Článek
Rok 1445 a Anglie se ve Francii pořád plácá v bahně. Do toho král Jindřich VI. uzavře sňatek s Markétou z Anjou (svatba proběhla 23. dubna 1445) a celé to má působit jako dospělá politika: uklidnit frontu, získat příměří, nadechnout se. Jenže tenhle mír měl v kapse jed. Součástí dohody byla tajná podmínka: Anglie má postoupit Maine – citlivé území hned vedle Normandie. A přesně proto se to drželo pod pokličkou.
Horší je, že Maine se neodevzdalo hned. Klauzule nejdřív dělala, že neexistuje, pak začala prosakovat ven, a doma to vyvolalo dojem, že král a pár jeho lidí obchoduje s územím jako s žetony u piva. Podle dobových popisů se na Jindřicha tlačilo stále víc a nakonec skutečně ustoupil – k postoupení Maine došlo až v roce 1448.
A tady se to celé rozjede: králův dvůr je frakce vedle frakce. Jedni chtějí mír (a s ním i ústupky), druzí berou ústupky jako slabost a pozvánku pro Francouze, aby si vzali ještě víc. V tomhle chaosu vystupuje králův strýc Humphrey, vévoda z Gloucesteru – hlasitý kritik ústupků a člověk, který si uměl říct o problémy. Dopadlo to klasicky: byl obviněn z velezrady, zatčen a v roce 1447 zemřel ve vazbě.
Gloucesterova smrt není jen „drama u dvora“. Ona taky mění následnictví. Jindřich ještě nemá dítě, takže v pořadí roste Richard, vévoda z Yorku. A York je přesně ten typ člověka, kterého nechceš mít blízko, když se ti bortí reputace: schopný, bohatý, s obrovským rodovým nárokem… zkrátka potenciální náhradní díl.
Rok 1450 tomu dá další kopanec. Suffolk (jeden z klíčových králových lidí) je poslaný do vyhnanství, ale cestou je zadržen a zabit. A do toho vybuchne ulice: Cadeovo povstání. Jack Cade vytáhne s lidmi z Kentu proti korupci, daním a „špatné vládě“, dokonce se dostane do Londýna – a chvíli to vypadá, že se režim sype shora i zdola zároveň.
Jindřich VI.
Král, který vypadl z provozu
A pak přijde rok 1453 – a tady se láme páteř celé éry. Jindřich VI. prodělá těžký kolaps (v pramenech popisovaný jako dlouhá nezpůsobilost), takže stát má krále, který formálně vládne, ale prakticky nefunguje. V tu chvíli se politika změní v boj o volant: kdo bude řídit, když řidič sedí v autě, ale neovládá ruce.
Do toho Markéta porodí syna – prince Eduarda – a York přichází o pozici „dědice v záloze“. A když se král nelepší, nastoupí tvrdé řešení: York je jmenován protektorem. To je sice administrativní slovo, ale ve skutečnosti znamená jediné: York se dostane k moci a začne odstavovat soupeře.
Jenže Jindřich se později zotaví a kolotoč se otočí. York jde z protektorátu pryč, u dvora se vrací jeho nepřátelé a obě strany už věří jen jedné věci: když se teď podřídíš, zítra tě smetou. A tak začíná období, kdy se politická otázka „kdo bude mít vliv“ mění v otázku „kdo přežije“.
Když se hádka začne řešit mečem
První otevřený výbuch přijde u St Albans 22. května 1455. Yorkisté vyhrají, Somerset je zabit a král Jindřich zajat. A tady je dobré si to říct natvrdo: od téhle chvíle to už není o tom, kdo je špatný rádce krále. Od téhle chvíle se testuje, jestli král má pořád autoritu, nebo už je jen šachová figurka.
Po dalších zvratech přijde další zásadní moment: Northampton 10. července 1460. Yorkisté vyhrají a Jindřich VI. je znovu v jejich rukou.
A York udělá krok, který šokuje i část jeho vlastních: nevrací se jen uklidit dvůr, ale začne tlačit svůj nárok na trůn. Výsledkem je kompromis, který zní jako rozumná dohoda, ale ve skutečnosti je to zapálená sirka v seníku: Act of Accord (25. října 1460) – Jindřich zůstane králem do smrti, ale York a jeho dědicové mají nastoupit po něm. Tím je Markétin syn fakticky odstaven.
Markéta to samozřejmě nevezme. Shání podporu, sbírá armádu, a York proti ní táhne na sever. A pak přijde Wakefield, 30. prosince 1460: York jde do bitvy, prohraje a je zabit.
Tím ale válka nekončí. Jen se přepne na dalšího Yorka: Yorkův syn Eduard si vezme nárok na trůn na vlastní záda. V roce 1461 se situace zlomí brutálně: Towton, 29. března 1461. Bitva obřích rozměrů, která se dodnes uvádí jako největší a nejkrvavější střet na anglické půdě (počty se liší podle pramenů, ale krvavé to bylo bez debaty). Eduard vyhraje – a stane se Eduardem IV.
A teď přichází ironie: když už má York konečně krále, začnou se Yorkisté hádat mezi sebou. Warwick „Králotvůrce“ (Richard Neville) byl klíčový spojenec – ale Eduard IV. mu postupně přestane naslouchat. A pak přijde moment, který zní romanticky, ale politicky je to bomba: Eduard IV. se tajně ožení s Alžbětou Woodvillovou (tradičně se uvádí 1. květen 1464, Grafton). Král si tím přiváže na dvůr Woodvillovy a Warwick vypadá, jako kdyby tři roky budoval diplomacii… aby zjistil, že král mezitím udělal vlastní akci bez scénáře.
Warwick se nakonec obrátí proti Eduardovi, spojí se i s dřívějšími nepřáteli a na chvíli opravdu dokáže nemožné: v roce 1470 je Jindřich VI. krátce „obnoven“ na trůnu. Jenže to nevydrží. Eduard se vrátí, Warwick padne u Barnetu a u Tewkesbury je zničen hlavní lancasterský odpor. A krátce poté, v květnu 1471, Jindřich VI. umírá ve vězení v Toweru – oficiálně „přirozeně“, tradice ale mluví o vraždě a okolnosti jsou dodnes spíš mlha než jistota.
Poslední dějství a Tudorovská tečka
Eduard IV. pak vládne relativně stabilně až do své smrti 9. dubna 1483. Na trůn nastupuje jeho dvanáctiletý syn Eduard V., a protože je dítě, vládu přebírá strýc – Richard, vévoda z Gloucesteru – jako Lord Protector.
Tohle je ta část, která i po staletích smrdí. Eduard V. a jeho mladší bratr skončí v Toweru a zmizí z dějin jako „Princes in the Tower“.
Tudorovská růže a šípy (odznak Marie I.)
Richard jde dál: parlamentní akt Titulus Regius (1484) prohlásí děti Eduarda IV. za nelegitimní, čímž se jim vezme nárok – a Richard se stane Richardem III.
A pak už je to sprint ke konci. V roce 1485 přistane Jindřich Tudor, vytáhne proti Richardovi a u Bosworthu 22. srpna 1485 Richard padne. Tudor vyhraje a stane se Jindřichem VII.
A aby tu občanskou válku aspoň symbolicky zavřel do skříně, vezme si 18. ledna 1486 Alžbětu z Yorku – a tím propojí oba nároky do jednoho rodu.
A tak se z anglické hádky o vliv, která začala „jen“ příměřím s tajnou klauzulí, stane třicetiletý kolotoč zajetí, převratů, bitev a zrad. Války růží nejsou romantika o dvou růžích. Je to příběh o tom, co se stane, když stát řídí slabý král, dvůr je plný frakcí a všichni mají vlastní armádu.
Zdroje: Act of Accord - Wikipedia
