Článek
Na podzim 1918 se Rakousko-Uhersko hroutilo a Slovensko ještě spravovaly uherské úřady. Zprávy se šířily pomalu a nerovnoměrně: co se rozhodovalo v Praze, nemuselo být v ten samý den známo v Turčianském Svätém Martině. Místní realita a informační tok byly zpožděné, a právě proto se o budoucnosti Slovenska jednalo až na konci října přímo v Martině.
Deklarace slovenského národa byla přijata v Martině 30. října 1918, přičemž přítomní při hlasování neznali pražské vyhlášení československého státu z 28. října. Text poté odvezla delegace Slovenské národní rady do Prahy 1. listopadu 1918.
Tímto krokem se slovenští představitelé přihlásili k sebeurčení a k společnému československému státnímu rámci, který se v těch dnech rodil souběžně na více místech. Úvod tak otevírá prostor pro to, co přesně se v Martině 30. října sešlo, jak zněl přijatý text a jaké měl bezprostřední dopady.
Martin nebyla náhodná volba. Město bylo dlouhodobým centrem slovenského politického a kulturního života, opřeným o místní instituce a tisk, takže zde bylo logické svolat klíčovou poradu v závěru války. Už pozvánka zdůrazňovala, že cílem je ustavit zastřešující reprezentaci pro celé Slovensko.
Setkání iniciovala Slovenská národní strana, která do Martina svolala politické špičky i regionální autority. Na místě vznikla Slovenská národní rada (SNR) jako orgán, jenž měl mluvit „za slovenský národ“ a jednat se zahraničními i domácími partnery. Oficiální text nese název „Deklarácia slovenského národa“ a byl přijat 30. října 1918 v Turčianskom Sv. Martine.
Deklarace navázala na princip sebeurčení a jasně stanovila, že právě SNR je „jediná oprávněná“ jednat jménem Slováků v hranicích bývalého Uherska. Volba Martina a jednotné mluvčí autority měla dát procesu váhu a pořádek v čase kolapsu monarchie.
Průběh dne
Jednání 30. října 1918 proběhlo v Turčianském Sv. Martině v budově Tatra banky, kam dorazili političtí a společenští představitelé svolaní Slovenskou národní stranou. Místo nebylo náhodné: šlo o reprezentativní a dostupný prostor v centru tehdejšího slovenského veřejného života.
Po zahájení schůze se řešily dva body: nejprve volba zastřešující reprezentace — Slovenské národní rady (SNR), která měla jednat navenek i koordinovat kroky na Slovensku; následně projednání politického prohlášení. Procedura byla rychlá a věcná: vznik SNR dal setkání legitimitu a rámec, v němž mohli účastníci jednat jménem „slovenského národa“.
Delegáti poté schválili prohlášení známé jako „Deklarácia slovenského národa“ („Martin Declaration“). Text kodifikoval politickou vůli a mandát SNR, aniž by zabředl do technických detailů státní správy — ty nebyly cílem tohoto setkání. Tím byl den uzavřen s jasným výstupem: existuje mluvčí autorita a existuje politické prohlášení, o které se lze opřít v následujících krocích.
Obsah deklarace
Deklarace výslovně staví na právu národů na sebeurčení. Odkazuje na tehdy uznávaný princip a přihlašuje se k němu jménem slovenských politických představitelů shromážděných v Martině. Tím formálně vyjadřuje vůli Slováků rozhodovat o svém státním uspořádání po kolapsu uherské moci.
Klíčovou formulí je pojetí jednotného „česko-slovenského národa“. Text jasně říká, že slovenská větev tvoří součást společného československého národa, spojeného jazykem i kulturní tradicí. Tím deklarace politicky i symbolicky propojuje slovenské rozhodnutí s českým státním projektem, aniž by řešila technické detaily budoucí správy.
Deklarace výslovně prohlašuje SNR za jedinou oprávněnou mluvčí autoritu. V autentickém znění stojí, že „v mene česko-slovenského národa … je jedine [SNR] oprávnená hovoriť a konať“. Tento mandát měl dát politickým krokům jednotný rámec a zamezit tomu, aby za Slováky jednal kdokoli jiný.
Současně dokument odnímá legitimitu uherským úřadům mluvit za Slováky. Beliana (SAV) výslovně uvádí, že text „vzjal právo uhorskej vláde a samosprávnym orgánom hovoriť v mene ‘česko-slovenského národa v Uhorsku’“. Jde o jasné přerušení politické vazby na Budapešť a převzetí reprezentace prostřednictvím SNR.
Shrnutí významu: obsah deklarace není ústavou ani mapou hranic, ale politickým prohlášením vůle. Zakládá tři věci, o které se další kroky opřely: právo na sebeurčení, jednotný československý národní rámec a výlučný mandát SNR jednat jménem Slováků. Tyto prvky spolu vytvořily most mezi martinským rozhodnutím a následným začleněním Slovenska do rodící se republiky.
Co text neřeší
Martinská deklarace je politické prohlášení, nikoli právní či správní plán. Vyjadřuje vůli Slováků k sebeurčení a k začlenění do československého rámce, ale neurčuje žádné konkrétní hranice, nevymezuje územní rozsah ani linie, kudy by měla vést státní čára.
Text nepopisuje správní uspořádání ani mechanismus převzetí moci. Není v něm návrh prozatímních úřadů, rozdělení kompetencí, režim soudů, policie či daňové správy; neřeší, jak a kdy mají místní instituce přejít pod novou autoritu. Tyto kroky zůstaly mimo rámec dokumentu a spadaly do následného politického a praktického vyjednávání.
Deklarace také neřeší ozbrojené složky a bezpečnost. Nedefinuje, kdo má zajistit pořádek na území, jaký bude status uherských jednotek či žandamerie (četnictvo) a jak se provede reálné převzetí státních funkcí v terénu. Jde čistě o mandát a zásadní prohlášení, nikoli o bezpečnostní plán.
Ekonomické a právní otázky zůstávají nepostižené. Dokument neukládá pravidla pro měnu, daně, státní rozpočet ani kontinuitu zákonů; nenabízí ani „přechodné paragrafy“, které by hned závazně řídily každodenní chod úřadů a hospodářství.
Jinými slovy: deklarace stanovuje „co chceme“, nikoli „jak to krok po kroku uděláme“. To je důvod, proč ji odborná literatura popisuje jako vyjádření politické vůle – programovou tezi bez technických parametrů.
Vztah k 28. říjnu
Pražské vyhlášení československého státu 28. října předcházelo martinskému jednání, ale při hlasování v Martině o něm přítomní nevěděli. Informační tok byl na konci října 1918 nerovnoměrný a rozhodování na Slovensku probíhalo souběžně s děním v Praze.
Delegace Slovenské národní rady odvezla přijatý text do Prahy 1. listopadu 1918. Tím se martinské prohlášení oficiálně propsalo do jednání s pražskou reprezentací a zařadilo se do sledu kroků, které legitimizovaly společný československý rámec.
Prakticky to znamenalo dvě věci: jednak potvrzení, že za slovenskou stranu jedná nově ustavená SNR s výslovným mandátem, a zároveň jasný signál, že slovenské politické vedení se přihlásilo k československému státnímu projektu. Na tomto základě se rozběhly další koordinované kroky mezi Prahou a slovenskými představiteli.
Kdo deklaroval
„Martinskí deklaranti“ byli lokální elita – právníci, politici, duchovní a kulturní činitelé navázaní na martinské instituce a Slovenskou národní stranu. Sociálně šlo o vzdělané a vlivné osoby s kapitálem v komunitě; odborná analýza je označuje za elitu slovenské společnosti (vliv, prestiž, moc).
Matúš Dula, předsedající martinského shromáždění (portrét, 1916)
Tváří jednání byl advokát Matúš Dula, který schůzi předsedal a referoval o situaci. Pod jeho vedením se přistoupilo k ustavení Slovenské národní rady (SNR) jako mluvčí autority. V sále vystoupil také katolický kněz a politik Andrej Hlinka s výzvou k jednotě. Tyto kroky daly setkání pořádek.
Do finální podoby textu promluvili i další aktéři. Ivan Dérer, který dorazil na poslední chvíli z Vídně, tlumočil opatrnější doporučení české strany, ale většina účastníků vsadila na jednoznačné vyjádření. Jako základ byl přijat návrh Samuela Zocha (jazykově se ještě upravil). Milan Hodža po příjezdu z Budapešti navrhl vypustit požadavek samostatného slovenského zastoupení na mírové konferenci a doplnit odkaz na Wilsonovy zásady; tyto úpravy byly do definitivního znění promítnuty.
Profil skupiny tak kombinuje národní aktivismus s praktickou politikou. Vedle významných farářů a právníků byli přítomni redaktoři a komunální autority z Martina a okolí; právě jejich lokální legitimita umožnila deklaraci podepsat „za Slovensko“ bez dlouhých sporů o mandát. Prameny a syntézy zdůrazňují, že výsledek – SNR a politické prohlášení – vznikl v jediném dni a s jasným nárokem mluvit „v mene slovenského národa“.
Dědictví a paměť
Martinská deklarace je v oficiální paměti Slovenska pevně ukotvená. Zákon NR SR č. 241/1993 Z. z. uvádí 30. říjen – výročie Deklarácie slovenského národa – jako pamětní den, a datum se objevuje i v oficiálních státních přehledech (ministerstvo kultury, vláda SR). To dává události jasný rámec státní připomínky a místo v kalendáři.
V praxi to znamená každoroční pietní akce a vzdělávací programy, nejvýrazněji v Martině: připomínky se soustředí u budovy někdejší Tatra banky a v městských/institucionálních expozicích, které tematizují konec monarchie a vznik československého státu z pohledu Slovenska. Školy a muzea využívají datum k výuce moderních dějin; média běžně publikují výroční články a rozhovory s historiky.
Paměť deklarace se navíc pojí s místem. Martin – jako dlouhodobé centrum slovenského politického a kulturního života – funguje v kolektivní paměti jako „adresa“ události: místo, kde byla vyslovena politická vůle a definována mluvčí autorita SNR.
Pokud Vás mé články baví, nezapomeňte mě sledovat, protože vydávám každý den alespoň jeden článek. Budu rád za každý příspěvek do diskuze a největší radost mi samozřejmě udělá příspěvek pro podporu mé tvorby. Díky.
