Článek
Stavba hradu nebyla jako skládání obyčejné dřevěné poličky. Nebyly žádné druhé pokusy a jedna chyba neznamenala křivou konstrukci, ale několik tun kamene padajících na hlavu. Králové se tohle naučili tvrdě, většinou hned poté, co někdo sebevědomě prohlásil: „To by mělo držet.“
Místo hradu
Středověcí králové byli původní realitní experti a při stavbě hradů neřešili jen dobrý školní obvod. Vybrat správné místo byly smrtelně vážné Monopoly. Zkazíš to a můžeš přijít o víc než o peníze. Králové nemohli jen ukázat na mapu a říct: „Postavte mi hrad tamhle.“ Potřebovali místo, které je udrží v bezpečí, zásobené a mocné. Je to jako vybírat si místo ve třídě: chceš vidět, co se děje, mít snadný přístup ke dveřím a být dost blízko, abys sis mohl půjčit tužku. Jenže místo tužek tu jde o to, jak se ubránit lidem, kteří tě chtějí zabít.
Vyšší poloha byla středověký ekvivalent bydlení v penthousu. Z výšky jsi viděl nepřítele na míle daleko a měl čas připravit obranu. Navíc útočit do kopce je peklo. Zkus si vyběhnout prudký kopec s těžkými zbraněmi a brněním.
Zdroje vody byly klíčové. Středověcí králové neřešili jen žízeň, i když i to hrálo roli. Řeky a jezera fungovaly jako přirozené příkopy, takže se na hrad hůř útočilo. Zároveň dávaly vodu na pití, vaření i mytí, protože věř mi, nikdo nechce žít v hradě, který smrdí jako nevyprané ponožky. Nedávné archeologické výzkumy ukázaly, že některé hrady měly chytře vymyšlené systémy hospodaření s vodou, včetně podzemních cisteren, které dokázaly při obléhání zásobit stovky lidí na celé měsíce.
Být poblíž hlavních cest a obchodních tras bylo jako mít hrad u středověké dálnice. Potřeboval jsi, aby proudily zásoby: jídlo, zbraně, stavební materiál a všechno, co drželo hrad v chodu. Podobně jako moderní města vyrůstají u dopravních tepen, jen místo balíků z e-shopu ti jezdily povozy s obilím a železem.
Někdy už na ideálním místě někdo žil. Představ si, že musíš říct celé vesnici: „Hele, sorry, král chce tenhle kopec pro nový hrad, balte se.“ Historické záznamy ukazují, že někteří středověcí králové přesouvali celé komunity až o tisíci lidech, jen aby mohli stavět. Extrémní verze vyvlastnění. A někdy prý přesouvali dokonce celé kostely. Zkus to vysvětlit papeži: „Svatosti, jen vám trochu posuneme kostel, nic velkého.“
Zajištění perfektního místa nebylo jen o terénu. Králové museli projít složitou sítí politiky, vlastnických práv a feudálních povinností. Bylo to jako hrát šachy, Risk a Sim City najednou. Jeden špatný tah mohl odstartovat válku nebo vzpouru. Existují dokonce doložené případy, kdy byly stavby hradů opuštěny v půlce kvůli politickým sporům, takové středověké stavební projekty, které se rozsypaly dřív, než vůbec vyrostly.
Někdy se králové snažili vysídleným lidem osladit odchod. Nabídli jim jiné pozemky, daňové úlevy nebo další výhody. Je to jako když ti rodiče koupí zmrzlinu poté, co tě donutili uklidit pokoj, jenže pokoj je tvoje vesnice a zmrzlina ti to fakt nevynahradí. Jeden obzvlášť chytrý král ve 12. století nabídl vůdcům vysídlené vesnice doživotní místa v hradní správě. Středověká kariérní změna jak vyšitá.
Ti nejchytřejší králové vybírali místa i podle symboliky. Postavit hrad na místě staré bitvy nebo posvátné půdy bylo středověké PR. Posílalo to zprávu o moci a legitimitě. Je to trochu jako když moderní politici rádi mluví na historických místech, jen se tu přidávají žaláře a padací mosty. Některé hrady navíc vznikaly na místech s místními legendami nebo mýty, což přidávalo další vrstvu „nadpřirozeného“ zastrašení.
Obranné úvahy mohly být hodně kreativní. Někteří králové vybrali místa, která vypadala hrozně, ale měla skryté výhody. Třeba močály: smrdí to, ale zkus tudy protáhnout obléhací stroje. Jeden slavný hrad ve Walesu byl postaven tak, že tři strany chránily strmé útesy, takže z těch směrů byl prakticky neútočitelný.
Harlech: pevnost na skále
Některé lokality prý souvisely i s astronomickými zarovnáními. Určití středověcí stavitelé umisťovali hrady tak, aby slunce prosvítilo konkrétní okna v důležité dny, třeba na královy narozeniny nebo při náboženských svátcích.
Jenže jakmile ses konečně rozhodl pro ideální místo, vyřešil jsi jen první část problému. Teď přichází ta opravdu „zábavná“ část: shromáždit veškerý materiál pro tuhle obří kamennou pevnost. A když říkám zábavná, myslím logistickou noční můru, vedle které vypadají moderní stavební projekty jako stavění z lega.
Materiál
Představ si přesun tisíců tun kamene bez náklaďáků, jeřábů nebo pořádných cest. Jen množství kamene pro základy typického hradu by prý zaplnilo asi padesát moderních bazénů, a to je teprve začátek materiálového dobrodružství. Člověk by čekal, že to bude jako objednávka z nějakého středověkého Aliexpresu, ale kdepak.
Pojďme na čísla. Typický středně velký hrad potřeboval asi 12 000 tun kamene. Pro představu, to je váha zhruba 2 000 slonů. Ty největší hrady mohly sežrat až 50 000 tun, v podstatě malou horu. A ty sis myslel, že je těžké přestěhovat gauč. Nedávné archeologické studie ukázaly, že některé větší hrady ve Walesu používaly kamenné bloky o hmotnosti až 1,5 tuny kus. To je víc než moderní auto.
Nejbližší lom nebyl vždycky za rohem. Kvalitní kámen mohl být klidně míle daleko, takže se musela zorganizovat středověká obdoba stěhovací firmy na dlouhé vzdálenosti. Stavěli dokonce dočasné dřevěné cesty, aby unesly váhu bloků. Položili silné fošny a průběžně je měnili, jak se opotřebovávaly. Středověká údržba dálnic, jen místo oranžových kuželů tam nejspíš stál chlap s praporkem: „Bacha, jedou obří šutry.“
Doprava byla samostatný cirkus. Voli byli středověký ekvivalent tahačů, jen pomalejší a s víc náladami. Tým volů dokázal utáhnout asi dvě tuny kamene rychlostí kolem 2 mil za hodinu. Když byl lom deset mil daleko, jedna cesta tam a zpět ti sežrala celý den. Záznamy z jedné hradní stavby ukazují, že potřebovali 200 volů pracujících nepřetržitě tři roky, jen aby převezli kámen.
Chytřejší stavitelé využívali řeky. Plavit kámen po proudu na člunech bylo jako středověké prémiové doručování, rychlejší a jednodušší než po souši. Samozřejmě to fungovalo jen tehdy, když mezi lomem a stavbou byla řeka.
Kámen ale nebyl jediný problém. Dřevo bylo stejně důležité a potřebovali ho hromady. Na lešení, střechy, dveře a dočasné konstrukce během stavby. Záznamy z jedné stavby uvádějí, že použili přes 3 000 stromů jen na lešení. Představ si chlápka, co je měl spočítat. Středověké odlesňování bylo tak drsné, že některé oblasti Anglie se z něj prý úplně nevzpamatovaly ani po 800 letech.
Situace s dřevem byla místy tak zlá, že vznikaly speciální zákony na kácení. Někteří králové dokonce vyhlašovali celé lesy za nedotknutelné pro všechny kromě hradních stavitelů. Porušení znamenalo velký průšvih, typu „doživotí v žaláři, který jsi pomáhal stavět“.
Pak tu byla otázka kvalifikované práce. Mistři kameníci byli rockové hvězdy středověkého stavebnictví. Králové se o ně přetahovali, nabízeli privilegia a tučné odměny. Někteří byli tak slavní, že si mohli diktovat absurdní výhody. Jeden mistr kameník údajně trval na tom, že část mzdy bude ve víně, a ještě přesně určil, z jakých vinic má být. Středověké zaměstnanecké benefity.
Pracovní síla byla obří. Historické záznamy ukazují, že některé stavby zaměstnávaly v největším rozmachu přes 1 000 lidí. Specializovaní kameníci, tesaři, kováři a řadoví dělníci, každý se svými cechovními pravidly, výplatami a podmínkami. Řídit to všechno bylo jako hlídat stádo koček, jenže ty kočky mají pracovní boty a hádají se o pauzu na oběd.
A teď ti skuteční hrdinové: provazníci. Ti doslova drželi všechno pohromadě. Velká hradní stavba mohla spolykat několik mil lana na tahání kamenů a obsluhu kladek. Lano muselo být extrémně pevné a často se měnilo. Účetnictví jednoho hradu prý ukazuje spotřebu lana za rok takovou, že by vystačila na trasu Londýn–Paříž.
Nečekaně důležité bylo i železo. Na nástroje, hřebíky, panty a podobně. Velký hrad mohl použít až 50 tun železa v době, kdy mělo cenu skoro jako stříbro. Jeden záznam uvádí přes 50 000 hřebíků jen na lešení.
Kontrola kvality byla další bolest. Kamenné bloky musely být vysekané přesně, testovala se kvalita kamene, dřeva i železa. Někteří dělníci prý dokonce kámen olizovali, aby zkontrolovali nečistoty. Není to hygienické, ale jak se říká, co funguje, funguje. Jedna špatná surovina mohla zlomit celý úsek zdi.
A pak skladování. Materiál bylo potřeba chránit před počasím a mít v tom pořádek. Stavěli dočasné přístřešky pro nástroje a zásoby, někdy skoro tak velké jako samotný hrad. Takový středověký hobby market přímo na stavbě.
Když jsi konečně sesbíral všechny ty materiály a králi nejspíš přibylo pár šedivých vlasů, přišla další fáze: základy. Protože když chceš postavit tisíce tun kamene do zdí a věží, musíš si být jistý, že stojí na něčem pevném.
Hrad a přístup po vodě
Základy
Některé hradní základy byly tak hluboké, že narazily na skalní podloží. Jenže s tisíci tunami kamene připravenými díky volům nemohli prostě začít skládat kameny a doufat v nejlepší. To by bylo jako stavět domeček z karet na rozkývaném stole. Zábava na deset vteřin a pak katastrofa.
První krok: kopat. Hodně kopat. Středověcí stavitelé kopali, dokud nenarazili na pevnou skálu, což někdy znamenalo hloubku i 12 metrů nebo víc. To je hlubší, než je vysoký třípatrový dům. Nedávné archeologické studie hradních ruin ukazují, že některé základy šly ještě hlouběji. Jeden hrad ve Walesu měl základy sahající 20 metrů pod zem. Stavitelé nejspíš měli pocit, že se prokopávají do Číny.
Základové příkopy se neplnily jen obyčejným kamenem. Používali středověkou verzi betonu, maltu z vápna, písku a vody. A občas byli kreativní. Někteří přidávali zvířecí krev, protože věřili, že to směs posílí. Jinde se objevují vaječné bílky, vlasy a dokonce i pivo. Dá se říct, že středověké hrady držel pohromadě nejdivnější smoothie v dějinách.
Tady přichází středověké inženýrství. Stavitelé vytvářeli to, čemu dnes říkáme stupňovité základy. Vypadalo to jako obrácené podzemní pyramidy, které se směrem dolů rozšiřovaly. Víc stability, lepší rozložení váhy. Jeden obzvlášť působivý příklad ve Skotsku měl sedm přesných stupňů, dokonale zarovnaných bez moderní geodézie.
Archeologové našli v základech i zvláštní věci. Jeden hrad v Anglii měl v základech záměrně uložené kuřecí kosti. Středověké šťastné kuře. Jinde se objevily mince, náboženské předměty a dokonce boty. Na jednom hradě ve Francii našli kompletní kostru kočky, i když historici si myslí, že to byla spíš nehoda než rituál.
Samotné založení bylo velmi přesné. Dělníci používali dřevěné rámy a olovnice, aby vše sedělo rovně. Když se spletl základ, celý hrad by vypadal jako nepovedená Jenga. Archeologické důkazy ukazují, že některé základy jsou tak přesné, že se na stovkách stop liší jen o pár palců. Na lidi s jednoduchými nástroji docela úlet.
Rozměry těch základů byly šílené. Typický hradní základ mohl mít až 10 metrů tloušťky. To je širší než některé moderní domy. A nebyly to jen masivní bloky. Stavitelé často vytvořili sypané jádro z menších kamenů a suti a zvenku ho obložili pečlivě opracovanými kvádry. Šetřilo to materiál a prý to základ paradoxně ještě zpevnilo. Novější studie naznačují, že tahle metoda pomohla některým hradům přežít zemětřesení, která zničila okolní stavby.
Teplota byla při zakládání zásadní. Příliš horko a malta zasychala moc rychle a praskala. Příliš zima a netuhla skoro vůbec. Záznamy uvádějí, že stavitelé v létě někdy pracovali v noci a v zimě zakrývali čerstvou maltu slámou, aby ji chránili před mrazem. Někteří měli dokonce směny, které maltu ovívaly, když schla.
Jedna technika se jmenovala průběžné lití. Pracovalo se na směny tak, aby byl základ položen v jednom souvislém tahu. Organizace stovek lidí v rotujících týmech, něco jako středověký stavební štafetový závod. Záznamy z jedné stavby popisují lidské řetězy předávající kameny ručně, dlouhé stovky stop. A měli k tomu píšťalky a bubny pro koordinaci, středověké staveništní rádio.
Nejlepší na tom je, že spousta těch základů drží dodnes. Hrady nahoře mohou být v ruinách, ale základ je často pořád pevný. Moderní inženýři je studovali a zjistili, že některé středověké postupy se v principu používají i dnes. Jeden hradní základ v Německu byl údajně tak kvalitní, že se moderní stavitelé rozhodli postavit novou budovu přímo na něm.
Ani tady ale nechyběly historky. Jedna kronika popisuje stavitele, který omylem zamíchal do základů svůj oblíbený „šťastný“ kladivový nástroj a tři dny se ho snažil vykopat, než si toho všiml nadřízený. Jiný příběh mluví o dělníkovi, který usnul v základovém výkopu a museli ho prý vyhrabat až ráno. Bezpečnost práce byla tehdy flexibilní.
Jakmile bylo podzemí hotové a všechny talismany na místě, přišel čas na zdi. Protože základ, jakkoli působivý, je pořád jen velká díra v zemi, dokud na něj něco nepostavíš.
Hradby věže
A hradní zdi nebyly žádné zahradní zídky. Byly to inženýrské zázraky navržené tak, aby vydržely staletí a zastavily armády.
Hradní zdi musely vydržet beranidla i trebuchety. U velkých hradů byly typicky vysoké 10 až 15 metrů, tedy víc než čtyřpatrový dům. Ty opravdu masivní prý dosahovaly až 24 stop. A nebyly tenké. Některé měly u paty 6 metrů tloušťky. Doslova by sis v nich mohl postavit malý byt a někdy to tak i bylo.
Stavba zdi byla jako středověký dort, jen s mnohem menší chutí. Vnější pláště tvořily přesně opracované kameny, které do sebe zapadaly jako puzzle. Nebylo to jen pro parádu. Přesnost zvyšovala pevnost a ztěžovala lezení. Archeologické výzkumy ukázaly, že někteří mistři kameníci řezali tak přesně, že bys mezi kameny neprostrčil ani kreditku.
Za lícovým zdivem byly hrubší kameny a uprostřed jádro ze suti smíchané s maltou. Taková středověká tajná omáčka. Sypali tam menší kameny, odštěpky z opracování velkých bloků, a občas i staré nástroje, rozbité nádoby a jednou prý omylem něčí oběd. Archeologové tyhle vrstvy milují, protože jsou to časové kapsle staveniště.
Zvedat ty obří bloky do výšky chtělo chytré stroje. Používali dřevěné jeřáby a navijáky, které poháněli lidé chodící uvnitř velkých kol jako křečci. Tyto mechanismy údajně dokázaly zvedat kameny o hmotnosti až dvou tun.
Zdi navíc nebyly vždycky dokonale rovné. Často měly mírný sklon, širší dole a užší nahoře. Ten sklon zvyšoval stabilitu a pomáhal odrážet střely. U jedné skotské zdi prý moderní testy ukázaly, že kameny shazované shora odskakovaly pod ideálním úhlem tak, aby zasáhly útočníky dole.
Někdy se do zdí budovaly tajné průchody. Nejen pro dramatické útěky. Sloužily k přesunům zásob, posílání zpráv a občas i k špehování hostů. Jeden hrad ve Francii měl údajně tolik tajných chodeb, že se v nich stráž ztratila na dva dny. Moderní průzkumy uvádějí, že některé hrady měly až míli skrytých tras ve zdivu.
Samotné kameny nesly podpisy. Dodnes jsou na mnoha hradech vidět kamenické značky, osobní symboly dělníků. Nebyly to jen staré čmáranice. Sloužily k tomu, aby se vědělo, kdo položil který kámen, a dotyčný tak dostal zaplaceno. Na jednom hradě archeologové zaznamenali přes 1 200 různých značek. Některé byly kreativní: jeden kamenik ve Walesu prý vždy vytesal malého draka, jiný se proslavil detailními kočkami.
Teplotní výkyvy byly při stavbě zdí problém. Kámen se v horku roztahuje a v zimě smršťuje, což mohlo praskat maltu. Řešení? Stavět hlavně v mírnějších časech dne. Záznamy popisují přesné režimy: začít hodinu po východu slunce, pauza v poledním žáru, pak zase pozdě odpoledne až do západu. Jeden hrad ve Španělsku údajně zaznamenal, že během extrémně horkého léta kladli kameny jen mezi půlnocí a úsvitem.
Rohové kvádry byly velmi cenné. Musely být opracované extra přesně, protože držely konstrukci pohromadě. Někteří králové je nechávali tesat z kvalitního kamene z lomů vzdálených stovky mil. Archeologické analýzy uvádějí, že některé rohové bloky vážily až tři tuny.
Během stavby používali dřevěné lešení, které se opíralo o trámy zasazené do otvorů ve zdi, tzv. putlog holes. Tyto díry jsou na mnoha hradech viditelné dodnes. A nebyla to chyba. Stavitelé je nechávali záměrně pro budoucí opravy. Dokonce prý existovaly instrukce, které otvory používat při různých druzích údržby. Středověké servisní manuály.
Zdi obsahovaly i chytré obranné prvky. Střílny byly úzké venku, ale širší uvnitř. To umožnilo střelcům volnější úhel, zatímco útočník viděl jen malý terč. Moderní testy replik prý ukazují, že jeden lučištník mohl jednou střílnou pokrýt asi 70 stupňů prostoru.
Jakmile zdi vyrostly, přišel čas na showstoppery: věže a bránu. Protože co je horší než masivní kamenná zeď? Masivní zeď s věžemi, ze kterých ti mohou posílat šípy rovnou do obličeje.
Skutečné hvězdy obrany byly věže a brána, středověký ekvivalent bezpečnostního systému. Kulaté věže se staly populárními, a to z dobrého důvodu. Testy a analýzy přeživších ruin ukázaly, že kulaté věže byly asi o 50 % odolnější vůči bombardování než hranaté. Navíc neměly rohy, kde by se útočníci mohli schovat. U jednoho francouzského hradu archeologové našli stopy útoku, při kterém hranatá věž utrpěla těžké poškození, zatímco kulatá sousedka zůstala skoro nedotčená.
Stěny věží byly často ještě tlustší než běžné hradby, někdy až 6 metrů. U jednoho velšského hradu prý zjistili, že hlavní věž obsahovala přes 3 000 tun kamene, dost na třicet moderních domů. Stavitelé věže budovali po etapách, nechávali jednotlivá patra sednout, než přidali další. Jedna věž prý potřebovala tři roky jen na to, aby se stabilizovala.
Točitá schodiště se většinou stáčela doprava při výstupu. Nebyla to posedlost symetrií, ale chytrý obranný trik. Většina lidí byla praváků, takže útočník stoupající nahoru měl mečovou ruku u centrálního sloupu a hůř se mu máchalo. Obránce sestupující dolů měl naopak pravou ruku v prostoru. Záznamy uvádějí hrad, kde díky tomu tři obránci odrazili dvacet útočníků.
A některé schody byly schválně nerovné. Obránci věděli, kde jsou, útočníci padali. Jeden hrad měl prý dokonce schod přezdívaný „lámač“, protože byl o dva palce vyšší než ostatní.
Brána byla nejvíc opevněná část hradu. Historické záznamy uvádějí, že asi 70 % útoků mířilo právě sem. Některé brány byly dokonce větší než hlavní obytné budovy. Bezpečnostní výbava? Padací most, který se dal zvednout za půl minuty, pak portcullis, těžká kovová mříž, často dvojitá. Prostor mezi nimi se nazýval „zabíjecí zóna“.
Portcullis (padací mříž) – detail
Některé brány měly falešné vstupy, aby útočníci ztráceli čas. Jeden hrad v Anglii měl tři podobně vypadající brány, ale jen jedna byla skutečná.
A pak přišly „dárky“ shora: vražedné otvory. Obránci jimi mohli shazovat kameny, střílet šípy, sypat horký písek, lít vařící vodu, házet úly, vápno… a údajně i kuchyňský odpad. Jeden záznam popisuje obranu, kdy shodili na útočníky úl a rozjeli okamžitý chaos.
Věže fungovaly i jako systém včasného varování. Hlídky seděly vysoko, někdy přes 30 metrů nad zemí. Používaly rohy a zvony s různými signály. Jeden hrad měl údajně dvanáct druhů troubení. Moderní testy výšky věží naznačují, že hlídky mohly za dobrého počasí vidět přicházející armádu zhruba na pět mil.
A kdyby všechno selhalo, byla tu poslední pojistka: donjon, tedy hlavní věž, pevnost v pevnosti. Středověký panic room, jen velikosti menšího bytového domu. Navržený tak, aby v něm mohly stovky lidí přežít měsíce. Stěny donjonu mohly mít u paty až 12 metrů.
Vstup do donjonu byl často až v patře. Vedlo k němu dřevěné schodiště, které se dalo vytáhnout nebo spálit. Záznamy z jednoho obléhání popisují útočníky, kteří se konečně dostali do hradu, aby zjistili, že vstup do poslední pevnosti je o 6 metrů výš, než kam dosáhnou.
Uvnitř to nebyl žádný hotel. Okna byla malá, světla málo. Služebnictvo prý nosilo svíčky i přes den. Spotřeba svíček byla šílená, někde přes tisíc měsíčně jen na základní svícení.
Zásobování bylo klíčem. Museli být připraveni na dlouhá obléhání, takže donjony měly skladovací prostory na tuny jídla. Archeologové našli jeden donjon se sklady, které údajně pojmuly zásoby pro 400 lidí na půl roku.
A odvod odpadu? Garderoby, tedy záchody v podobě otvorů ve zdi. Některé hrady měly až třicet garderob nad sebou. Úklid měla na starosti profese zvaná „gong farmer“. Jeden hrad je prý platil částečně alkoholem.
Pod donjony byly často i hluboké studny. Studna na hradu Dover má prý kolem 120 metrů. Král údajně napsal dopis ve stylu: „Jestli brzy nenajdeme vodu, stavíme jen drahý kamenný hrob.“
Donjony mívají i tajné únikové tunely, sally ports. Některé byly falešné a měly se dát zaplavit, pokud je nepřítel najde. Bezpečnost řešili i uvnitř. Patra se dala uzavřít a někde byly dokonce vnitřní padací mosty. Dokumenty jednoho hradu uvádějí složité systémy hesel a „tajného klepání“. Středověké dvoufázové ověření.
S těmito obrannými vrstvami byl hrad skoro připravený na reálný průšvih. Jenže hrad bez lidí je jen drahá hromada kamene.
Život a obrana
Bydlení na hradě nebylo jako nastěhovat se do moderního domu. Nemohl sis zavolat dodavateli energie a zapnout topení. Vytopit hrad bylo jako snažit se ohřát jeskyni, která má okna, co pořádně netěsní.
Řešením byly krby. Obrovské. Archeologické výzkumy našly krby, do kterých se vešly celé kmeny stromů. Jeden hrad ve Skotsku měl krby tak velké, že služebnictvo prý každé ráno tahalo dovnitř šestnáctimetrové klády. Roční účet za dřevo byl vyšší než roční mzda některých sluhů. Testy rekonstruovaných krbů ukázaly, že v zimě dokázaly spálit celý strom za dva dny.
Někteří stavitelé přišli s ranou verzí ústředního topení. Vytvářeli dutiny ve zdech, kudy stoupal teplý vzduch z krbů. Analýzy naznačují, že to mohlo zvednout teplotu místností asi o 10 stupňů.
Voda byla další problém. Studna je fajn, ale dostat vodu do vyšších pater znamenalo nekonečné nošení věder. Některé záznamy uvádějí „water boys“, jejichž práce byla tahat vodu po schodech celý den. Jeden hrad prý každý měsíc platil vodonoši nové boty.
Oblíbené bylo chytání dešťové vody. Hrady měly okapy a potrubí, které vodu vedly do nádrží. Jeden systém prý dokázal po dobré bouřce zásobit hrad na týden.
Osvětlení? Kombinace slabého denního světla skrz malá okna a spousty svíček. Záznamy uvádějí absurdní čísla. Jeden hrad prý spálil 8 000 svíček za měsíc. A ne levných.
Skleněná okna byla luxus. V raném středověku byla místo nich jen dřevěná okenice. Takže sis vybíral mezi zimou a tmou. Když se skleněná okna rozšířila, byla tak cenná, že někteří šlechtici je prý vozili s sebou mezi hrady. Jedna královna měla údajně cestovní sadu třiceti oken, přičemž jedno mohlo stát jako malý statek.
Koupání bylo celá operace. Služebnictvo muselo ohřát desítky věder vody a vynosit je do vyšších pater. Jeden záznam si stěžuje na čtyřicet věder horké vody pro koupel paní, po čemž následovala poznámka, že jí to stejně přišlo málo teplé.
Skladování jídla bez ledničky byla věda. Měli chladné místnosti ve stěnách na severní straně, které udržely teplotu níž. Oddělené prostory pro sýry, maso, obilí. Jeden inventář uváděl 23 skladů s různými účely.
Kuchyně byla v podstatě místnost navržená tak, aby tam pořád hořelo. Kamenné klenby, obří komíny, vysoké teploty. Jedna kuchyně prý dostala přezdívku „Dračí doupě“, protože noví sluhové omdlévali první den.
A pak vojenská realita. Hrad je jen tak dobrý, jak dobří jsou lidé, kteří ho brání.
Středně velký hrad potřeboval zhruba 100 vojáků pro základní obranu. Ve válce to mohlo vyskočit přes 500. Ubytování bylo těsné. Jeden velitel prý napsal králi, že muži jsou naskládaní jako nakládaní sledě a voní asi stejně čerstvě.
Trénink byl každodenní. Zákony vyžadovaly, aby muži v neděli cvičili lukostřelbu. Dlouhé luky vyžadovaly obrovskou sílu. Kosterní pozůstatky lučištníků ukazují deformace z let praxe.
Kuše změnily hru. Byly jako středověké „klikni a zabij“. Nemusel jsi trénovat roky, stačily týdny. Byly tak smrtící, že se je církev pokusila zakázat jako příliš vražedné pro křesťanskou válku.
Obránci používali i kreativní věci jako ježky, malé hroty, které se vždycky postavily špičkou nahoru. Archeologové jich našli tisíce kolem hradů. Jeden útok prý skončil, protože koně útočníků pořád šlapali na tyhle potvory.
Během obléhání šlo hlavně o jídlo. Výpočty podle dobových záznamů uvádějí, že 500 obránců potřebovalo kolem 400 kilo jídla denně. Některé hrady měly zásoby na půl roku, někdy i déle. Jeden přežil roční obléhání díky tvrdému přídělovému režimu. Ke konci se prý jedly věci typu polévka z kožených bot nebo vařené tapisérie.
Existovaly i zvláštní funkce. Třeba jezdec, který objížděl hradby a kontroloval slabá místa. Nebo správce velkých kuší a vrhačů. Jeden hrad měl dokonce oficiálního „draco tendra“, což byla osoba starající se o varovné ohně, žádní skuteční draci.
Spánek byl luxus. Hlídky jely čtyřhodinové směny. Některé záznamy zmiňují „kořeněné víno“ na udržení bdělosti, něco jako středověký energy drink. Jinde měly hlídky nosit těžké kameny, aby neusnuly. Přistižený spáč na stráži měl trest: celý další den nosit kroužkovou zbroj naruby.
A pak přišel zlom, který změnil celý smysl těchto kamenných monster. Všechna ta síla zdí, věží a brán fungovala skvěle, dokud se neobjevila střelná hmota. Raná děla dokázala udělat za hodinu víc škody než tradiční obléhací stroje za týden. Najednou ty tlusté kamenné zdi už nevypadaly tak neporazitelně.
A to je ten poslední, lehce ironický háček. Hrad byl vrchol středověké techniky, ale zároveň i její časovaná bomba. Dokonalá kamenná odpověď na starý svět válek… která začala stárnout ve chvíli, kdy svět objevil prach, oheň a děla.
