Článek
Sama jsem v předdůchodovém věku a teplíčko zbožňuju. Moje nedávno plnoletá dcera má raději zimu.
Abych vám vyjasnila situaci, bydlely jsme v pronajatém pražském bytě 3+kk a před měsícem jsme se stěhovaly do menšího a levnějšího.
Nebojte se, nejsem ten typ, který by nešetřil na stará kolena. Na horách mám vlastní chaloupku, do které se hodlám v důchodu nastěhovat. (Souhlasím, je to zvláštní.) V Praze jsem jen kvůli práci. Dcera kvůli studiu.
Náš nový malý byteček čítá jen dvě místnosti. Přemýšlely jsme, jak je uspořádat, abychom obě byly spokojené. Nakonec jsme se usnesly, že menší pokojík si necháme jako obývák a větší jako ložnici. Já pracuji v noci, dcera studuje ve dne, takže uspořádání celkem logické. Větší pokojík se mi podařilo rozdělit nábytkem na dva a každá jsme získala své soukromí.
Prosinec byl teplotně přívětivý, tak jsem si úskalí vytápění společných prostor nijak nepřipouštěla.
Euforie ze stěhování a vidina ušetřených korunek mě zcela pohltila. Dokonce tak, že jsem zapomněla na mé zimní návštěvy dceřina pokoje ve starém bytě. Kdykoli jsem s ní potřebovala mluvit, brala jsem si automaticky z věšáku bundu.
Teploty klesly. Dnes, po šesté hodině ranní, jsem přijela z práce úplně promrzlá. Klepala jsem se jak pražský krysařík a ihned si vařila horkou kávu. Dcera pobíhala s úsměvem po vymrzlé ložnici ve spodním prádle a chystala se do školy.
„Mrzne,“ oznámila jsem, když jsem jí uviděla. „Hmm, tak já si vezmu mikinu a čepici,“ odvětila. „Tady taky,“ nechtěla jsem se nechat jen tak odbýt. „Ale já topím, klidně si sáhni,“ zavrčela v předsíňce a zabouchla za sebou dveře od bytu. Opravdu odešla jen v mikině a kulichu.
Jako každé ráno jsem, u ještě teplé kávy, otevřela notebook a vykoukl na mě titulek: „Mladí Češi topí víc než důchodci.“ „To určitě,“ pomyslela jsem si a zaklapla ho. S povzdechem jsem dopila kávu a otevřela nevybalenou krabici s věcmi na lyže. Nasoukala jsem se do roláku a oteplovaček a vlezla pod peřinu. Při usínání se mi honila hlavou jediná myšlenka: „Jak má být zítra?“
