Článek
Jeden den, jedno datum: 17. listopad. Obyčejné datum. V dějinách ale něco jako varování – pro tři různé režimy, ve třech různých zemích, ve třech různých desetiletích. Všichni měli stejný nápad: ukázat studentům sílu, přerazit páteř odporu, „uklidit si“ ulice. A všichni narazili.
Dneska ho známe jako Mezinárodní den studentstva. Oficiálně připomíná nacistický zásah proti českým studentům v roce 1939, kdy bylo devět studentských vůdců popraveno a víc než 1 200 mladých lidí odvlečeno do koncentračních táborů po uzavření českých vysokých škol. Za tímhle suchým shrnutím ale stojí jedna jednoduchá logika: když ovládneme univerzity, ovládneme budoucnost. Když zlomíme studenty, zlomíme zbytek společnosti.
Tenhle vzorec se bude v textu opakovat. Jednou v okupované Praze, pod hákovým křížem. Podruhé v Aténách, pod vojenskou juntou, kde do studentského kampusu ve tři ráno najede tank. Potřetí znovu v Praze, v roce 1989, pod rudou hvězdou a se štíty Veřejné bezpečnosti. Všude stejné kulisy: mladí lidé, kampus, ulice, policie nebo armáda.
Praha 1939
Začalo to vlastně „jen“ státním svátkem. 28. října 1939 šli lidé v Praze do ulic připomenout vznik republiky, a místo tichého výročí z toho byla protinacistická demonstrace. Padaly výstřely. V davu byl i dvacetiletý medik Jan Opletal. Kulka ho trefila do břicha. Ještě pár dní bojoval v nemocnici, ale 11. listopadu 1939 na následky zranění umírá. Z jednoho zraněného studenta se stal symbol.
Smrt mladého medika nešla uklidit do úmrtní knihy. Spolužáci a akademická obec vyjednali, aby se pohřeb odehrál v Praze a mohl se ho zúčastnit široký průvod studentů i veřejnosti. Nacisté doufali v klidný, kontrolovaný obřad. Čeští studenti v tom naopak viděli jedinou legální šanci ukázat, že se s okupací nesmířili.
Den pohřbu je tak něco mezi mší a demonstrací. Rakev s Opletalovým tělem, akademické kroje, tisíce lidí v ulicích – a s tím i transparenty, zpěv, hesla proti okupaci. Smuteční průvod se zlomil v masivní protest proti nacistické moci, který prošel centrem města a ukázal, že univerzity nejsou zlomené. Režim si to dobře zapamatoval. O pár dní později přišla „odpověď“, která se už netvářila ani trochu pietně.
Pohřeb Jana Opletala.
Sonderaktion Prag
V noci z 16. na 17. listopadu 1939 si nacisté přišli pro účet. Na pražských kolejích se rozjeli razie, dveře se vyráželi pažbami, studenti měli pár minut na oblečení a pak už jen světla baterkek a řev v němčině. Akce měla krycí název Sonderaktion Prag. Cíl byl jednoduchý: roztříštit české vysoké školy, zastrašit akademickou obec a zlomit studentský odpor jednou ranou.
Ráno 17. listopadu už bylo jasno. Všechny české univerzity jsou uzavřené na neurčito, výuka končí, budovy přebírá říše. Devět studentských vůdců bylo bez soudu popraveno, aby bylo jasno, že nejde o „převýchovu“, ale o čistý teror. Další stovky mladých lidí končí v dobytčácích – zhruba 1 200 až 1 300 studentů je odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud se část z nich nikdy nevrátí. Českému vysokému školství se tímto datem doslova uřízne hlava: univerzity zůstanou zavřené až do konce války.
Z pohledu Berlína je to technická operace, jedna z mnoha. Z pohledu studentů po celé Evropě se z toho stane symbol. 17. listopad přestává být jen českým traumatem a začíná žít jako varování: tam, kde režim sáhne na univerzity, nejde jen o školu, ale o budoucnost celé země.
Atény 1973
Řecko na podzim 1973 žilo v režimu, kde se volby nekonali a vojáci v uniformách rozhodovali o všem důležitém. Univerzity byly jedním z mála míst, kde to pořád bublalo. Když 14. listopadu 1973 vyhlásili studenti athénské polytechniky stávku, vypadalo to zvenku jako jeden z dalších pokusů ozvat se proti „vládě plukovníků“. Jenže tentokrát zůstala brána otevřená dokořán a dovnitř začali proudit nejen studenti, ale i dělníci, žáci, lidi z města.
Kampus se během pár hodin změnil v malý ostrov svobody uprostřed diktatury. V učebnách se neučilo technické kreslení, ale tiskli se letáky, organizovali směny u barikád a improvizovalo se, jak dlouho to celé půjde udržet. V jedné z místností vzniká ilegální studentské rádio, které vysílalo do ulic Atén výzvy k odporu, zprávy o zásahu policie, prosté „jsme tady, nejsme sami“.
Čím déle obsazení trvalo, tím méně to bylo jen studentskou akcí. Před polytechniku přicházeli tisíce lidí, nosili jídlo, vodu, informace. Transparenty mířili přímo proti vojenské vládě z let 1967–1974, ne jen proti jednotlivým rozhodnutím. Junta najednou neměla proti sobě malou skupinu radikálů, ale celé město, které si na pár dní zkoušelo, jaké by to bylo žít bez ní. A stejně jako v Praze 1939, i tady režim odpověděl tak, jak to umí nejlépe – silou.
Fotografie areálu athénské polytechniky z ulice
Tank u brány
Všechno se zlomilo v noci. Venku to ještě pořád připomínalo rozjitřenou demonstraci, uvnitř polytechniky už šlo spíš o improvizovaný tábor. Studenti drželi barikády, rádio hlásilo další zprávy, lidé přicházeli i odcházeli. Krátce po půlnoci ale junta rozhodla, že tenhle ostrov odporu nechá zmizet silou. Do ulic kolem školy vyjela armáda.
Kolem třetí ráno už u brány stál tank. Jednání s vojáky nikam nevedla, výzvy k rozchodu se míchaly s výkřiky z davu. Tank AMX-30 se nakonec rozjel, pásy zachřestily o asfalt a stroj prorazil železnou bránu polytechniky. V tu chvíli šlo všechno stranou – naděje, že režim jen ukáže sílu, i iluze, že studenti zůstanou v bezpečí za zdí kampusu. Lidé na nádvoří prchali, přeskakovali ploty a snažili se dostat z dosahu střelby.
Po průlomu vtrhli dovnitř vojáci a bezpečnostní složky. Zásah už nebylo žádné „obnovení pořádku“, ale čistá represe. Střílelo se do davu, lidé padali na ulicích kolem školy, v hluku motorů a výkřiků přestalo vysílat studentské rádio. Pozdější vyšetřování mluvilo o desítkách mrtvých a tisících zraněných civilistů. Z jedné univerzity se během pár hodin stal národní šok, o kterém se v Řecku mluvilo ještě desítky let – a 17. listopad se tam zařadil po bok dat, kdy se režim pokusil zlomit studenty a místo toho zlomil sám sebe.
Praha 1989
Konec osmdesátých let v Československu vypadal unaveně. Režim ještě pořád měl policii, armádu, StB a všechny ty známé zkratky, ale ideje měl dávno vyčpělé. V Polsku už seděli u jednoho stolu bývalí disidenti s vládou, v Maďarsku padaly ploty, východní Němci utíkali přes Budapešť. Tady jely dál první máje, stranické schůze a večerní zprávy, které tvrdily, že se vlastně nic neděje.
Do toho přišlo výročí 17. listopadu 1939. Padesát let od zásahu proti studentům – ideální téma, které si režim chtěl přivlastnit po svém. Socialistický svaz mládeže, oficiální mládežnická organizace, společně se studenty zorganizoval pietní akci na Albertově. Úřady ji povolily, protože vypadala pod kontrolou: připomínka „fašistické zvůle“, pár projevů, hymna, položené věnce a pak domů. Ventil, který měl na chvíli pustit páru a nic nezměnit.
Jenže na Albertov nepřišli jen ti „spolehliví“. Přišli i studenti, kteří poslouchali Hlas Ameriky, měli za sebou podpisy pod Několika větami a byli unavení z toho, jak se všichni tvářili, že je normalizace normální. Při projevech se skandovala vlastní hesla, v davu se šířily zprávy o Polsku, Berlíně, Budapešti. Když oficiální část skončila a organizátoři chtěli akci uzavřít, tisíce lidí se zvedly a vydaly se dál – směrem k centru města, k Vyšehradu, k Národní třídě.
V tu chvíli se „povolená“ pietní akce změnila v živý politický pochod. V ulicích šli dohromady studenti, dělníci, rodiče s dětmi, lidé, kteří se roky neodvážili k ničemu víc než k remcání u piva. Režim to nečekal a hlavně na to neměl scénář. Co se mělo odehrát za pár hodin na Albertově pod dohledem SSM, se mu rozlilo po městě.
Zaplněna Národní třída během generální stávky
Národní třída
Když průvod dorazil z Vyšehradu k centru, narazil na zátarasy. Uličky byly zablokované, kordony policie uzavíraly cestu dál. Na Národní třídě se z davu stal trychtýř – lidi se tlačili kupředu, ale nebylo kam. Veřejná bezpečnost a speciální jednotky obklíčily demonstranty z obou stran a chvíli to vypadalo, že se bude jen vyjednávat, křičet a stát.
Rozkaz ale zněl jasněji. Štíty se zavřely, obušky šly nahoru. Následovala klasická normalizační lekce: bití, kopance, honění lidí do průjezdů a na dvorky, pendreky i na ty, kteří jen stáli u zdí nebo seděli na zemi se zpívanou hymnou. Z pohledu režimu to měl být „výchovný“ zásah, který mladým ukáže, kde je hranice. Z pohledu těch, co se vraceli domů se zbitými zády a rozbitými hlavami, to byl důkaz, že tady už nejde nic opravovat, jen to zlomit.
Druhej den se po Praze šířily zprávy rychleji než oficiální vysílání. Čísla zraněných se lišila, fotky a svědectví ale stačily: šok z Národní třídy spustil lavinu protestů a stávek, která během pár týdnů smetla vládu jedné strany. Do hry vstoupilo Občanské fórum, zapojila se divadla, fabriky, regiony. A 29. prosince 1989 už stál na Hradě nový prezident – Václav Havel. Zásah, který měl jednou demonstrací zlomit odvahu studentů, tak nakonec odstartoval pád celého režimu.
