Západ si Persii vysnil po svém. Skutečný Írán byl ale mnohem zajímavější

Když člověk v Evropě slyší slova Írán nebo Persie, často mu v hlavě naskočí pár jednoduchých obrazů. Obrovské armády, drahé koberce, harémy nebo poušť. Západní kultura s těmito představami pracuje dlouho a někdy až příliš pohodlně. Výsledek je jednoduchý. Persie pak působí jako vzdálená kulisa, místo skutečné země s dlouhou pamětí a vlivem na okolní svět.

Jenže íránské dějiny dodnes žijí v každodenní kultuře. Velkou roli v tom má Šáhnáme, slavný perský epos, který čerpá z íránských dějin a mytologie. Pro mnoho Íránců je to text podobného významu, jaký má pro evropskou představivost král Artuš. Jen s tím rozdílem, že kořeny těchto příběhů sahají velmi hluboko do starověku.

Právě proto stojí za to podívat se na několik rozšířených představ o starověkém Íránu. Některé znějí nevinně. Jiné vznikly z filmů, náboženských překladů nebo starých řeckých autorů. Všechny ale ukazují, jak snadno se z velkých dějin stane pár líbivých zkratek.

Jedna častá představa zní asi takhle: starověký Írán byl daleko, takže s Evropou asi neměl mnoho společného. Na první poslech to zní logicky. Dnešní člověk přemýšlí v hranicích států, pasů a map. Starověký svět fungoval jinak. Lidé, zboží, zbraně, náboženské představy i válečné technologie putovaly na velké vzdálenosti.

Do Evropy se dostalo několik vln íránských kmenů. Mezi ně patřili například Siginové, někdy označovaní také jako Sigynnové. Šlo o skythskou skupinu, která se kolem 8. století před naším letopočtem přesunula do Evropy a usadila se na území dnešního Maďarska. Přibližně ve stejné době se na východ posouvaly keltské skupiny halštatské kultury. Obě prostředí se potkala v oblasti dunajské pánve.

Zajímavé je, že tento kontakt nepřinesl jen válku. Vedl také ke sňatkům, výměně zkušeností a převzetí některých technologií. Některé evropské kmeny se díky styku s íránskými kočovníky seznámily s novými typy šípů. Převzaly také oděv, který dnes působí úplně samozřejmě: kalhoty. Ty vznikly v prostředí íránských jezdeckých kmenů, kde dávaly pro život v sedle mnohem větší smysl než dlouhé oděvy.

Podobné přesuny pokračovaly i v dalších staletích. Na západ putovali Skythové, Sarmaté a Alanové. Alanové se ve 3. století našeho letopočtu setkali u Černého moře s Góty. Vznikala mezi nimi spojenectví i rodinné vazby. Později sloužili Gótové a Alanové také v armádách Attily Huna během jeho tažení proti Římanům v 5. století.

Když se Západořímská říše začala hroutit, část Alanů a germánských skupin se přesunula do západní Evropy. S sebou nesli zkušenost s jízdním bojem. Jejich protivníci se těmto způsobům válčení postupně přizpůsobovali. Íránské kočovné kmeny tak zanechaly stopu i v evropském válečnictví.

Tyto kočovné světy se objevují také v Šáhnáme. V eposu často vystupují jako obyvatelé Túránu, stálého protivníka Íránu. Historické střety mezi usedlým obyvatelstvem a kočovníky se proměnily v příběhy. Ty pak vytvořily obraz Túránu jako nebezpečného souseda, který stojí za hranicí íránského světa.

Další známá představa se týká „tří mágů“, kteří podle křesťanské tradice přišli navštívit malého Ježíše. V lidové představě bývají skoro pohádkovými mudrci, kteří nesou dary a působí trochu tajemně. Jenže původ slova mág je mnohem zajímavější.

Matoušovo evangelium používá řecký výraz magoi. Ten vychází ze staroperského slova maguš. Některé biblické překlady z něj udělaly „mudrce“. Anglické slovo magic má kořeny ve stejném pojmu. Cizincům mohlo připadat, že zoroastriánští kněží při uctívání posvátného ohně a recitaci starobylých textů provádějí něco nadpřirozeného. Odtud se pak spojení mezi mágy a kouzly udrželo.

Tradičně se říká, že mágové byli tři, protože přinesli tři dary: zlato, kadidlo a myrhu. Bible ovšem uvádí počet darů, počet dárců nechává otevřený. Také samotní mágové byli v původním významu spíše vzdělanci a náboženští specialisté než kouzelníci v dnešním smyslu.

Jejich recitace vycházely ze starobylého souboru znalostí, který dnes známe jako Avestu. Ta vznikla v íránském jazykovém prostředí před mnoha staletími. V době Sásánovské říše, tedy mezi lety 224 a 651 našeho letopočtu, už byly tyto texty pro mnoho lidí těžko srozumitelné. Právě proto měli mágové výjimečné postavení. Uměli uchovávat a předávat znalost, kterou většina společnosti sama číst ani chápat nedokázala.

Mágové fungovali jako chodící knihovny. Íránské dějiny, právo, náboženství a příběhy se dlouho předávaly ústně. Tito lidé si museli pamatovat obrovské množství textů a znalostí. Patřila mezi ně astrologie, astronomie, filozofie, náboženská pravidla, zákony i politické tradice.

V Sásánovské říši mohli mágové zastávat důležité úřady. Působili jako správci provincií, soudci, rádci při otázkách nástupnictví a někdy také jako špioni. Jejich pověst vzdělanců byla tak silná, že bibličtí mágové podle některých autorů nemuseli být přímo Íránci ani zoroastriáni. Dwight Longenecker například ve své knize o hledání tří mudrců navrhl, že mohlo jít o učence z Nabateje.

Další populární tvrzení říká, že staří Peršané vynalezli první chartu lidských práv. Nejčastěji se tím myslí Kýrův válec, slavný text spojený s perským králem Kýrem II. Na konci roku 2025 UNESCO označilo Kýrův válec za chartu lidských práv. Právě odtud může pocházet obnovený zájem o podobné výklady.

Tady je potřeba opatrnost. Moderní lidská práva stojí na představě, že určitá práva náleží člověku bez ohledu na momentální vůli vládce. Kýrův válec fungoval jinak. Šlo hlavně o královský text, který představoval Kýra jako velkorysého dobyvatele Babylonu a jeho vítězství líčil jako událost schválenou bohy.

Ve starověkém světě závisel život obyčejného člověka na rozhodnutí panovníka. Král měl obrovskou moc nad životem, majetkem i svobodou poddaných. Kýrův válec tuto skutečnost nerušil. Spíše ukazoval, jak se nový vládce chtěl představit obyvatelům dobytého území. Jako obnovitel pořádku, ochránce chrámů a panovník, který přináší stabilitu.

Kýros získal mimořádně příznivý obraz také díky tomu, že po dobytí Babylonu v roce 539 př. n. l. umožnil návrat Judejců z babylonského zajetí. Pro židovské dějiny to byl zásadní moment. Pozdější křesťanská i islámská tradice pak tento obraz Kýra jako výjimečného panovníka dál posilovala.

Propuštění zajatců ovšem zapadalo i do politické logiky. Už dřívější vládci západní Asie uměli používat milost jako nástroj moci. Asyrský král Sargon II., který vládl asi o století a půl dříve než Kýros, podle dochovaných zpráv ušetřil 6 300 lidí po vzpouře. Milost tedy patřila do politického arzenálu starověkých vládců.

V Kýrově případě mělo propuštění Judejců také strategický význam. Judea mohla vytvořit přátelské území mezi Perskou říší a Egyptem. Egyptské mocenské ambice sehrály významnou roli už předtím, mimo jiné v souvislosti s bitvou u Karchemiše v roce 605 př. n. l. Kýros tak mohl spojit velkorysý obraz vládce s velmi praktickou geopolitikou.

To z něj dělá zajímavější postavu, než nabízí jednoduché slogany. Kýros mohl jednat částečně z přesvědčení, zároveň tím posiloval vlastní legitimitu v mnohonárodnostní říši. Dobrá pověst vládce byla ve starověku stejně důležitá jako armáda. Zvlášť ve chvíli, kdy měl pod sebou mnoho národů, jazyků a náboženských tradic.

Další zkratka zní: všichni perští králové byli krutí tyrani. Tahle představa má hodně společného se starými řeckými autory. Pro Řeky se Perská říše často stávala obrazem despotické moci. Velkou roli v tom sehrály řecko-perské války v letech 499 až 449 př. n. l.

Například Platón ve svých Zákonech psal, že vládci Achaimenovské říše sklouzli k despotismu kvůli přepychovému životu králů. Řecký pohled měl svou logiku, protože vznikal v prostředí dlouhého soupeření. Zároveň vytvořil obraz Persie, který přežíval staletí.

Skutečnost byla pestřejší. Někteří perští panovníci jednali tvrdě. Jiní se snažili držet říši pohromadě pomocí dohody, tolerance a pragmatické správy. Mnozí spojovali obě polohy. V obrovské říši plné různých národů a náboženství byla schopnost jednat s odlišnými skupinami politickou nutností.

Arabský historik al-Tabarí například zachoval výrok připisovaný sásánovskému králi Hurmuzdovi IV., který vládl v letech 579 až 590. Podle něj říše nemůže pevně stát, pokud si znepřátelí křesťany a příslušníky dalších náboženství. Přirovnal stát ke královskému trůnu, který potřebuje přední i zadní nohy. Bez podpory různých skupin se celá konstrukce rozkývá.

V dějinách Persie se objevovalo pronásledování i represe. Stejné věci známe také z řecko-římského světa. Vedle toho ale existovala období, kdy se různé náboženské a etnické skupiny mohly v rámci říše udržet. I současná pestrost íránského prostoru částečně navazuje na tyto starší vrstvy dějin.

Zajímavá je také představa, že perskými vládci byli vždy muži. Sásánovská říše na konci své existence zažila mocenský chaos, ve kterém se na trůn dostaly i ženy. Roku 628 svrhl Kavád II. svého otce Husrava II. a nechal ho zabít. Poté se zbavil všech svých bratrů a nevlastních bratrů. Prý jich bylo sedmnáct.

Brzy nato Kávada II. zabila epidemie známá jako Šírújův mor. Říši zasáhla mocenská krize. Po několika dalších uchazečích nastoupila kolem roku 630 na trůn jeho sestra Bórán. Stala se první ženou, která vládla Sásánovské říši.

Bórán se snažila navázat na obraz svého otce Husrava II., posledního panovníka období relativní stability. Na mincích používala korunu připomínající jeho okřídlenou korunu, která symbolizovala vítězství. Její politické poselství bylo jasné: chtěla obnovit pořádek a vrátit říši k prosperitě.

Sásánovský dvůr však tehdy ovládaly soupeřící frakce. Bórán byla svržena a nahrazena svým bratrancem Šápúrem-i Šahrvarázem. Ten brzy padl také a vlády se ujala Bóránina sestra Azarmídokht.

Do jejího příběhu vstoupil mocný generál Farruch Hormizd. Požádal ji o ruku, ale Azarmídokht v tom viděla pokus získat trůn. Přímé odmítnutí by mohlo vyvolat jeho hněv, proto zvolila jinou cestu. Pozvala ho na schůzku pod záminkou jednání o sňatku a nechala ho zabít bojovníky konkurenční frakce Mihránovců.

Farruchův syn Rostam poté shromáždil vojsko, vytáhl na hlavní město Ktésifón a Azarmídokht zabil spolu s částí jejích stoupenců. Po této krvavé epizodě se Bórán v roce 631 znovu dostala na trůn.

Bórán mohla po první vládě zmizet z politického boje a využít svých vazeb k bezpečnému ústupu. Místo toho se vrátila do středu krize. Snažila se obnovit vztahy s Byzantskou říší, někdejším velkým protivníkem Íránu. Poslala patriarchu Církve Východu k císaři Herakleiovi, ačkoli Herakleios ještě nedávno vedl tvrdou válku proti jejímu otci. Tento diplomatický krok pomohl zlepšit vztahy mezi Sásánovci a Byzancí.

Uvnitř říše se Bórán pokusila zapojit do vlády frakce Pahlav i Pársíg. Jenže politické násilí pokračovalo. Asi rok po začátku její druhé vlády vypuklo další povstání. Vůdce frakce Pársíg využil chaos a Bórán nechal uškrtit.

Později se různé skupiny pokusily sjednotit kolem jejího osmiletého bratrance Jazdkarta III. Říše už byla hluboce oslabená. Arabská vojska jí zasadila rozhodující ránu. Poslední sásánovský král Jazdkart III. zemřel roku 651 v Mervu, na území dnešního Turkmenistánu, když se snažil získat podporu ve východní části rozpadající se říše.

Starověký Írán byl mnohem propojenější, než naznačuje západní exotická představa Persie. Ležel na křižovatce světa, kde se potkávaly kočovné kmeny, usedlé říše, obchodní trasy, náboženské tradice i vojenské technologie.

Íránské skupiny ovlivnily Evropu přes migrace, sňatky, jezdeckou kulturu i válčení. Zoroastriánští mágové zanechali stopu v náboženském jazyce Západu. Kýrův válec ukazuje, jak starověcí vládci pracovali s obrazem spravedlivého panovníka. Příběh Bórán zase připomíná, že i na konci velké říše se politika mohla odehrávat v rukou ženy, která se pokoušela zastavit rozpad světa kolem sebe.

Persie tedy nebyla jen zemí koberců, armád a palácových představ. Byla to civilizace, která žila v neustálém kontaktu s okolím. Ovlivňovala jiné a sama se měnila kontaktem s nimi. A právě v tom je její skutečná síla. Dějiny Íránu nejsou vzdálená dekorace z učebnice. Jsou součástí širšího příběhu Evropy, Asie i celého starověkého světa.

Zdroje: Encyclopaedia Iranica, „Šāh-nāma“

Encyclopaedia Iranica, „Ferdowsī, Abu’l-Qāsem“

Encyclopaedia Iranica, „Scythians“

Encyclopaedia Iranica, „Magi“

British Museum, „The Cyrus Cylinder“

Encyclopaedia Iranica, „Cyrus IV. The Cyrus Cylinder“

UNESCO, 43rd General Conference, item 4.21 „Cyrus Cylinder“

Bible, Gospel of Matthew 2:1–12

Touraj Daryaee, Sasanian Persia: The Rise and Fall of an Empire

P.S. Dějiny Persie ukazují, že za každým jednoduchým obrazem bývá mnohem složitější příběh. Jestli chcete podpořit další psaní malým příspěvkem, rád ho proměním v další výpravu do míst, kde se mýty, moc a skutečné dějiny potkávají dost natvrdo. Díky, že čtete.