Článek
V řídicí místnosti to vypadá jako finále něčeho, co se nedá zopakovat. Monitory svítí, někdo si nervózně poťukává tužkou o stůl, další se tváří, že dýchá úplně normálně (nedýchá). Čeká se na pár vteřin, které rozhodnou, jestli to celé byla geniální práce, nebo velmi drahý pád do prázdna.
Jenže Mars nám na tyhle emoce kašle. Tam se žádná napjatá chvíle nekoná. Když u nás všichni zadržují dech, na Marsu už je dávno hotovo. A to je na tom to nejvíc ironické: tenhle „živý“ okamžik je vlastně jen opožděná zpráva o tom, co se stalo před chvílí.
V den přistání vycházelo jednosměrné zpoždění signálu z Marsu na Zem na 9,46 minuty. Takže i když se někdo v sále tváří, že právě teď sleduje realitu, ve skutečnosti sleduje minulost. Takový malý vesmírný detail.
A pak je tu čas. Spirit dopadl na Mars v 20:35 pacifického času (PST) 3. ledna 2004. Jenže v univerzálním čase už byl 4. leden 2004, takže když se řekne „4. ledna se to stalo“, není to žádné kouzlení s daty, jen planeta Země a její časová pásma dělají svoje.
Mezi tím vším je ještě jedna drobnost, která tu scénu uzemní: vzdálenost Země–Mars byla tehdy 170,2 milionu kilometrů. Žádná zkratka, žádný trik. Jen prostor, který se nedá ukecat, a signál, který prostě letí, jak rychle umí.
Rovery při přípravě/testech v hale.
Marťanská skákačka
Kdyby se přistání roveru Spirit dalo popsat jedním plánem, byl by to ten nejhorší možný z autoškoly: hoď to na zem a doufej, že se to nerozpadne. A on to byl fakt záměr.
Spirit totiž nepřistál jako elegantní sonda, co si jemně sedne do prachu. On narazil do povrchu a první odskok ho vyhodil asi 8,4 metru do výšky. V tu chvíli se z nejdražší vesmírné věci na planetě stal na pár sekund velmi drahý míč.
A nepřeháním to. Po tom prvním skoku přišlo dalších 27 odskoků – dohromady tedy 28. Takže žádné „jednou bouchnul a hotovo“. Byla to série, která by se dala promítnout jako pinball, jen s tím rozdílem, že tady se neplatí žetony, ale roky dřiny a reputace.
Schéma přistání
Nakonec se celý balík dokutálel a zastavil zhruba 250 až 300 metrů od místa prvního dopadu. Představ si, že ti někdo řekne: „Přistáli jsme.“ A pak dodá: „Jo, a ještě jsme si k tomu udělali takovou menší procházku po povrchu.“
A právě v tom je ta krásná ironie: přistání není vždycky o jemnosti. Někdy je to čistě o tom, že to musí přežít. A Spirit to přežil tak, že se na Marsu doslova několikrát odrazil od země.
Jezero Gusev
Vybrali si kráter Gusev, protože na mapě Marsu vypadal jako místo, kde by se mohla vyprávět ta správná historka o vodě. Ne protože by to tady mohlo být zajímavé“, ale “ protože tady možná kdysi bylo jezero“. A když už posíláš rover přes půl sluneční soustavy, tak chceš, aby neskončil na místě, které je geologicky stejně výmluvné jako betonové parkoviště.
Gusev byl popisovaný jako „possible former lake“ – tedy kráter, který mohl v minulosti držet stojatou vodu. Tenhle důvod se opakoval i v materiálech NASA/JPL: rover byl cílený na místa, která „vypadají, že je v minulosti ovlivnila kapalná voda“, a Gusev byl jeden z těch kandidátů.
A teď ta část, kde se (v duchu) modlíš. Protože tenhle „vodní sen“ měl háček: Spirit měl přistát uvnitř kráteru. To je fajn pro příběh – kráter jako miska, co mohla držet vodu – ale pro přistání je to pořád loterie. Kráter může být relativně rovný… nebo to může být kamenitá past, kde se všechno krásně láme, trhá a zapadá. Jenže věda chce svoje. A tak to poslali dovnitř.
Plán vs realita
Papírově to byla docela skromná akce. Primární mise byla plánovaná na 90 solů – tedy 90 marťanských dnů. Takové to: rychle se rozhlédnout, něco proměřit, poslat domů pár hezkých fotek a pak se uvidí. Jenže „pak se uvidí“ je ve vesmíru občas to nejnebezpečnější přání, protože když se to nerozsype hned, začne to teprve opravdu fungovat.
Spirit k tomu měl solidní výbavu. Na stožáru Panoramic Camera (Pancam) – oči, co umí dělat panoramata a barvy. Na robotické paži pak parta, která dělá tu špinavou práci: APXS na složení prvků, Mössbauerův spektrometr na minerály s železem, mikroskopický snímač (Microscopic Imager) na detailní struktury, a hlavně RAT – „bruska“ (Rock Abrasion Tool), která uměla obrousit povrch kamene a ukázat čerstvý materiál pod ním.
A teď ta část, kdy Mars udělá z poruchy nástroj. Když jednomu kolu došla chuť žít, inženýři přešli na režim „táhni to, hlavně ať to jede“. Jenže to tahání mělo vedlejší efekt: rover při tom začal nechtěně seškrabávat a odhrnovat povrchovou vrstvu půdy. A přesně takhle Spirit narazil na místo, které vypadalo jako náhodná světlá šmouha… dokud se neukázalo, že jde o něco mnohem zajímavějšího.
Spirit totiž odhalil světlý materiál tak bohatý na siliku, že šlo o téměř čistou siliku. JPL to tehdy popisovalo jako překvapení a hlavní závěr byl jednoduchý: nějakým způsobem do toho musela vstoupit voda, protože bez ní se takové soustředění křemičitého materiálu vysvětluje těžko.
A když se pak řešilo „jaká voda“, začalo to být ještě lepší. V interpretacích se objevuje prostředí typu horké prameny nebo parní vývěry – tedy něco, co si člověk spojí spíš se Yellowstone než s planetou, kterou si představuje jako zrezlý prach. NASA i JPL to přímo spojují s hydrotermálním prostředím v oblasti, kde Spirit jezdil a pracoval. Porucha kola se tak změnila v geologickou lopatu, která místo tichého umírání začala odkrývat stopu po mokřejší minulosti.
Past Troy
Mars má jednu milou vlastnost: když mu pošleš robota, chvíli tě nechá dělat vědu… a pak ti připomene, že to pořád není tvoje planeta. Spirit si tohle vyžral v momentě, kdy najel na místo, které vypadalo úplně nevinně. Povrch držel jako tenká krusta. A pak praskl.
Na jaře 2009 se Spirit v lokalitě, které tým říkal „Troy“, propadl do měkkého materiálu a kola se začala protáčet v něčem, co připomínalo pudr nebo jemný písek. V tu chvíli se z roveru stal hrdina, co najednou zjistil, že nemá nohy, ale jen šest koleček, která se umí krásně zakopat.
Panorama z oblasti „Troy“
Od té chvíle už to nebyl výlet. Spirit byl uvízlý u „Troy“ od 23. dubna 2009 a na Zemi začala ta méně fotogenická část vesmírného programu: testy, simulace, hádání se s fyzikou a nekonečné přemýšlení, jestli existuje nějaký způsob, jak se z toho vyhrabat bez toho, aby se rover zahrabal ještě víc.
Jenže Mars si obvykle bere zpátky, co si půjčil. Po měsících marných pokusů přišel střízlivý verdikt: 26. ledna 2010 NASA/JPL oficiálně změnily Spirit z „rovera“ na stacionární vědeckou platformu. Konec cestování, začátek práce na místě. Ne že by to znělo romanticky, ale je to vlastně docela důstojné: když už nemůžeš jít dál, aspoň se pořádně dívej.
Bilance výsměchu
Mělo to vydržet jen tři měsíce. Takový ten hezky naplánovaný výlet: dojet, omrknout okolí, poslat pár fotek a jít do důchodu s medailí.
Jenže Spirit si z toho udělal vlastní pracovní smlouvu.
Výsledek vypadá jako scoreboard, který se psal naschvál tak, aby někoho na Marsu naštval: ujel 7,73 km (na planetě, kde je „pohyb“ často jen sofistikované hrabání v prachu), poslal přes 124 000 snímků, obrousil 15 kamenů a kartáčem vyčistil 92 cílů, aby se na ně dalo koukat pořádně, ne jen přes vrstvu vesmírné špíny.
A to je na tom to nejhezčí: tyhle statistiky nejsou bonus navíc. To je celý důvod, proč Spirit dneska není jen položkou v rozpočtu, ale jméno, které si lidi pamatují. Protože někdy se největší dějiny dělají přesně takhle: potichu, trpělivě a s hromadou fotek.
Zdroje: Spirit - NASA Science
