Článek
Lidové noviny měly už od první republiky pověst seriózního listu a po roce 1968 se jejich jméno stalo zkratkou pro „nezávislé slovo“. Značka LN dávala disentu symbolickou ochranu – navazovala na kontinuitu svobodné žurnalistiky před rokem 1938. V létě 1968 schválil výbor Svazu československých spisovatelů obnovení LN (uvažovaným šéfredaktorem byl A. J. Liehm), ale po 21. srpnu plán padl. Tato neuskutečněná obnova zůstala v paměti jako „ztracený start“, k němuž se o dvacet let později přihlásila samizdatová redakce. První hmatatelný návrat značky LN proto nepřišel v roce 1968, nýbrž nultými čísly samizdatu v září a listopadu 1987.
Od „Pražského jara“ k normalizaci
Po 21. srpnu 1968 se otevřený tisk rychle stáhl. Redakce procházely kádrovými čistkami, tituly mizely a dohled nad obsahem se přesunul do rukou nově budovaných aparátů. V roce 1969 vznikl Federální úřad pro tisk a informace (FÚTI), který zavedl systematickou předběžnou kontrolu a „koordinaci“ médií. Tisk se znormalizoval – kritické hlasy zmizely z legálního prostoru.
V té prázdnotě vyklíčil samizdat. Neoficiální sítě opisovačů, redaktorů a „pošťáků“ vytvořily v 70. a 80. letech paralelní informační oběh, který postupně pokryl literaturu, publicistiku i dokumenty občanských iniciativ. Vznikly edice (Petlice od r. 1969, Expedice), časopisy (Vokno, Revolver Revue, Infoch) a tematické sborníky, které kolovaly v desítkách až stovkách kusů a dál se množily.
Samizdat nahradil nejen chybějící investigaci a komentář, ale i archiv: dokumentoval Chartu 77, petice, soudní procesy a policejní zásahy – materiál, který by se do oficiálního tisku nikdy nedostal. Z věci nutnosti se stala svébytná kultura s vlastními pravidly výroby, distribuce a důvěry.
Zrod samizdatových LN
Na konci osmdesátých let se slavné jméno vrátilo oklikou: ne do trafiky, ale do obýváků, klubů a tajných „opisovacích dílen“. V září a v listopadu 1987 vyšla dvě „nultá“ čísla, která ověřila formát, okruh přispěvatelů i distribuční trasy. Teprve poté se projekt rozběhl pravidelně – první řádné číslo vyšlo v lednu 1988 a LN se ustálily jako měsíčník.
Prakticky to znamenalo několikadenní koloběh: sestavit číslo, vysázet na dostupných psacích strojích/počítačích, množit (xerox, cyklostyl), sešít a roznést po síti kontaktů. Primární náklad byl malý (stovky kusů), ale násobil se opisováním; každý výtisk měl fungovat i jako podklad k dalším kopiím. V tiráži se neuváděl vydavatel ani cena, místo toho stručný programový rámec a apel na šíření „na vlastní odpovědnost“ – proti tomu stál reálný risk domovních prohlídek a zabavení techniky.
Duplikační stroj – „cyklostyl“
Obsahově šlo o jasný kontrapunkt normalizovanému tisku: komentáře k aktuálním událostem, dokumenty občanských iniciativ, přepisy prohlášení a zahraniční ohlasy. Texty se držely věcného tónu a formátu, který šel rychle vyrobit a ještě rychleji předat dál. Značka LN tak znovu získala konkrétní podobu – menší počet stran, ale vysoká citovanost a schopnost „přetékat“ do dalších samizdatových titulů i na Západ.
Redakce a autoři
Samizdatové Lidové noviny se opřely o silné jméno a o tým, který dokázal propojit novinářskou profesionalitu s konspirační praxí disentu. Jádro kolem Jiřího Rumla drželo směr, tón a rytmus měsíčníku – důraz na věcný komentář, dokumenty občanských iniciativ a čitelné uspořádání. Do okruhu autorů vstupovali významní signatáři a podporovatelé opozičních aktivit; mezi často uváděnými jmény v soupisných katalozích figurují Jiří Dienstbier, Václav Havel, Petr Pithart, Jan Šabata a další osobnosti veřejného života, které poskytovaly texty i prohlášení. (Viz soupis a bibliografické záznamy k periodiku Lidové noviny (samizdat).)
Redakční model byl kombinací profesionality a bezpečnosti:
- Kolegium a „okruh spolupracovníků“ – zodpovědnost za číslo měla úzká skupina, širší okruh dodával texty, rešerše a dokumenty.
- Více verzí rukopisů – texty kolovaly v několika kopiích, často bez plných jmen
- Jednotný typografický rámec – stálé sekce (komentář, dokument, přetisky, zahraniční ohlasy) usnadnily rychlou výrobu a čtení.
- Bezpečnost práce – oddělování rolí (autor–sazba–množení–distribuce), minimální metadate v „tiráži“, žádný oficiální vydavatel.
- Zpětná vazba – redakce sledovala reakce v jiných samizdatech a zahraničních stanicích (RFE, BBC), vybírala témata s „přesahem“.
Jak se to dělalo?
Zásada byla prostá: rychle vyrobit pár stovek kusů, rozdělit je do „uzlů“ a nechat síť, aby sama násobila náklad opisováním. V praxi to znamenalo několik krátkých, ale intenzivních dní po uzavření čísla.
Technologie a materiál
- Základ: psací stroje (později i domácí počítače s tiskárnami), kopírky a cyklostyl. Kde byl přístup k xeroxu (úřad, podnik, škola), dělaly se „noční směny“ – po pár desítkách kusů, aby to nebudilo pozornost.
- Sazba a vzhled: jednotný layout na A4, jednoduché titulky, minimum grafiky, pevné sešívání v levém rohu. Každá stránka měla být čitelná i po druhé–třetí kopii.
- Bezpečnost: oddělené fáze (sazba → množení → kompletace → distribuce), žádné plné tiráže, žádná jména, žádné adresy, jen stručná hlavička a datum. Při riziku domovní prohlídky šlo „zastavit“ jen jednu část řetězce.
Náklad a násobení
- Primární náklad kolem 300–400 kusů měsíčně vznikal v jedné až dvou „výrobních vlnách“.
- Každý uzel měl povinnost dál udělat několik kopií pro své kontakty (školy, farnosti, bytové semináře, dispečinky občanských iniciativ).
- Přes kopírky a opisování se efektivní dosah blížil řádově k desítkám tisíc čtení; často se uvádí, že 350 kusů se opisováním rozrostlo až k ~10 000.
- Praktickým nástrojem byly „sady k opisům“: čisté kopie + pokyny, jak nastavit kontrast, jak sešívat, jak značit balíčky.
Distribuce a logistika
- Kaskáda „1→3→9“: jeden balík z centra dostaly tři ověřené osoby; každá z nich předala tři dalšíma (nebo poslala dál poštou bez zpětné adresy).
- Regionální uzly (Brno, Ostrava, Plzeň, Hradec aj.) zajišťovaly lokální přerozdělení; kurýři střídali trasy i termíny.
- „Mrtvé schránky“: předem domluvená místa (skříňky, sklepy, lavičky), kde se nechávaly obálky bez osobního setkání.
- Zahraniční přesah: výtisky odcházely do exilu (RFE, BBC, tiskové agentury) – zpětně se tak LN citovaly v zahraničí a vracely se do domácího prostoru jako „západní ohlasy“.
Rizika a protiopatření
- Stopa psacích strojů byla identifikovatelná; redakce střídala stuhy, stroje i přepisovače, někdy dělila text na bloky a kompletovala až „na konci“.
- Při zátahu se spoléhalo na segmentaci: kdo znal jen své tři kontakty, neohrozil celou síť.
- Technika (kopírky, voskové blány, cyklostyl) se schovávala rozděleně; papír a sponky měly „civilní“ krytí (kancelářské potřeby, školní akce).
Titulní strana historických Lidových novin (archivní scan)
Co v nich bylo
Samizdatové Lidové noviny se držely jednoduchého, opakovatelného rámce, aby šly rychle vyrábět i číst. Základ tvořily krátké, věcné komentáře k domácí politice, přetisky dokumentů občanských iniciativ a srozumitelný servis o tom, co režim v oficiálním tisku zamlčoval.
Typická stavba čísla
- Editorial / úvodní komentář: krátký, argumentační text, který pojmenoval „téma měsíce“ (zákroky moci, procesy, petice, dění na univerzitách či v kultuře).
- Dokumenty a prohlášení: plná znění petic, výzev, otevřených dopisů a stanoviska občanských skupin (Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, iniciativa „Most“ aj.). Cílem nebylo je „parafrázovat“, ale zpřístupnit v originální podobě, aby se daly dál kopírovat.
- Zahraniční ohlasy: výběry ze západních médií, rozhlasových stanic a tiskových agentur o dění v Československu a ve východním bloku; rubrika ukazovala, jak se „náš“ příběh čte za hranicemi.
- Domácí publicistika: věcně psané texty k právům, soudům, zásahům VB a StB, k postavení církví a k životu v regionech (bytové semináře, farní společenství, nezávislá kultura).
- Kultura a samizdatové recenze: anotace a krátké recenze na knihy a časopisy z edic Petlice, Expedice, RR apod., praktická navigace „co a kde shánět“.
- Kalendárium / stručné glosy: drobné noticky (výsledky soudů, perzekuce, zákazy akcí), aby čtenář rychle získal přehled.
Témata, která se vracela
- Občanská práva a spravedlnost: sledování procesů, podmínky ve věznicích, tresty za „pobuřování“, dokumentace policejních zásahů.
- Vzdělání a univerzity: autonomie škol, čistky, vyhazovy studentů a pedagogů, role akademických společenství.
- Církve a svědomí: vztah státu a církví, tajná vysvěcení, pastorace mládeže, perzekuce duchovních.
- Ekonomika každodennosti: nedostatkové zboží, pracoviště, odbory „shora“, bytová politika; nikoli statistiky, ale konkrétní lidské dopady.
- Mezinárodní kontext: Polsko (Solidarita), SSSR (perestrojka), Maďarsko, NDR; srovnání, která relativizovala oficiální propagandu.
Hlas a tón
- Věcný, střídmý. Texty byly krátké, argumentační, s minimem „velkých slov“. Cílem bylo být citovatelný, snadno kopírovatelný a juridicky obtížně napadnutelný.
- Důvěra místo emocí: přednost dostávaly dokumenty a fakta; komentář je rámoval, nezahlcoval.
- Adresnost: jasné pojmenování zodpovědných institucí (soud, národní výbor, podnik), ale opatrnost u osobních údajů kvůli ochraně lidí v terénu.
Jak se pracovalo se zdroji
- Primární materiály (petice, rozsudky, dopisy) se přetiskovaly celé nebo v delších výňatcích; u zpráv se uvádělo, kdo text poskytl a kdy byl přijat (je-li to bezpečné).
- Zahraniční výběry měly stručný bibliografický řádek (název média, datum, strana nebo relace); sloužily i jako „validace“, že domácí téma proniká ven.
- Samokontrola: pokud si informace odporovaly, číslo nabízelo krátké upřesnění v dalším vydání – důležitá praktika pro udržení důvěry.
Publikum a použitelnost
- LN byly koncipované tak, aby každý výtisk fungoval jako „soubor k další reprodukci“: málo grafiky, pevný text, jasné odstavce.
- Často se LN stávaly „mateřským listem“: ostatní samizdaty či západní média přebírala jejich přetisky a odkazy, což násobilo dopad i mimo původní síť.
Praha 1989 (ilustrační snímek)
Rok 1989
Lednové demonstrace k výročí Jana Palacha rozstřihly informační blokádu. Během „Palachova týdne“ 15–21. ledna 1989 proběhly v Praze masové protesty a stovky zatčení – událost bezprecedentní v pozdní normalizaci. Samizdatové Lidové noviny v té době fungovaly jako rychlý přepínač mezi ulicí, disentem a zahraničím: tiskly plná znění výzev a prohlášení, rekapitulovaly zásahy moci a přetiskovaly zahraniční ohlasy, které se vzápětí vracely do domácí debaty.
Klíčové je, že LN nepsaly o protestech z druhé ruky – přinášely primární materiály. V dokumentovém souboru National Security Archive k Palachovu týdnu je uložena i výzva pěti nezávislých iniciativ k pietě 15. ledna a další dobové texty, které se právě přes samizdat a exilová média šířily k veřejnosti. Takové dokumenty LN průběžně publikovaly a vytvářely tím „archiv přítomnosti“, na nějž reagovala zahraniční média i diplomacie.
Od jara do podzimu 1989 sloužily LN jako nosič mobilizačních textů: praktické informace (kdy–kde–proč), plné znění petic, apelů a otevřených dopisů (včetně materiálů Charty 77 či studentských a občanských iniciativ). Formát měsíčníku – editorial + dokumenty + zahraniční ohlasy – umožnil rychlé citace a další kopírování, takže jeden výtisk se snadno měnil v desítky opisů a v podklad pro rozhlas za hranicemi.
Po roce 1989
2. dubna 1990 vyšlo první legální číslo obnovených Lidových novin jako deník, šéfredaktorem byl Jiří Ruml. Značka, která dva roky držela samizdatovou laťku, vstoupila do soutěže běžných novin a musela začít fungovat s redakčním uzávěrem každý den, s rubrikami, inzercí a právní odpovědností.
První roky znamenaly rychlou profesionalizaci: vznikly běžné desky a směny, fotooddělení, zahraniční rubriky, ekonomika. Samizdatový étos – „nejdřív fakta, pak názor“ – se promítl do stylu, ale trh a politika změnily roli listu: bylo nutné obstát v konkurenci, řešit vlastnictví a vztah k inzerci i k novým mediálním hráčům.
Značka LN si udržela pověst „vážného“ listu s důrazem na komentáře a přílohy; mnozí čtenáři ji brali jako kontinuitu se svobodnou žurnalistikou spojenou s rokem 1989. Současně se proměňovalo publikum i témata: místo „prolamování blokády“ přišla vysvětlovací žurnalistika, politika v parlamentu, ekonomická transformace, zahraniční integrace.
Odkaz samizdatu nezmizel – stal se měřítkem důvěry. Lidé, kteří LN vylisovali z cyklostylu a nesli v taškách, se najednou dívali na noviny ve stánku: stejné jméno, jiná doba, jiné nároky. Síla názvu ale zůstala – jako připomínka, že i noviny mohou být občanský nástroj.
Zdroje: Lidové noviny | Scriptum
Zaujal tě článek? Začni mě sledovat, ať ti neuniknou další zajímavé historické události.
