Článek
2. leden 1939 není žádné heroické datum. Žádná velká bitva, žádný podpis, žádný projev na balkoně. Jen zima ve vesnici Drozdowo nedaleko Łomży a konec jednoho života. Života, který dokázal Polsko vytlačit na mapu – a zároveň ho v myšlenkách rozdělit na „správné“ a „nežádoucí“.
V ten den zemřel Roman Dmowski. A tohle je dobré si hlídat hned na startu: není to postava, o které by šlo psát jedním tónem. U někoho je to „státník“, u jiného „ideolog nacionalismu“. Obě nálepky sedí, jen každá zní úplně jinak.
A ten kontrast je skoro literární. Člověk, který se v Paříži tlačil k velmocím a uměl jim vysvětlit, proč „Polsko musí být“, končí mimo velkou politiku. Ne ve Versailles, ani ve Varšavě u moci, ale v ústraní.
Dva sny o Polsku
Když chceš Dmowského pochopit rychle, pomůže jednoduchý trik: postav ho vedle Józefa Piłsudského. Ne proto, že by to byl sportovní zápas, ale protože se z toho vyjeví jádro sporu.
Piłsudského táhla představa širšího, federativního projektu ve východní Evropě. Dmowski šel opačným směrem: národ jako pevná jednotka, stát jako jeho nástroj a „národní zájem“ jako měřítko skoro všeho. V odborné literatuře se tenhle konflikt popisuje opakovaně – a je to důvod, proč se o Dmowském dodnes hádají i lidé, kteří se jinak na historii vykašlou.
A teď důležitý detail: Dmowski nebyl jen řečník. On byl organizátor směru. Byl klíčovou osobností hnutí Národní demokracie (Endecja), které formovalo polský nacionalismus v moderní podobě.
Pařížský stůl moci
Rok 1919. Válka skončila, ale mír se teprve vyrábí – a vyrábí se u stolů, kde někdo mluví, někdo mlčí a někdo se snaží být slyšet i bez armády za zády.
A přesně tady byl Dmowski ve svém živlu. Ne proto, že by byl „sympaťák“. Spíš proto, že uměl hrát realitu: velmoci nerozdávají spravedlnost, velmoci řeší zájmy. Dmowski jim dokázal nabídnout argumenty, proč má Polsko existovat jako pevný stát – a jaké hranice by měly dávat smysl z jejich úhlu pohledu.
V polských materiálech k mírové konferenci najdeme i konkrétní momenty, kdy Dmowski vystupoval před nejvyššími orgány jednání a tlačil polské požadavky do hry.
Podpis ve Versailles
Pak přijde ten moment, který je až podezřele jednoduchý. Versailles, slavnostní sál, pár podpisů a je hotovo. 28. června 1919 Dmowski spolu s Ignacym Janem Paderewským podepsal Versailleskou smlouvu za Polsko.
Treaty of Versailles Signing, Hall of Mirrors (28. 6. 1919)
Ve stejný den Polsko podepisovalo i menšinovou smlouvu (takzvaný „polský minoritní traktát“) – dokument, který měl nastavovat standardy ochrany menšin v nových státech. A i pod tím jsou podpisy týchž dvou Poláků.
Jak se může v jednom dni potkat budování státu a zároveň start budoucích sporů o to, kdo do něj patří? U Dmowského tohle napětí není chybou v systému. Je to přímo součást jeho konstrukce.
Národ jako hranice
A tady se příběh začíná lámat. Protože Dmowski není „jen architekt“. Dmowski je i člověk, který do architektury přinesl ostré rozdělení.
V jeho pojetí není národ romantická komunita, co drží pohromadě písní a krojem. Národ je filtr. A když máš filtr, automaticky řešíš, co je uvnitř a co venku. A tohle se v meziválečném Polsku netýkalo jen abstrakce, ale konkrétních skupin – hlavně Židů.
O Dmowském se v odborných textech mluví otevřeně jako o člověku, jehož antisemitismus byl výrazný a zároveň měl vliv na část nacionalistického prostředí, které formoval.
A nejde jen o „názory u stolu“. Antisemitské kampaně a bojkoty se v meziválečné době v Polsku objevují jako reálný politický a společenský jev; v jedné z často citovaných studií je zmiňováno, že antisemitské bojkoty se staly každoroční akcí organizovanou Endecjí.
„Dmowského linie“
Slova, co zůstala
Kdyby byl Dmowski jen praktik, jeho odkaz by časem vybledl. Jenže on byl i ideolog – a ideologie má otravnou vlastnost: přežívá.
Jeho nejznámější text je Myśli nowoczesnego Polaka („Myšlenky moderního Poláka“). To není jen brožurka, kterou někdo přelouská a vyhodí. Je to kniha, která se v Polsku dodnes připomíná jako jeden ze základů moderního nacionalistického myšlení. Už vznik samotného textu je zajímavý: části byly původně publikovány v roce 1902 v časopise Przegląd Wszechpolski pod pseudonymem.
A bibliograficky se dá doložit i první knižní vydání: Polská Národní knihovna (Polona) uvádí vydání ve Lvově „1904 [tzn. 1903]“. Dmowski nepsal jen „názory“. Psal manuál, jak se dívat na svět. A manuály se bohužel mezi lidmi drží dlouho.
Pohřeb jako referendum
Pět dní po smrti se Varšava zaplnila lidmi. Ne jako na státní svátek, spíš jako na politické vyznání. V jednu chvíli to vypadalo jako tichý konec. A pak se z toho stal dav.
Seriózní polská média a komentáře k výročí uvádějí, že účast byla obrovská – a čísla se liší podle toho, kdo je říká. Podle organizátorů šlo zhruba o 200 tisíc lidí, úřady uváděly 100 tisíc.
Tohle není jen „kolik lidí přišlo“. Tohle je politická informace. I smrt může mít hlas, když je společnost rozseknutá na tábory.
Dmowskiho pohřeb
A do toho další podstatný moment: v dobových popisech se opakuje, že pohřeb byl vnímán jako demonstrace národoveckého prostředí – zatímco vládní tábor se k tomu stavěl chladně. Některé zdroje to popisují přímo jako bojkot vládního tábora.
Dědictví a stíny
Tady je největší síla Dmowskéh: jeho život nejde uzavřít nějakou pohodlnou větou.
Ano, byl u zrodu mezinárodního uznání Polska po první světové válce a jeho role na mírové konferenci i podpisy v roce 1919 jsou doložitelné.
A ano, je zároveň opakovaně popisovaný jako jeden z hlavních ideologů nacionalistického směru spojeného s ostrým antisemitismem, který měl reálné dopady na politickou kulturu.
Dmowski je dobrý příklad toho, jak se dá „boj za stát“ snadno přelít do „boje proti lidem“. A taky toho, jak se dá inteligence použít na stavění i na vymezování. V Paříži uměl mluvit s velmocemi. Doma uměl určovat, kdo je náš. A mezi těmi dvěma polohami vede přímá, nepříjemně krátká cesta.
Kdybych měl vybrat jednu větu jako pointu, byla by to tahle: Dmowski pomohl postavit dům. Jenže zároveň trval na tom, že do něj nepatří každý. A v tom je ten dlouhý stín, který v Polsku nezmizel ani po desítkách let.
Když se dnešní Polsko chlubí, že zvládlo přijmout uprchlíky z Ukrajiny, ale zároveň na běloruské hranici omezuje přístup k azylu a pokračují „pushbacky“ – je to pořád obrana státu, nebo už jen moderní verze Dmowského filtru, kdo je „ten správný“ uprchlík a kdo ne?
