Článek
Alphonse „Al“ Capone se narodil 17. ledna 1899 v Brooklynu italským přistěhovalcům a vyrostl v chudších čtvrtích New Yorku. Ze školy odešel po šesté třídě, brzy se přidal k pouličním partám a přes známé podsvětí Dolního Manhattanu (Five Points Gang) si našel cestu k mentorům typu Frankie Yalea. Přezdívku „Scarface“ získal po pořezání v newyorské hospodě, jemu samotnému však byla tak nepříjemná, že si při focení schválně nastavoval „lepší“ profil.
Roku 1919 odešel do Chicaga na pozvání Johnnyho Torria, který pomáhal přetvořit městský byznys s alkoholem, hazardem a prostitucí do moderního zločineckého „koncernu“. Capone začínal jako vyhazovač a vymahač, rychle ale povyšoval: po atentátu na Torria v lednu 1925 převzal řízení syndikátu. V letech 1925–1931 fakticky dominoval chicagskému organizovanému zločinu, z peněz z pašování alkoholu budoval síť pivovarů, rozvážek a krytí u politiků i policie. V rivalitě s North Side Gangem se nebál brutálních metod, současně si pečoval o veřejný obraz „štědrého patrona“ – kombinace, která z něj udělala nejslavnějšího gangstera éry prohibice.

Al Capone v roce 1930 (wire photo, Chicago Detective Bureau)
Zločiny: prokázané i přisuzované
Impérium. Caponeho „firma“ stála na pašování alkoholu v éře prohibice, nelegálních hernách a prostituci, krytých systematickým uplácením policie i úředníků. Už dobové federální profily uvádějí, že Outfit kombinoval výpalné, hazard, noční kluby a bordely do jedné sítě, která cashflowem předčila většinu legálních podniků ve městě. FBI shrnuje, že Capone vládl chicagskému podsvětí přes hazard, prostituci, bootlegging a korupci, přičemž násilí a „ochrana“ byly nástroje řízení trhu.
Prostituce a „vedlejší“ příjmy. Zpravodajská jednotka ministerstva financí (budoucí IRS CI) při pozdější daňové kauze katalogizovala i napojení Caponeho sítě na domy prostituce – nakonec je ale do výpočtu daní nezahrnula, aby případ nezatížila složitým dokazováním původu příjmů. To nepřímo dokládá šíři impéria: i kdyby se tyto zdroje ignorovaly, daně nešly vysvětlit.
Válka o trh s alkoholem. Po převzetí řízení syndikátu (1925) Capone stupňoval tlak na North Side Gang – nejprve po vraždě rivala Deana O’Baniona v jeho květinářství roku 1924 (přisuzováno kruhu kolem Torria/Caponeho), později po zlikvidování jeho nástupce Hymieho Weisse v říjnu 1926. Historie chicagských „beer wars“ popisuje pružné rozdělování teritorií, sabotáže a pravidelné přestřelky, které vyvrcholily ikonickým zabitím sedmi mužů Moranova gangu na sv. Valentýna 1929 – čin široce připisovaný Caponeho Outfitu, ale bez přímé Caponeho obžaloby.
„Valentýn“ jako stín. Většina seriózních přehledů připisuje plánování a provedení skupině kolem Jacka „Machine Gun“ McGurna, ale dodává, že důkazy na soudní řízení nepadly. McGurn byl sice policií vyšetřován a krátce obviněn, případ se rozpadl (mimo jiné kvůli „blond alibi“ jeho partnerky) – a sám Capone v té době pobýval na Floridě. Oficiálně pachatelé zůstali neidentifikováni, „Caponeho stopa“ ale dominuje historiografii i muzeálním expozicím.
Spekulace, které formovaly mýtus. Do obrazu „války gangů“ patří i útoky na Caponeho základnu v Cicero (Hawthorne Hotel, 1926) – spektakulární drive-by střelba severní kliky měla z Caponeho udělat lovnou zvěř a stupňovala odvetné násilí. Podrobné rekonstrukce najdeme v specializovaných databázích a pracích o chicagském zločinu; i když jde často o sekundární či entuziastické zdroje, shodují se, že šlo o nátlakovou palbu s mnoha stovkami ran a že Capone vyvázl jen díky bodyguardovi. (Berme jako ilustraci brutality války; u „Hawthorne“ chybí tak pevná dokumentace jako u „Valentýna“.)
Prokázané vs. nepřímé. Co je u Caponeho výjimečné: nejkřiklavější násilí se promítlo do pověsti, ne do rozsudků. Policie a státní zástupci měli řadu stop na vraždy a bombové útoky v kontextu „beer wars“, ale scházel přímý důkaz o Caponeho osobním příkazu – svědci mizeli, báli se, nebo byli zdiskreditováni. Proto se pozornost státu postupně přesunula ke stopám peněz (daně), zatímco zločiny násilné (včetně „Valentýna“) zůstaly v rovině široce přijímaného přisuzování.
Jak z „gangstera“ udělat daňového poplatníka
Zlom v přístupu. Federální vláda přešla od neuchopitelných vražd a výpalného k peněžním stopám. Zpravodajská jednotka ministerstva financí (pozdější IRS Criminal Investigation) pod vedením Elmera Ireye pověřila hlavního vyšetřovatele Franka J. Wilsona, aby z Caponeho legendy udělal daňového poplatníka: sečíst příjmy, doložit výdaje a u soudu prokázat vědomé neplacení daní. Vyšetřovatelé posbírali miliony dokumentů a vybudovali případ na účetních knihách, výpovědích pokladních a důkazech o okázalých výdajích, nikoli na přiznáních k násilí.
Ledger, který změnil hru. V roce 1930 narazil Wilson na několik desítek stran účetní knihy z cicerského hazardního doupěte Hawthorne Smoke Shop. Zkratkovité zápisy členily čisté zisky mezi tři iniciály („A, R, J“); k rozluštění a propojení na Caponeho bylo ale potřeba člověka „zevnitř“. Vyšetřovatelé vypátrali pokladního Leslieho Shumwaye, který popsal provoz herny a potvrdil, že zisky šly syndikátu – klíčový most od čísel k osobám. Shumwayova výpověď a záznamy z Hawthorne Smoke Shop se staly jedním z pilířů obžaloby.
„T-men“ pod krytím. Práci na papírech doplňovala infiltrace: agent Mike Malone z Ireyovy jednotky pronikal do Caponeho kruhů a pomáhal zajišťovat svědky i bezpečně „odklízet“ klíčové účetní před procesem. Jeho role je v materiálech institučních i muzejních označena za zásadní pro propojení knih a lidí.
Metoda „výdajů místo přiznání“. IRS věděla, že Capone téměř vše platil hotově a bankovní stopa je slabá. Proto použila výdajovou metodu: pojistky, převody přes Western Union, účtenky za hotely, auta, šperky, nákupy nemovitostí (např. převod floridského sídla přes prostředníky). Cílem bylo prokázat, že člověk s takovými prokazatelnými výdaji musel mít zdanitelný příjem, a tedy povinnost podat přiznání a zaplatit daň. Sám Wilson ve své závěrečné zprávě popsal, že „situace je složena z mnoha dílčích faktů“ – výpovědí lidí, kteří s Caponem obchodovali, a jeho vlastních dílčích přiznání.
„Mattinglyho dopis“ – přiznání mimo soud. V roce 1930 přinesl Caponeho advokát Lawrence P. Mattingly úřadům dopis s rozpisem Caponeho příjmů za roky 1925–1928 jako podklad pro „dohodu“ bez vězení. Soud nakonec dovolil dopis jako důkaz: obsahoval přímé přiznání velkých zdanitelných příjmů a rozdělení zisků v syndikátu, což posílilo tezi o vědomém neplacení daní. Obrana se jeho zařazení zoufale bránila – marně.
Od obžaloby k procesu. Velká porota v Chicagu 5. června 1931 obžalovala Caponeho za daňové úniky pokrývající roky 1925–1929. Případy spojily vládní účetní knihy, svědky z provozů, převody peněz a Mattinglyho dopis do jedné konstrukce: nešlo o to dokázat vraždy, ale že Capone věděl, že má platit daně – a neplatil.
Co zůstalo po vyšetřovatelích. Národní archivy dnes uchovávají jak originál verdiktu poroty, tak poválečnou Wilsonovu souhrnnou zprávu i úřední rekapitulace případu; z nich je dobře vidět, že „pád Caponeho“ bylo účetní puzzle složené z ledgerů, svědků, výdajů a jednoho neobratného „přiznání“ mimo soud.
Strategie žalobců vs. násilné zločiny
Proč daně, ne vraždy. V případech vražd a výbuchů chyběli svědci i přímé důkazy na Caponeho osobní příkaz. Federálové proto postavili proces na třech pilířích: (1) výdajové důkazy o luxusním životě → musel mít zdanitelné příjmy; (2) prokázaná vědomost o daňové povinnosti; (3) soudní taktika, která ztíží zastrašování a uplácení poroty. Vláda u soudu ukazovala účty za domy, hotely, šperky a „běžný provoz“ - tedy způsob, jak nahradit chybějící přiznání tokem peněz. Národní archivy přímo shrnují, že tato strategie stála u verdiktu: porota přijala, že Capone vědomě neplatil daně a že jeho výdaje dokazují vysoké příjmy.
Zmařená „dohoda“ a obrat k procesu. V létě 1931, tváří v tvář důkazům, Capone krátce zvažoval dohodu o vině a trestu; soudce James H. Wilkerson však předem varoval, že se necítí být vázán mírným doporučením trestu, což přimělo obhajobu změnit kurz a jít do plného procesu. Tento moment vysvětluje, proč vláda trvala na čisté daňové linii - byla snadněji doložitelná a méně zranitelná než případy vražd.
Dvanáct bez vlivu: legendární „výměna poroty“. Nejznámější procesní tah přišel v den zahájení hlavního líčení 6. října 1931. Po zprávě, že Caponeho lidé zkusili ovlivnit původní porotní seznam, Wilkerson na místě prohodil venire s porotou z jiného případu a tím zmařil připravené úplatky - krok, který udržel proces čistý a zároveň vyslal signál, že žádná „neprůstřelnost“ neplatí.
Co porota opravdu slyšela. Těžištěm byly „nudné“ papíry: Mattinglyho dopis s přiznanými příjmy mimo soud (připuštěn jako důkaz vědomé povinnosti), výpovědi účetních a pokladních, účtenky a pojistky; k tomu fotografie a inventáře výdajů (domy, auta, závodní koně, luxusní oděvy). Média si pamatovala pikantnosti (např. „účet za maso“ pro hosty), ale smysl byl prozaický: obyčejnou aritmetikou ukázat, že kdo takto utrácí, musí mít zdanitelné příjmy - a Capone je nepřiznal.
Verdikt, který potvrdil koncepci. Porota po přibližně devíti hodinách jednání 17. října 1931 uznala Caponeho vinným ze tří felonií daňového úniku (1925–1927) a dvou přestupků za nepodání přiznání (1928–1929). Národní archivy uchovávají originál verdiktu se seznamem porotců - pevný bod, který ukončil éru „nedotknutelnosti“ a zároveň kanonizoval daňovou cestu jako způsob, jak stíhat „nepolapitelné“ gangstery.
Dopad taktiky do praxe. Proces se stal precedenčním manuálem: pro těžké organizované zločiny hledat daně, cla, účetnictví, lživé místopřísežné prohlášení - věci, které se hůře zastrašují. Tuto zkušenost shrnují jak archivní Wilsonovy zprávy IRS, tak moderní právní a historické studie, které hodnotí Caponeho kauzu jako zlegalizování „daňové“ cesty proti násilným bossům.
Verdikt a trest
Porota 17. října 1931 uznala Caponeho vinným z pěti daňových deliktů (tři felonie za roky 1925–1927 a dva přestupky za nepodání přiznání 1928–1929); dochovaný originál verdiktu drží americké Národní archivy.
Trest padl 24. listopadu 1931: 11 let federálně, peněžitý trest a soudní náklady, k tomu povinnost uhradit dlužné daně s úroky; souběžně běželo i šest měsíců za pohrdání soudem. (Liší se uváděné součty peněz - FBI konkretizuje 50 000 $ pokuty + 7 692 $ nákladů + cca 215 000 $ nedoplatků s úroky; NARA v přehledu shrnuje „80 000 $ na pokutách a nákladech“, což zahrnuje odlišnou agregaci položek.) Jisté je to že, šlo o rekordní daňový trest éry.
Po zamítnutí odvolání u 7. obvodního soudu (březen 1932) a odmítnutí certiorari Nejvyšším soudem (květen 1932) nastoupil Capone výkon trestu: nejprve federální věznice Atlanta, od roku 1934 přeložen do Alcatrazu. Tím se definitivně zlomila legenda o „nedotknutelnosti“ - nikoli kvůli vraždám, ale kvůli účtům a daňovému zákonu.

Al Capone – inmate file, Alcatraz (22. 8. 1934)
Mýtus vs. realita
Mýtus „nedotknutelného“ bosse. Popkultura (od filmů po seriál The Untouchables) si Caponeho zapamatovala jako všemocného vládce vražd a výpalného, kterého „dostal“ Elliot Ness. Archivní rekonstrukce procesu ale přisuzují klíčovou roli účetní práci vyšetřovatelů ministerstva financí (Frank J. Wilson) a pevnému řízení soudu (James H. Wilkerson). Jinými slovy: méně Stetsonů a Tommy gunů, více knih účtů, výdajů a poroty, kterou nešlo uplatit.
Realita v dokumentech. Národní archivy i dobové přehledy ukazují, že vláda uspěla tím, že přetavila Caponeho okázalé utrácení v důkaz vědomé daňové povinnosti, nikoli tím, že by mu prokázala konkrétní vraždy. Verdikt poroty a výklad případu to shrnují bez romantiky: papíry, svědci, ledger, a soud, který znemožnil manipulaci s porotou. Tohle je „caponeovská lekce“ pro stát: když selže trestní dokazování násilí, sleduj peníze.
Pád obrazu po vězení. FBI shrnuje závěr příběhu střízlivě: po zamítnutí opravných prostředků si Capone odpykával trest ve federální věznici v Atlantě a později v Alcatrazu; po propuštění v roce 1939 se kvůli syfilitické demenci do zločinu nevrátil a zbytek života strávil na Floridě. Zemřel 25. ledna 1947. Mýtus „krále podsvětí“ tak skončil bez krvavého finále - uvadal v péči rodiny, zatímco spisy v archivech vysvětlují, proč ho ve skutečnosti porazily daně.
Zdroje: Al Capone — FBI
Pokud vás mé články baví, nezapomeňte mě sledovat, protože vydávám každý den alespoň jeden článek. Budu rád za každý příspěvek do diskuze a největší radost mi samozřejmě udělá příspěvek pro podporu mé tvorby. Díky.