Článek
20. října 1890 zemřel v Terstu jeden z nejneklidnějších duchů 19. století: Sir Richard Francis Burton. Jeho smrt byla tečkou za životem polyglota, cestovatele a diplomata, který psal desítky svazků a stal se symbolem odvážného – a často riskantního – poznávání cizích světů. Krátce nato jeho žena Isabel spálila část manželovy pozůstalosti, včetně připravovaného překladu „The Scented Garden“, což z něj už tehdy udělalo postavu obestřenou legendami i spory.
Burton vyrostl mezi Anglií a evropským kontinentem, brzy vynikal jazyky a neobvyklým talentem vmísit se do prostředí, která byla Evropanům cizí. Proslul jako učenec-průzkumník a plodný autor – jeho překlad Arabian Nights (1885–1888) patří k nejznámějším anglickým vydáním a spolu s cestopisnými spisy tvoří desítky svazků. Vedle psaní působil i ve státních službách jako konzul na různých postech, odkud podnikal kratší výpravy a sbíral materiál pro další knihy.
Do dějin geografie se zapsal expedicí do východní Afriky se spolucestovatelem Johnem Hanningem Spekem; v roce 1858 byli prvními Evropany, kteří dosáhli jezera Tanganika, a z jejich cest se staly události sledované Královskou zeměpisnou společností. Burtonovy výpravy ale nikdy nebyly „sólem“ – stály na práci desítek místních průvodců, vyjednavačů a nosičů, kteří jim otevírali cestu za poznáním.
Hajj v přestrojení: zakázaná cesta do Mekky
V roce 1853 si Burton připravil roli tak důkladně, že z vědce udělal herce. Oplýval jazyky, znal zvyky a rituály, a do detailu si vypracoval identitu orientálního lékaře. Do Egypta vyrazil pod ochranou Královské zeměpisné společnosti, převlečený nejprve za Peršana, pak za afghánského doktora Mirzu Abdulláha. Cíl byl šíleně ambiciózní: proniknout do Medíny a Mekky, kde nevěřícím hrozil při prozrazení trest smrti.
Cesta nebyla jen herecký výkon; byla to série zkoušek z náboženské praxe. Burton musel bezchybně odříkat modlitby, znát pořadí rituálů a obstát v každodenní interakci s poutníky. Vše pak detailně sepsal v třísvazkovém díle Personal Narrative of a Pilgrimage to El-Medinah and Meccah (1855–56), které patří k nejpůsobivějším cestopisům 19. století. Díky jeho zápiskům máme popis tras, ubytování karavan, rituálů i napětí, které provázelo každý krok.
Burton nepsal jako turistický pozorovatel, ale jako insider. V textu cíleně líčí, jak se „stává“ poutníkem a jak ho chrání jazyk i kostým – od způsobu oblékání po drobné sociální signály. Riziko bylo reálné a vědomé: sám upozorňuje, že vstup do posvátných měst je pro nemuslimy zakázán a odhalení by znamenalo smrt. I proto se jeho líčení dnešním čtenářům čte spíš jako špionážní thriller než jako suchý cestopis.
Právě tahle výprava z něj udělala legendu – a zároveň otevřela etické otázky, k nimž se vrátíme v závěru. Pro nás je však klíčové: pramen existuje a je veřejně dostupný – kompletní vyprávění najdete online (edice Project Gutenberg a digitalizované vydání). To zajišťuje, že dramatický příběh lze ověřit z první ruky, bez nánosu pozdějších mýtů.
„Zakázané knihy“ a právní klička Kama Shastra Society
V pozdně viktoriánské Británii platil Obscene Publications Act 1857: poprvé dával soudům pravomoc zabavovat a ničit „obscénní“ publikace. Pro překladatele, který chtěl zachovat otevřené pasáže o sexualitě, to znamenalo jediné - tisknout „mimo hlavní proud“. Burton proto s orientalistou F. F. Arbuthnotem vytvořil fiktivní „Kama Shastra Society“ a své odvážné překlady vydával soukromě „pouze pro odběratele“, aby se vyhnul žalobám.
Tahle „právní mřížka“ se naplno ukázala u jeho životního projektu: A Plain and Literal Translation of the Arabian Nights - The Book of the Thousand Nights and a Night. Původní desetisvazkové vydání (1885) následovala řada Supplemental Nights (1886–1888); edice se běžně uvádějí jako 16 svazků (někdy 17 kvůli rozdělení jednoho dílu). V tiráži se tvářily jako tisk „v Benares“, ve skutečnosti šlo o britský tisk pro uzavřený okruh předplatitelů.
Burton šel stejnou cestou i u dalších „nepohodlných“ textů: připravil anglické edice Kámasútry (1883) a The Perfumed Garden (1886) s komentáři o „mravech“ a sexuality v islámských společnostech - přesně tom, co viktoriánská cenzura trestala. Jeho „terminální esej“ k Arabian Nights pak výslovně probírá témata, která tehdejší čtenáře šokovala (např. oddíl „Pederasty“). Isabel Burton nakonec po jeho smrti část těchto „erotologických“ projektů zničila v ohni - včetně rozpracovaného rukopisu The Scented Garden.
Výsledek? Texty, které by v běžném knižním prodeji neprošly, se staly sběratelskou „udergroundovou klasikou“ s razítkem exkluzivní společnosti - a Burton se definitivně zařadil mezi autory, kteří testovali hranici mezi učeností a tím, co zákon považoval za pornografii.
Dědictví: hrdina poznání, nebo voyeur impéria?
Burton je pro jedny symbol odvahy, pro jiné ztělesnění „okouzleného pohledu impéria“. V roce 1858 patřil spolu s Johnem Hanningem Spekem k prvním Evropanům, kteří dorazili k jezeru Tanganika, a jeho cestopisy i překlady zaplnily desítky svazků. Tím se trvale zapsal do dějin geografie a populární literatury 19. století.
Jeho odkaz je ale dvojsečný. Byl mimořádně plodný autor – Britannica uvádí přes čtyři desítky svazků o cestách a téměř třicet svazků překladů (včetně „Arabian Nights“). Tato práce zároveň formovala představy Západu o „Orientu“ a přispěla k debatě, kterou později pojmenoval Edward Said jako orientalismus: jak moc je poznávání druhých zatíženo mocí a stereotypy.
Moderní studie připomínají, že Burtonova pozice je ambivalentní: na jedné straně patřil k nejlépe informovaným a často sympatizujícím pozorovatelům arabského-islámského světa, na druhé straně jeho texty nesou stopy dobových klišé a fascinace „exotikou“. Debata o něm se proto vede mezi oceněním průkopnictví a kritikou orientalistického rámce.
Na závěr si jen připomeňme, že Burtonovo dílo je dnes snadno dostupné (včetně jeho „hádžového“ cestopisu) a čtenář si tak může udělat vlastní názor – prameny jsou online a ověřitelné, spor o interpretaci však zůstává součástí jeho dědictví.
