Článek
Miroslava Němcová o sobě ráda říká, že se narodila dvakrát. Poprvé 17. listopadu 1952, podruhé v roce 1989, kdy „se mohla postavit na start“ a konečně rozhodovat sama o sobě.
Je to pěkný obraz. Sedmnáctý listopad v rodném listě, sedmnáctý listopad v paměti. Ideální postava pro všechny ty projevy o svobodě, které každý rok běží v televizi.
Jenže právě to z ní dělá i hodně nepohodlné zrcadlo.
Narodila se v Novém Městě na Moravě, vystudovala zemědělskou školu, roky dělala v Českém statistickém úřadu. Po listopadu si otevřela knihkupectví, pak přišla komunální politika, ODS, poslanecká sněmovna, a nakonec i její předsednictví. Dnes sedí v Senátu za Prahu 1.
Příběh, který by se dal shrnout jednou větou: děvče z Vysočiny, které se přes knihy pročetlo až do nejvyšší politiky.
Pro část veřejnosti je Němcová tvář slušnosti. Nekřičí, nesype memy na TikTok, mluví v celých větách a slovo „svoboda“ používá častěji než slovo „já“. Dlouhodobě patří k nejviditelnějším symbolům antikomunismu, varuje před návratem starých pořádků, v posledních letech důsledně hájí pomoc Ukrajině. Na fotkách s klíči z roku 1989 vypadá jako někdo, kdo tomu všemu vážně věří.
Jenže třicet let politiky z člověka neudělá jen ikonu. Udělá z něj i součást systému, který dnes spousta lidí nemůže ani cítit. Němcová seděla ve sněmovně od roku 1998 do roku 2020, prošla všemi možnými funkcemi, byla jednou z hlavních tváří ODS – strany, která je pro řadu voličů ztělesněním polistopadového klientelismu a kauz.
Ne proto, že by sama kradla. Ale prostě proto, že u toho byla. Dlouho.
A tady se ten příběh „dvakrát narozené“ láme.
Pro generaci, která listopad 89 nezažila, je Němcová spíš tvář staré politiky než živý symbol sametu. Jedna z těch, co nám každý rok vysvětlují hodnotu svobody, ale sedí v institucích, které většina lidí vnímá jako vzdálené, pomalé a často bez zubů. Mluví o odvaze odporu, ale reprezentuje systém, který se léta bál sáhnout na vlastní korupci. Mluví o odpovědnosti, ale skoro všichni, kdo formovali devadesátky, jsou dodnes u moci – nebo v jejím bezprostředním okolí.
Kontroverze kolem Němcové není v tom, že by byla „zlá“. Spíš v tom, jestli její tvář už dávno nepatří víc k vyprázdněnému rituálu 17. listopadu než k jeho původní energii. K těm svíčkám, projevům a věncům, po kterých se lidi druhý den vrátí do stejné rezignace, jakou žili předtím.
Možná je fér si položit pár jednoduchých otázek.
Když dnes slyšíš jméno Miroslava Němcová, vybaví se ti spíš klíče na náměstí, nebo nekonečné schůze sněmovny? Vidíš v ní statečnou svědkyni dvou režimů, nebo symbol toho, jak jsme z někdejší revoluce udělali pohodlný památný den? A není nakonec problém v tom, že jsme každému 17. listopadu povinně tleskali „slušným tvářím“, zatímco ta skutečná politická odvaha nám mezitím nenápadně zmizela z dohledu?
Na té větě „narodila jsem se dvakrát“ je pořád něco silného. Otázka je, jestli jsme jako společnost za těch třicet let nedokázali zestárnout rychleji než ona. A jestli jsme si z lidí, jako je Miroslava Němcová, neudělali spíš alibi než skutečný kompas.
