Článek
Sověti vypustili Sputnik 1. Malá koule na oběžné dráze a velká studená sprcha pro USA. 4. října 1957 začala Vesmírná éra – a Washington potřeboval jasnou, civilní odpověď.
Prezident Dwight D. Eisenhower 29. července 1958 podepsal National Aeronautics and Space Act. Zákon zřídil civilní agenturu, která převezme nevojenské vesmírné aktivity a sjednotí rozdrobené kapacity. NASA pak „otevřela pro business“ 1. října 1958.
Pointa byla jednoduchá: oddělit mírový průzkum vesmíru od armádních projektů a dát mu vlastní vedení i příběh. Z politického závodu se tak stal i veřejný projekt – s administrátorem T. Keithem Glennanem, jeho zástupcem Hughem L. Drydenem a rychle vytyčenou cestou k pilotovanému letu do vesmíru.
Právní rámec a mandát
– Civilní vedení a „mírové účely“
Zákon začíná programovým prohlášením: americké kosmické aktivity mají být „věnovány mírovým účelům ku prospěchu celého lidstva“ a mají je řídit civilní autority. Současně přesně dělí kompetence: vše „svérázné pro zbraně, vojenské operace či obranu“ náleží Ministerstvu obrany; sporné případy rozhoduje prezident (odkaz na §201(e)).
– Cíle programu – katalog povinností NASA
§102(c) vypočítává, čemu mají federální letecko-kosmické aktivity „podstatně přispět“: (1) rozšiřování poznání jevů v atmosféře a ve vesmíru; (2) zvyšování užitečnosti, bezpečnosti a efektivity letadel a kosmických prostředků; (3) vývoj a provoz nosičů pro přístroje i živé organismy; (4) dlouhodobé studie přínosů a problémů využití kosmu … a další body včetně podpory vzdělávání a šíření informací. Tyto cíle tvoří právní „to-do list“ nové agentury.
– Institucionální architektura: prezidentem řízená koordinace
Zákon zakládá National Aeronautics and Space Council – poradní orgán pro celkovou kosmickou politiku, kterému předsedá prezident. V radě sedí mj. šéf NASA, ministr zahraničí, ministr obrany a předseda AEC (Atomic Energy Commission – bývalá Komise pro atomovou energii USA (1947–1975)); rada má úkol koordinovat NASA s DoD (Department of Defense – americké Ministerstvo obrany), vymezovat, co může běžet souběžně, a řešit mezirezortní spory.
– Civil-military „pojistka“: Liaison Committee
K dennímu vyvažování civilních a vojenských potřeb zákon vytváří Civilian-Military Liaison Committee: zástupci DoD a NASA se navzájem průběžně informují, a pokud se administrátor NASA a ministr obrany neshodnou, předkládají věc prezidentovi (finální rozhodčí).
– Mezinárodní spolupráce a odpovědnost vůči Kongresu
§205 výslovně zmocňuje NASA k mezinárodní spolupráci v mírovém využití kosmu „pod vedením zahraniční politiky prezidenta“ a na základě mezinárodních dohod. Zároveň §206 ukládá pravidelné zprávy Kongresu – pololetní report NASA a každoroční prezidentskou zprávu hodnotící plnění cílů §102(c).
– Zřízení NASA a vedení agentury
§202 zakládá NASA a stanovuje, že ji vede Administrator z civilu jmenovaný prezidentem se souhlasem Senátu; Deputy Administrator je rovněž civilní a zastupuje šéfa. Pravomoci správce zahrnují řízení personálu, majetku i bezpečnostních režimů agentury.
Převod kapacit
Když NASA začala fungovat, nebyla to prázdná kancelář. Vzala si s sebou celé tělo NACA – lidi, laboratoře i rozpracované projekty – a k tomu první balík programů z obrany. V den startu převzala pět klíčových míst: Lewis (Ohio), Langley a Wallops (Virginie), Ames a zkušební areál Muroc/Edwards (Kalifornie). Měla 8 240 zaměstnanců (z toho ~8 000 z NACA) a rozpočet asi 340 mil. USD.
Téhož dne prezident Eisenhower podepsal výkonný příkaz EO 10783, kterým převedl z DoD do NASA projekt Vanguard a další „vesmírné“ položky (včetně vybraných programů ARPA a USAF) – včetně odpovídajících rozpočtových prostředků. To dalo nové agentuře nejen střechu nad hlavou, ale i hotové projekty a finance k okamžitému běhu.
Během prvních týdnů a měsíců pak následovaly další přesuny: v prosinci 1958 převedl EO 10793 pod NASA i laboratoř JPL (dosud pod armádou) a vyjasnilo se využívání kapacit ABMA v Huntsville pro civilní projekty NASA. Teprve tím se „kosmický balík“ zkompletoval – ale základní síť a většina lidí byly NASA k dispozici už 1. října.
Prakticky to znamenalo, že NASA vstala z postele a hned běžela: zkušební polygony (Wallops, Muroc/Edwards), výzkumné aerodynamické laboratoře (Langley, Ames, Lewis) a administrativní rámec pro převody z DoD byly připravené.
Vedení a první priority
T. Keith Glennan byl 1. října 1958 uveden do funkce prvního administrátora NASA, jeho zástupcem se stal Hugh L. Dryden. Tím vzniklo jasné civilní vedení, které mělo rychle rozhodnout, co bude první velký cíl.
Už 7. října 1958 Glennan formálně schválil Project Mercury – ambiciózní plán „poslat člověka do vesmíru a bezpečně ho vrátit“. Následující den dal pokyn k vytvoření realizačního týmu a během několika týdnů vznikla Space Task Group (STG) v Langley pod vedením Roberta R. Gilrutha. STG byla oficiálně ustavena na začátku listopadu 1958 a stala se „motorem“ raného pilotovaného programu. Priorita pilotovaných letů tak byla zafixována během prvních dnů NASA.
Zároveň vedení drželo dvoukolejnou strategii: vedle Mercury běžely nepilotované vědecké a technologické projekty (převzaté z NACA/DoD) – rozhodnutí, které mělo udržet šíři mandátu nové civilní agentury a vybudovat nosné technologie pro další kroky.
První kroky programu
Po schválení Project Mercury (říjen 1958) vznikla v Langley Space Task Group (STG) pod vedením Roberta R. Gilrutha, která během pár týdnů přetavila cíle do konkrétního plánu: zajistit návrhové práce, zkoušky úniku posádky a návrat z oběžné dráhy. V lednu 1959 získal zakázku na kabinu McDonnell Aircraft, v dubnu 1959 NASA představila Mercury Seven. Vývoj řídil malý, rychlý tým (STG) – a to byl důvod, proč šly testy do terénu už během roku 1959.
Little Joe: NASA si postavila jednoduchý, ale výkonný clusterový nosič „Little Joe“ pro levné zkoušky únikové věže (Launch Escape System, LES) a padáků. První pokus LJ-1 (21. 8. 1959) se „sám“ odpálil 30 minut před startem – šlo o neplánovaný „off-the-pad abort“, který přesto dal cenná data o separaci a sekvenci úniku. Následovaly další lety programu Little Joe z Wallops (1959–61), které ověřily, že věž unese kabinu v nejhorších aerodynamických podmínkách (Max Q).
Big Joe 1: start reentry testu (1959)
Big Joe 1 (9. 9. 1959) byl první „vesmírný“ let Mercury: balastní kabina na Atlasu měla ověřit ablativní tepelný štít, aerotermiku a řízení orientace při návratu. I když se boosterová sekce Atlasu neoddělila správně a profil nebyl ideální, test potvrdil funkci ablativního štítu – rozhodující volbu pro pilotované lety. Big Joe 1 tak udal směr: Mercury poletí s ablativním štítem.
Rok 1960 přinesl dvojí linku: padákové/únikové zkoušky z pláže a první integrované starty s nosiči pro lidi. „Beach Abort“ (9. 5. 1960, Wallops) z nuly prověřil odstřel věže, padáky a vyzvednutí kabiny – přesně scénář, který měl chránit astronauty na rampě. Současně se NASA připravovala na „těžké“ nosiče: Mercury-Atlas 1 (29. 7. 1960) skončil strukturální poruchou Atlasu ~T+58 s; analýza vedla k zesílení konstrukce a úpravám aerodynamiky sestavy. Tyto pády jsou důvod, proč nepilotované kvalifikace existují: odhalí slabiny dřív, než tam posadíte člověka.
Na suborbitální větvi NASA testovala kombinaci Mercury + Redstone. MR-1 (21. 11. 1960) vešel do historie jako „čtyřpalcový let“: raketa se na zlomek sekundy odlepila, okamžitě vypnula motor a sedla zpět na rampu, zatímco kapsle regulérně odstřelila únikovou věž a vyhodila padáky. Příčina byla banální – špatné pořadí rozpojení dvou elektrických kabelů při liftoffu – ale dopady zásadní: zpřísnění procedur a úprav kabeláže. O několik týdnů později následoval úspěšný reparát MR-1A a cesta k prvním pilotovaným skokům se otevřela.
Shrnutí 1958–1960: během dvou let NASA vybrala tým a kontraktora, ověřila únikový systém, padáky i tepelný štít a „spálila“ si prsty na Atlasu i Redstonu v bezpečných, bezposádkových testech. Právě tahle sekvence zkoušek udělala z Mercury program, který mohl v roce 1961 bezpečně poslat Američany do vesmíru.
Pokud chcete pokračování o tom, jak se z Mercury rodilo Gemini a Apollo, napište mi do komentářů.
Zdroje: Untitled Document
Zaujal tě článek? Začni mě sledovat, ať ti neuniknou další zajímavé historické události.
