzpoura tak získala střed: 7. října 1944 vězni Krematorium IV zapálili a zničili, zatímco z okolí už přibíhaly posily SS. Dým a chaos přerušily běžný chod „továrny na smrt“ a na chvíli jej obrátily proti jejímu provozu.
Současně se část vězňů pokusila o průlom: využili kouř a zmatek, probourali se ze svých pozic a u plotu zkoušeli cestu ven. Koordinace se ale rozpadla – skupiny u dalších krematorií reagovaly nestejně a ozbrojené jednotky tábor rychle sevřely. Vzpoura byla během krátké doby potlačena a boje v prostoru krematorií utichly.
Bilance a bezprostřední represe
Když plameny z Krematoria IV vyšlehly nad Birkenau, odpověď SS byla okamžitá a brutální. Vzpoura byla během krátké doby potlačena střelbou a obklíčením prostoru krematorií; pokusy o průlom k plotům narážely na kulomety a rychle stažené posily. Základní fakta se v pramenech shodují: šlo o krátký, chaotický boj v beznadějném poměru sil.
Bezprostřední bilance patří k nejtragičtějším číslům celé epizody. Při samotných střetech zahynulo zhruba 250 vězňů a po potlačení povstání bylo zastřeleno dalších asi 200, přičemž prameny připomínají i několik zabitých příslušníků táborové ostrahy (obvykle se uvádějí tři). Různé instituce uvádějí čísla s drobnými rozdíly, ale řád tragédie je zřejmý. Jádro je toto: během jednoho dne SS povstání zadusila a exemplárně potrestala jeho účastníky.
Represe neskončily večer téhož dne. Nástup následných poprav a výslechů se zaměřil na odhalení zázemí sabotáže. V řádu dnů byly identifikovány kurýrky z dílny „Union“; čtyři ženy zapojené do pašování prachu byly po krutém vyšetřování popraveny 5. ledna 1945. Jejich čin se stal jedním z morálních pilířů příběhu vzpoury.
Ženy-kurýrky a jejich poválečné osudy
V příběhu vzpoury mají tváře a jména. Róża Robota, Ala Gertner, Estusia (Ester) Wajcblum a Regina Safirsztajn patřily k jádru ženské sítě, která z dílen „Union“ po špetkách vynášela prach a držela pohromadě křehkou logistiku odporu. Z táborových svědectví – zvlášť z výpovědí Anny Heilman (mladší sestry Estusie) – víme, že šlo o měsíce tichého riskování, které vyvrcholilo právě 7. října 1944. Po potlačení vzpoury je SS vystopovala, brutálně vyslýchala a za účast na „řetězci prachu“ je veřejně popravila počátkem ledna 1945 (různé prameny uvádějí termín mezi 1.–6. 1. 1945). Jejich jména se stala symbolem morální odvahy v podmínkách, kde byla odvaha téměř nemožná.
Poválečná paměť jejich čin nejen připomíná, ale také dokládá. USC Shoah Foundation uchovává video-svědectví Anny Heilman o pašování prachu a popravě její sestry Estusie, Židovský ženský archiv (JWA) mapuje život a odkaz Róży Roboty a Auschwitz-Birkenau Memorial vyučuje příběh vzpoury v kurzech a digitálních lekcích. To, co tehdy vypadalo jako „jen“ poslední vzdor bez šance, se stalo pevnou součástí vyprávění o odporu v továrně na smrt.
Ruiny Krematoria IV v Birkenau (místo vzpoury 7. 10. 1944).
Paměť vzpoury: důkazy, interpretace, místo v dějinách
Ruiny Krematoria IV dnes leží v srdci Birkenau jako hmotný důkaz zničení, které povstalci 7. října 1944 způsobili – patří k vyznačeným pietním bodům areálu s informačními tabulemi a fotodokumentací dalších krematorií. Muzeum je systematicky prezentuje v galerii areálu (včetně záběrů ruin IV) a provádí návštěvníky systémem historických popisek na klíčových místech.
Paměť vzpoury drží nejen místo, ale i instituční výklad. Auschwitz-Birkenau Memorial má samostatnou kapitolou o „vězeňských vzpourách“ a každoročně je zařazuje do vzdělávacích programů a podcastů, kde historici muzea rozebírají, proč k obecnému povstání nedošlo a jaké byly konkrétní případy organizovaného odporu (včetně Sonderkommanda).
Do dnešní připomínky patří i živé obřady. K 70. výročí (7. 10. 2014) se pietní akt konal přímo u ruin plynové komory a Krematoria IV, čímž muzeum zdůraznilo spojení mezi místem, příběhem a důkazem. Takové akce rámují vzpouru jako výjimečný čin odporu uprostřed „továrny na smrt“.
Důkazní rovina paměti nestojí jen na ruinách: dochovaly se i ilegální fotografie Sonderkommanda, které zachycují pálení těl v Birkenau, a jsou součástí oficiální muzejní kolekce; doplňuje je rozsáhlé archivní zázemí a mezinárodní uznání místa v rámci UNESCO. Tyto materiály společně vytvářejí pevný, veřejně dostupný korpus proti zapomínání i popírání.
Interpretace vzpoury proto dnes míří dvěma směry: jednak jako historická událost s jasným úmyslem „zastavit stroj“ aspoň na chvíli, jednak jako didaktická lekce o limitech i možnostech odporu v extrémních podmínkách. Právě proto muzeum rozvíjí kurzy, e-learning a podcast „On Auschwitz“, aby byl příběh dostupný nejen návštěvníkům na místě, ale i lidem po celém světě.
Pokud Vás mé články baví, nezapomeňte mě sledovat, protože vydávám každý den alespoň jeden článek. Budu rád za každý komentář a největší radost mi samozřejmě udělá příspěvek pro podporu mé tvorby. Díky.
