Článek
Tahle story není jen o čtyřech dnech v jedné věznici. Je to test, jak stát zachází s mocí, s pravdou a s lidmi, které drží za mřížemi. Vzpoura v Attice proběhla od 9. do 13. září 1971.
Od té doby je Attica zkratkou pro tvrdé podmínky, selhání vyjednávání a krvavý návrat státu k „pořádku“. Není to muzeální exponát – vrací se pokaždé, když řešíme, co je ještě bezpečnost a co už je zneužití síly. Attica je dodnes považována za jednu z nejvýznamnějších událostí amerického vězeňství.
Abychom tomu rozuměli, potřebujeme dvě vrstvy: co se tehdy stalo (požadavky, vyjednávání, zásah) a co z toho zůstalo v systému. Tady se dotkneme i debaty o trestu smrti – ne proto, že by ji Attica přímo rozhodla, ale protože ukazuje, jak stát naráží na hranice vlastního trestání. V roce 2004 nejvyšší soud státu New York ve věci People v. LaValle zrušil státní zákon o trestu smrti.
Podmínky před vzpourou
Tvrdé každodenní podmínky se tu kumulovaly roky: málo hygieny, málo kontaktu s venkem, málo respektu. Před vzpourou měli vězni v New Yorku zpravidla povolenu jen jednu sprchu týdně a dostávali jednu roli toaletního papíru zhruba jednou za pět týdnů. Tyto limity potvrdily i materiály vyšetřovací komise (McKay hearings) a pozdější oficiální shrnutí státního vězeňství.
K tomu se přidávaly další „malé“ ponižující překážky, které v součtu dělaly velkou věc: cenzurovaná pošta, omezené vzdělávání a práce za haléře. Typický vězeň si vydělal jen 30–50 centů denně. (Pro srovnání: i základní potřeby si musel často doplácet.)
V takové atmosféře stačila jiskra. 9. září 1971 vězni ovládli část zařízení; při úvodním střetu byl smrtelně zraněn dozorce William Quinn. Oficiální časová osa státu New York popisuje převzetí kontroly, a záznamy státní služby potvrzují Quinnovu smrt v souvislosti s prvním dnem nepokojů.
Požadavky
V první hodinách po převzetí části věznice dali vězni na stůl „pět předběžných“: amnestii bez postihů, možnost odvozu do ne-imperialistické země, zásah federální vlády, záruky proti represím a veřejnou kontrolu médií. Šlo o politické požadavky, které měly ochránit vyjednávání i jejich životy.
Během dvou dnů je rozšířili na praktický balík – mzdy, návštěvy, zdravotní péči, jídlo, vzdělávání, náboženská práva. Dne 11. září vězni předali státu manifest s 28 požadavky.
Komisař vězeňství Russell Oswald ujel kus cesty: většinu bodů přijal, ale odmítl amnestii (a další personální změny), což bylo po smrti dozorce Williama Quinna politicky i právně klíčové. Tady se vyjednávání zlomilo – bez záruky beztrestnosti nebylo co podepsat.
Kdo (ne)přijel
10. září byli do D Yardu vpuštěni civilní pozorovatelé, aby pomohli zprostředkovat vyjednávání. Skupinu tvořili politici, právníci a novináři; z role „očí veřejnosti“ se rychle stali prostředníky mezi vězni a státem.
Mezi nejviditelnější patřil publicista Tom Wicker (The New York Times) a newyorští politici John Dunne a Arthur Eve; právně vězně zastupoval např. William Kunstler. Přítomnost těchto lidí dodala jednáním legitimitu — a zároveň tlak na transparentnost.
Komisař státního vězeňství Russell G. Oswald jednal na místě a nesl formální odpovědnost za kroky státu. Jeho manévrovací prostor byl ale politicky svázaný: klíč k rozhodnutí držel guvernér.
12. září guvernér Nelson Rockefeller odmítl Atticu navštívit, přestože ho o to žádali rukojmí, zástupci vězňů, civilní pozorovatelé i sám Oswald. Téhož dne se Rockefeller s Oswaldem shodli, že pokud vězni nepropustí rukojmí, stát zaútočí a zařízení znovu ovládne silou. (Detaily zásahu probereme v další části.)
Nepřítomnost guvernéra měla dvojí efekt: snížila šanci na „politické“ ukončení krize přímo na místě a posunula těžiště řešení k bezpečnostním složkám, které se mezitím soustřeďovaly u věznice. Rozhodnutí nejet a připravit silový postup se stalo bodem zlomu vyjednávání.
Vice President Nelson Rockefeller official portrait. 1975
13. září: znovudobytí věznice
Krátce po ranním ultimátu nastoupily jednotky státu. Vězňové dali najevo, že podmínky neakceptují; část rukojmích byla vytažena na ochozy a vězeňské lávky jako „pojistka“. Nad dvorem D přeletěl vrtulník a shodil slzný plyn, načež se do areálu probily jednotky státní policie a dozorců se střelnými zbraněmi. (Časová osa i odborné přehledy shodně popisují zásah jako rychlý a chaotický.)
Viditelnost spadla na minimum, v kouři se mísili ozbrojení zasahující, neozbrojení vězni i rukojmí. Střílelo se z brokovnic, pušek i pistolí; střelba trvala jen několik málo minut. Během retakingu 13. září zemřelo 29 vězňů a 10 rukojmích.
Úřední záznamy uvádějí rozsah palby v tisících ran. Státní archivy popisují „téměř 2 000 výstřelů“ (jiný jejich přehled uvádí asi 2 200 výstřelů) během zhruba pěti až šesti minut. Úkolové týmy pak dvůr vyčistily a zařízení bylo během hodiny znovu pod kontrolou státu. Na místě zůstaly desítky zraněných a zdevastovaný prostor. Co přesně se stalo s rukojmími a proč první oficiální verze nevydržela ani pár dní?
Co ukázaly pitvy: pád oficiální verze
Ještě ráno po zásahu kolovala oficiální verze, že část rukojmích zabili vězni noži. Ten příběh nevydržel. Dne 14. září patolog Dr. John Edland potvrdil, že žádnému z rukojmích nebylo smrtelně podříznuto hrdlo; zemřeli na střelná zranění způsobená palbou bezpečnostních složek. Tvrzení o „proříznutých krcích“ tak přímo popřely výsledky soudních pitev.
Změna závěru se okamžitě propsala do médií. Už 15. září přinesly deníky zprávu, že pitvy prokázaly střelné rány – a státní úředníci přiznali omyl původní verze. (New York Times; přetisky a agenturní zprávy citují Dr. Edlanda shodně.) Tím se těžiště debaty posunulo od „krutosti vězňů“ k otázce řízení zásahu a použití síly.
Autopsie se staly zlomem i pro další vyšetřování: otevřely otázku, proč stát neudržel kontrolu nad informacemi, a proč se nepravdivá verze držela tak dlouho. Pozdější oficiální šetření (McKayova komise) už pracovalo s faktem, že rukojmí usmrtila palba složek — a soustředilo se na plánování, velení a odpovědnost při retakingu.
Vyšetřování a (ne)odpovědnost
Stát po zásahu rozjel desítky kauz proti vězňům, ale u zasahujících téměř nic. Obžalován byl jediný příslušník státní policie – za „reckless endangerment“. Zatímco obvinění čelilo přes 60 vězňů, první porota odmítla obžalovat policisty ve čtyřech předložených případech.
Paralelně běželo veřejné šetření McKayovy komise (oficiální „Attica Report“, 1972) a později mimořádné prověřování státního postupu, které po whistleblowingu Malcolma Bella zadal guvernér Carey soudci Bernardu S. Meyerovi. Meyer označil „vážné chyby v úsudku“ a „důležitá opomenutí státní policie při zajišťování důkazů“, jež vytvořila „nerovnováhu v trestním stíhání“ – úmyslné krytí ale neshledal.
A pak mlha. Z Meyerovy zprávy byl v prosinci 1975 zveřejněn jen první svazek; zbylé části zůstaly na léta neveřejné a i pozdější odtajnění přineslo jen silně redigované výňatky (např. 46 stran v roce 2015). Výsledek: veřejnost získala potvrzení brutality a pochybení, ale bez plné odpovědnosti konkrétních osob.
Dopady: co se ve věznicích změnilo a co se vrátilo
Bezprostředně po událostech přitlačil stát na zlepšení podmínek a kontroly uvnitř zařízení. McKayova komise označila 13. září za „nejkrvavější jednodenní střet Američanů od občanské války (s výjimkou indiánských masakrů)“ – šok, který otevřel cestu k úpravám režimu, programu i dohledu. New York začal investovat do vzdělávání a práce ve věznicích (v Attice vznikla samostatná učňovská škola a rozšířily se dílny), posílil přístup k náboženským službám, kontaktu s rodinami a základní hygieně. Součástí změn bylo i profesionálnější zvládání krizí – vznikly specializované zásahové týmy a pravidelný trénink, které v dalších rukojmí-krizích omezily následné oběti.
Klíčovou institucionální pojistkou se stal formální program stížností vězňů (Inmate Grievance Program, Directive 4040), který New York zavedl v roce 1976. Jeho smyslem bylo dát vězňům srozumitelnou cestu, jak řešit podmínky a chování personálu bez toho, aby napětí eskalovalo. (Pozdější hodnocení ukazují, že praxe bývá nerovná, ale mechanismus se stal standardem systému.)
V širším měřítku však část reforem „ztratila dech“. Od konce 70. let prudce rostla vězněná populace a tresty se prodlužovaly; v 90. letech navíc federální zákon PLRA výrazně ztížil vězňům cestu k soudům a omezil soudní dohled nad podmínkami – což reálně oslabilo tlak na zlepšování prostředí. I proto se Attica dál vrací jako symbol: jedni v ní vidí varování před státní silou bez odpovědnosti, druzí důkaz, že systém potřebuje pevná pravidla i pro krizové situace.
Trest smrti: tvrdost trestání vs. právní kontrola
New York po Attice neotočil kvůli Attice. Debata o trestu smrti běžela na jiné koleji: politické sliby „tvrdosti“ proti zločinu vs. ústavní limity. Dne 7. března 1995 guvernér George Pataki podepsal zákon, který v New Yorku znovu zavedl trest smrti (Chapter 1, Laws of 1995). Šlo o politický symbol devadesátých let — ale zároveň o zákon napsaný tak, že nakonec neobstál.
Zlom přišel u poroty. Zákon přikazoval tzv. „deadlock instruction“: pokud by se porota neshodla mezi smrtí a doživotím bez podmínky, soud by uložil trest umožňující podmíněné propuštění — což mohlo porotce tlačit ke kompromisu ve prospěch smrti. Nejvyšší soud státu New York ve věci People v. LaValle (24. 6. 2004) tuto instrukci označil za protiústavní a zrušil tím použitelnou část zákona o trestu smrti. Legislativa ji nedokázala opravit.
O tři roky později přišel definitivní hřebík. Ve věci People v. Taylor (23. 10. 2007) soud potvrdil, že je neplatná celá sentenční část zákona — poslední trest smrti v New Yorku padl a odsouzený byl změněn na doživotí bez podmínky. Od té chvíle už stát trest smrti fakticky opustil a snahy o „technickou opravu“ v assembly opakovaně narazily.
Do širšího obrazu patří i to, že New York neprovedl žádnou popravu od roku 1963 (Eddie Lee Mays), takže ani „éra 1995–2004“ k popravám nevedla; místo toho se prosadil trest doživotí bez možnosti podmíněného propuštění, který dnes v NY nahrazuje kapitální trest.
