Článek
Marie Terezie se narodila 13. května 1717 ve Vídni jako nejstarší dcera císaře Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvicko-Wolfenbüttelské. Byla prvorozenou dcerou vládnoucího habsburského panovníka a vyrůstala na vídeňském dvoře.
Dětství prožila v prostředí reprezentace a dvorní zbožnosti. Výchova kladla důraz na jazyky, hudbu, tanec a dvorní vystupování; zbožná katechetická četba a umění byly součástí její každodennosti. Učila se francouzsky, italsky a latinsky, zpívala, tančila a hrála na klavír — „panovnická“ praxe vladaření však byla v mládí okrajová.
Jako dynastická dědička byla ceněnou nevěstou evropské politiky. Dne 12. února 1736 se ve Vídni provdala za Františka Štěpána Lotrinského (pozdějšího císaře Františka I.).
Sňatek měl i cenu: kvůli námitkám Francie proti spojení Lotrinska s habsburskými zeměmi musel František Štěpán přijmout výměnu — vzdát se rodového Lotrinska a získat nárok na Toskánsko. Výměna Lotrinska za dědictví v Toskánsku byla předpokladem jejich svazku.
Manželství bylo pevné i osobní. Marie Terezie a František Štěpán spolu měli šestnáct dětí a vzájemný vztah výrazně formoval její soukromý i veřejný obraz — panovnice dbající na rodinu a dvorní mravy, zároveň tvrdohlavá a cílevědomá. Soukromý rozměr sňatku (silné citové pouto) se pojil s tvrdými mocenskými kompromisy.
Cesta na trůn
Pragmatická sankce byla osobní projekt Karla VI.: chtěl zajistit, aby se habsburské země dědily nedílně a aby v případě vymření mužské linie mohla nastoupit jeho dcera. Dekret vydal 19. dubna 1713 a výslovně prohlásil země „indivisibiliter ac inseparabiliter“ – nedělitelné a neoddělitelné. Sankci pak dlouhá léta prosazoval u domácích stavů i evropských dvorů.
Uznání nebylo samozřejmé: část říšských kurfiřtů a sousedních mocností kalkulovala s vlastními nároky a požadavky. Otec proto vedl vyčerpávající diplomatické vyjednávání a výměny závazků, aby sankce byla akceptována alespoň v klíčových zemích (Uhry přijaly vlastní znění r. 1723; další dvory dávaly spíše křehké přísliby). Sankce tak nebyla „bianko šek“, ale kompromis, který se mohl při první krizi zpochybnit.
Dne 20. října 1740 Karel VI. ve Vídni zemřel a jeho třiadvacetiletá dcera Marie Terezie – právě díky Pragmatické sankci – nastoupila na trůn habsburských dědičných zemí. Nástup byl právně opřený, politicky však okamžitě napadený – už v následujících týdnech se začaly ozývat konkurenční nároky a slábnout předchozí závazky cizích mocností.
Korunovace v Prešpurku (1741)
Válka o rakouské dědictví
Po nástupu na trůn čelila Marie Terezie okamžitému útoku zvenčí. V prosinci 1740 vpadl pruský král Fridrich II. do Slezska a otevřel tak Válku o rakouské dědictví (1740–1748). Zaskočená Vídeň musela rychle mobilizovat finance, vojska i loajalitu zemí koruny.
Rozhodující oporu si vybudovala v Uhrách. Na sněmu v Prešpurku roku 1741 si získala šlechtu legendárním projevem „Vitam et sanguinem“ a Uhry jí schválily rekruty i daně. Tím se jí podařilo stabilizovat armádu a přejít do protiakcí proti Bavorsku a Francii.
První fáze bojů přinesla těžké ztráty: po pruských vítězstvích (např. Mollwitz 1741, Chotušice 1742) přijala Vídeň separátní mír. Breslau/Berlínský mír (1742) postoupil Prusku většinu Slezska a Kladsko; Rakousku zůstala jen malá „Těšínská“ a opavská část.
Konflikt ale neskončil: roku 1744 vypukla druhá slezská válka (1744–1745), v níž Prusko po vítězstvích u Hohenfriedbergu a Sooru potvrdilo své zisky. Drážďanský mír (1745) definitivně stvrdil pruské držení Slezska.
Současně se řešila i císařská koruna. Po smrti Karla VII. (bavorského Wittelsbacha) roku 1745 prosadila Marie Terezie volbu svého muže. František Štěpán Lotrinský byl 13. září 1745 zvolen římsko-německým císařem jako František I.; Marie Terezie zůstala panovnicí habsburských dědičných zemí.
Širší evropská válka skončila až aachenským mírem (1748), který většinou obnovil stav „jako předtím“, ale Prusku ponechal Slezsko — trvalou ránu habsburské prestiži a motiv pro další modernizaci státu.
Mapa Slezských válek
Jak přestavěla stát: finance, byrokracie, armáda
Po válce začala Marie Terezie měnit způsob, jak se monarchie řídí a financuje. V roce 1749 pověřila Haugwitze a vytvořila nový ústřední orgán Directorium in publicis et cameralibus, který soustředil politickou a finanční správu a omezil moc zemských stavů nad penězi. Smyslem bylo mít jeden „stát“ s jednotným výběrem daní a výdajů, ne volnou federaci zemí.
Aby měl stát z čeho armádu platit, přepracovala panovnice daňový systém. Theresiánská daňová rektifikace (zhruba 1748–1756) a následné kroky mířily k spravedlivějšímu, centrálně řízenému zdanění půdy a příjmů napříč zeměmi. V Milánsku se tato tradice opřela o vědecky měřený „Catasto Teresiano“ (1760), který se stal vzorem pro další části monarchie.
Klíčem k plánování byly čísla. Patenty z října 1753 zavedly pravidelné sčítání obyvatel; první celo-monarchické sčítání proběhlo roku 1754. Šlo o průlom: stát poprvé současně zjistil počet obyvatel a domů ve všech zemích – základ pro daně, odvod a logistiku.
Stejnou logiku „nejdřív příjmy, pak vojsko“ uplatnila i v armádě. Cíl byl trvalé mírové vojsko cca 110 000 mužů (výrazně nad stav za Karla VI.); šlechtu motivovala k důstojnické službě a založila důstojnické školy – především Theresian Military Academy ve Vídeňském Novém Městě roku 1751.
Aby se rozhodování opřelo o pravidelný „mozkový trust“, vznikl Staatsrat – Státní rada (1760/1761), stálý poradní sbor, kde Kaunitz a další ministři koordinovali vnitřní i zahraniční kroky. Rada pomohla udržovat jednotnou linii napříč rezorty a zeměmi, i když narážela na uherské výjimky a tradiční privilegia.
Výsledek? Centralizovanější, byrokraticky řízený stát, který věděl, kolik má lidí, kolik vybere, a jak tyto zdroje promění v trvale udržované vojsko. Tato „státní mašina“ byla kompromisem: v mnoha zemích (zejména v Uhrách) si šlechta uhájila výjimky, ale těžiště moci i peněz se posunulo k Vídni.
Povinná školní docházka
Už v 60. letech 18. století si stát začal přivlastňovat řízení vzdělávání: v roce 1760 vznikla centrální „Studien- und Bücher-Zensur-Hofkommission“, která sjednotila dohled nad školami a učebnicemi – první krok od církevního k státnímu řízení škol.
Reformní mozek elementárního školství byl slezský opat Johann Ignaz von Felbiger, jenž připravil návrh nové školské normy. „Allgemeine Schulordnung“ zavedla třístupňový systém triviálních, hlavních a „normálních“ škol (pro výcvik učitelů) a sjednotila obsah i metody výuky.
Dne 6. prosince 1774 vydala Marie Terezie školní řád, který zavedl povinnou školní docházku pro děti zhruba od 6 do 12 let v dědičných zemích. Šlo o průlom: povinnost navštěvovat školu dopadla na „široké vrstvy“, nikoli jen na elity.
Praktická stránka byla nerovnoměrná: stát čelil nedostatku učitelů, odporu vrchností i rolníků a rozdílným podmínkám regionů. Proto se kladl důraz na učitelské „normální školy“ a metodické příručky; výuka probíhala v místních jazycích, s němčinou a latinou zejména na vyšších stupních.
Rakouské ministerstvo školství dnes označuje tereziánský krok za počátek státního školského systému v monarchii: šest let povinné docházky se stalo základem pro další rozšiřování gramotnosti a pozdější prodloužení povinné docházky v 19. století.
Marie Terezie a Židé
Marie Terezie byla hluboce katolická panovnice a v náboženské politice postupovala konzervativně. V období války o rakouské dědictví hledala v „nevěrných“ skupinách hrozbu pro bezpečnost státu — a nejtvrději to dopadlo na Židy. Dne 18. prosince 1744 vydala rozkaz k vyhnání všech Židů z Prahy s termínem do konce ledna 1745 a rozšířila jej na celé Čechy. Edikt se opíral o obvinění z údajné spolupráce s Prusy během okupace Prahy v roce 1744.
Vyhnání probíhalo ve vlnách v letech 1745–1746; ekonomické škody a mezinárodní intervence (židovské i křesťanské elity v Anglii, Nizozemsku či u papežské kurie) přiměly dvůr k ústupkům. V květnu 1745 byla část opatření odložena a roku 1748 byl expulzní edikt formálně zrušen — Židům byl povolen návrat do Prahy, ale jen za přísných podmínek.
Návrat neznamenal rovnoprávnost. Panovnice spojila tolerování židovských komunit s mimořádně vysokými daněmi („toleranční“/židovské daně) a s dalšími restrikcemi — od počtových limitů rodin až po profesní a pobytová omezení. V Uhrách je od roku 1747 doložena zvláštní „tolerance tax“, jejíž neplacení bylo spojeno s hrozbou vyhoštění; podobná fiskální zátěž a regulace dopadaly i na židovské obce v habsburských zemích.
Souhrnem: náboženská politika Marie Terezie vůči Židům kombinovala represe (expulze 1744–1746) a fiskální instrumentalizaci (mimořádné daně, poplatky za „tolerování“) — návrat po roce 1748 byl vykoupen výrazně horšími podmínkami. Tento kurz je dnes v odborné literatuře hodnocen jako jeden z nejtvrdších protižidovských režimů v 18. století střední Evropy.
Zdroje:
Pokud vás mé články baví, nezapomeňte mě sledovat, protože vydávám každý den alespoň jeden článek. Budu rád za každý příspěvek do diskuze a největší radost mi samozřejmě udělá příspěvek pro podporu mé tvorby. Díky.
