Článek
Právě to chtěl na začátku sedmdesátých let pochopit americký psycholog Philip G. Zimbardo. V roce 1971 spustil experiment, který později vstoupil do dějin jako Stanfordský vězeňský experiment. Dodnes se o něm mluví jako o jedné z nejslavnějších a zároveň nejspornějších studií moderní psychologie.
Zimbarda zajímalo, co s lidmi udělá moc a podřízenost. Vybral proto skupinu obyčejných vysokoškolských studentů a náhodně jim přidělil dvě role. Jedni měli být dozorci, druzí vězni. Celé to mělo trvat dva týdny a probíhat v uměle vytvořeném vězení přímo v prostorách Stanfordovy univerzity.
Všechno bylo nachystané tak, aby situace působila co nejskutečněji. „Vězně“ policie skutečně zadržela, veřejně je odvezla a prošli i formálním přijetím, jako kdyby spáchali trestný čin. „Dozorci“ dostali uniformy, tmavé brýle, píšťalky a obušky. Prostředí bylo strohé, chladné a sevřené. Malé cely, mříže, holé stěny. Šlo o simulaci, která měla působit jako skutečné vězení.
Zatčení „vězně“ číslo 8612
Výsledky ale přišly rychleji, než kdokoli čekal. Už během několika dnů začali vězni působit zlomeně, úzkostně nebo vzdorovitě. Dozorci naopak přitvrdili. Začali vězně ponižovat, šikanovat a trestat způsobem, který překračoval hranici běžné role ve hře. Atmosféra houstla každou hodinou. Experiment se měnil v něco mnohem temnějšího než obyčejnou studii.
Zásadní roli v tom sehrál i sám Zimbardo. Nepůsobil jen jako výzkumník v pozadí. Vstoupil do celé situace jako „ředitel věznice“ a postupně se do té role sám ponořil. Místo odstupu začal řešit chod vězení a udržování pořádku. I to dnes patří k nejtvrději kritizovaným momentům celé studie. Výzkumník přestal být jen pozorovatelem a stal se součástí systému, který sám vytvořil.
I had been transformed by the prison study to become the prison administrator.
„Studie mě vtáhla natolik, že jsem se přestal chovat jako výzkumník a stal se ze mě správce věznice.“
Experiment nakonec zastavila až Christina Maslach, mladá psycholožka, která přišla s účastníky mluvit. Když viděla, co se uvnitř děje, byla zděšená. Otevřeně upozornila na etický problém a právě její reakce Zimbarda vytrhla z toho, co sám později popsal jako myšlení vězeňského správce. Pokus skončil už šestý den.
I felt sick to my stomach and could not watch.
„Bylo mi z toho na zvracení a nemohla jsem se dívat.“
Tím ale celý příběh neskončil. Zimbardo se k výsledkům této studie vracel ještě dlouhá desetiletí. V roce 2007 vydal knihu The Lucifer Effect, v níž rozvedl myšlenku, že obyčejní lidé se pod tlakem prostředí, situace a role mohou proměnit způsobem, který by sami od sebe nikdy nečekali. Tuhle proměnu pojmenoval jako Luciferův efekt.
Právě v tom spočívá nejsilnější odkaz celé studie. Experiment obrátil pozornost od jednoduché otázky „kdo je zlý člověk“ k mnohem nepříjemnější otázce „co s člověkem udělá prostředí“. Zimbardova práce naznačila, že krutost často nevyrůstá jen z povahy jednotlivce. Velkou roli hraje systém, tlak skupiny, pocit moci, anonymita a pravidla, která dávají chování nový rámec.
SPE1971_Jaffe,_Hanley_and_Zimbardo
S tím souvisí i pojem deindividuace. Člověk se v davu nebo v přidělené roli začne chovat jinak než sám za sebe. Přestane tolik vnímat vlastní hranice, svědomí i osobní odpovědnost. Stejně důležitá je i naučená bezmocnost. Když člověk získá pocit, že nic nezmění, začne rezignovat. Přestane se bránit, přestane vzdorovat a postupně se poddá.
Stanfordský vězeňský experiment se často spojuje i s myšlenkou, kterou proslavila Hannah Arendt, tedy s banalitou zla. Zlo nemusí mít vždy tvář fanatika nebo monstra. Někdy přichází v podobě poslušnosti, přizpůsobení a ochoty zapadnout do systému, který odměňuje tvrdost a trestá odpor.
To je na celé věci nejvíc znepokojivé. Experiment naznačil, že hranice mezi slušností a krutostí může být mnohem tenčí, než si lidé rádi připouštějí. Stačí vhodné kulisy, správně rozdané role a prostředí, které člověka pomalu posune tam, kam by se za normálních okolností nikdy nevydal.
When you see it in their eyes, it doesn’t matter if they say they were just acting. They were into it.
„Když to člověk vidí v jejich očích, nezáleží na tom, že tvrdí, že jen hráli. Byli do toho úplně ponoření.“
Právě proto tenhle experiment dodnes budí tak silné reakce. Nepůsobí jen jako příběh o několika studentech v univerzitním sklepě. Funguje i jako varování před tím, jakou moc mají instituce, autorita, pravidla a skupinová dynamika. Člověk totiž nežije odděleně od světa kolem sebe. Formuje ho parta, práce, škola, politika i atmosféra společnosti.
Zároveň v tom je i druhá stránka celé věci. Když prostředí dokáže podporovat tvrdost, poslušnost a bezcitnost, dokáže podporovat i odvahu, soucit a odpovědnost. Stejné mechanismy, které zhoršují lidské chování, mohou za jiných podmínek posilovat to lepší.
Stanfordský vězeňský experiment tedy neříká jen to, že lidé mají temnou stránku. Ukazuje hlavně to, že systémy, které vytváříme, mají obrovský vliv na to, co ze sebe nakonec vydáme. A právě proto stojí za to dávat si pozor na to, komu dáváme moc, jaké prostředí budujeme a co v lidech svým nastavením podporujeme.
