Seriózní novinařina, nebo touha po senzaci? Média tváří v tvář střelci

Obvykle nepatřím mezi sortu lidí, která si neustále stěžuje na mainstreamová média. Těch se naopak často zastávám, jsou-li pod tlakem politiků, tzv. „alternativních médií“ a různých dezinformátorů. Ve světle aktuálních událostí souvisejících s tragédií na Karlově univerzitě však bohužel chuť na obranu některých médií ztrácím.

Než se dostaneme k médiím, krátce se zmiňme o mediálních výstupech dalších aktérů. Politici a zástupci policie na rozdíl od médií svou roli dle mého soudu zvládli. Policisté komunikovali empaticky, věcně sdělovali informace, někteří dávali najevo i emoce. Premiér Fiala ihned ukončil svou pracovní cestu v Olomouci a prezident Pavel se okamžitě vrátil z Francie. Co tam budou platní, řekne si laik. Ovšem symbolická hodnota jejich návratu je významná.

Ministr Rakušan čile komunikuje s médii, jejichž prostřednictvím (a také skrz sociální sítě) se snaží občanům předávat důležité informace a vzkazy, v nichž se snaží lidem dodávat sílu a apelovat právě na média, aby se chovala eticky, nezveřejňovala identitu vraha, romanticky nepopisovala jeho osud atd.

Také opozice tentokrát z velké části využila moment, kdy není vhodné kritizovat vládu. Šéf nejsilnější opoziční strany Babiš na Twitteru, Facebooku i Threads napsal citlivý příspěvek o tom, jak je z události v šoku, vyzval občany k respektování pokynů policie a záchranným složkám a všem zasahujícím poděkoval. Dokonce i Tomio Okamura vyjádřil soustrast pozůstalým a poděkoval policii, aniž by měl potřebu jakkoli řešit vládu.

Jednou z mála černých ovcí, která si neuvědomila, že empatie není sprosté slovo, se stal poslanec Juchelka, známý z dob, kdy v mládí moderoval pořad Medůza.

Na jeho Twitteru se objevil příspěvek, kde kritizoval premiéra a vybrané ministry za to, že neschválili jeho letní návrh na větší zákonnou ochranu pedagogů. Když pomineme komickou představu, jak si střelec (plánující stejně sebevraždu) rozmyslí akci, protože za atak pedagoga hrozí vyšší trest, je potřeba se zastavit u absolutní absence lidskosti, kterou zde politik Juchelka předvedl. Z fleku by mohl jít psát na server Novinky.cz.

Čímž se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, a to je mediální pokrytí této události. Jistě, jde o významnou událost, každého zajímá. Téma slibuje vysokou čtenost a vysoký zisk. Čím rychlejší, zajímavější a odlišnější budete, tím více si z koláče pozornosti ukousnete právě vy. Tomu všichni rozumíme.

Ale pak je tu druhá stránka - novinářská etika. Novináři se často a rádi titulují jako hlídací psi demokracie. Některá média se zachovala spíše jako prašiví psi.

V tragédii se tříbily charaktery a ukazuje se, kdo má plnou pusu morálky, ale ve skutečnosti za každou cenu jde za kliky a čteností, tedy v důsledku za penězi, a komu opravdu o ty hodnoty a společenskou zodpovědnost jde.

Odstrašujícím příkladem, jak by se seriózní novinařina neměla dělat, jsou Novinky.cz, tento Aleš Juchelka mezi médii. Server se snažil za každou cenu získat senzaci, a proto se neštítil uchýlit k těm nejhorším praktikám, jak je zveřejnění identity a fotografie vraha. Když mu toto (mimo jiné ze strany ministerstva vnitra) bylo vyčítáno, vše vyřešil černým obdélníčkem přes pachatelovy oči. A zřejmě aby v tom nebyl sám, později zveřejnil článek ze zahraničních médií, kde byla také fotografie pachatele - čímž se opět fotografie bez černého obdélníčku v celé své nahotě objevila na webu a Instagramu.

Zvláštní kapitolou jsou pak weby Deník N a Seznam zprávy. Obě tato média za běžných okolností působí seriózně, řídí se etickými pravidly a snaží se o poctivou žurnalistiku. Tváří v tvář tragédii však v obou redakcích patrně došlo k hromadnému zešílení redaktorů a editorů. A tak tato média neměla problém vydat se do vrahovy obce, aby mohla přinést klasická svědectví o tom, jak byl podle sousedů vrah tichý člověk, který se s nikým moc nebavil a nikdy s ním nebyly žádné problémy. Klasika. Proč nevykreslit příběh vraha tak, aby působil jako romantický hrdina, že? Seznam zprávy také překvapily fotografií studentů na římse v době, kdy byl sice vrah již po smrti, ale nebylo známo, zda náhodou nemá komplice, a proto prozrazování úkrytu potenciálních cílů bylo za hranou veškeré etiky.

O to zajímavější je, že se jak Deník N, tak Seznam zprávy později oháněly silnými slovy o tom, jak by měla média postupovat empaticky a jak by se neměla uchylovat k honbě za lacinou senzací. Zloděj křičí chyťte zloděje.

Abychom jen nedštili síru, sluší se uvést také příklady médií či redaktorů, kteří se k situaci dokázali postavit tak, aby se mohli sami sobě podívat do očí. Zde si zaslouží pochvalu především Reflex, který ústy nového šéfredaktora Martina Bartkovského vyhlásil, že se nebude účastnit honu za zveřejňováním co nejvíce informací o pachateli a nevydá se do jeho obce, aby mohl napsat, že to byl hodný tichý chlapec.

A druhým příkladem dobré praxe si zde zaslouží být zmíněn redaktor serveru E15 Jakub Zelenka. Ten se na sociálních sítích snažil apelovat na uživatele a především novináře, aby zachovávali etiku a rámec novinářské slušnosti.

Možná si teď řeknete: No a co? Co je špatného na tom znát identitu vraha? Proč by měl být problém, když se novináři vypraví do jeho obce spoléhat sousedy? Nemůžou tyto informace pomoct, aby si občané sestavili profil osobnosti takového vraha, aby věděli, před kým se mít do budoucna na pozoru?

Ze zahraničních zkušeností a studií vychází, že by v případě útoku takového rozsahu měl být kladen důraz především na oběti a na psychologickou pomoc. Čím větší pozornost je upřena na pachatele, tím více roste pravděpodobnost, že najde následovníka. To ostatně můžeme již pozorovat, když během dvou dnů musela policie do akce k muži s falešným granátem či muži, který oznámil umístění pěti bomb na Letišti Václava Havla.

Jedním z cílů, který pachatel obvykle má, je získání pozornosti. V psychopatologii existuje porucha s názvem herostratismus. Jejím atributem je touha po slávě za každou cenu. Její název je odvozen od starověkého žháře Herostrata. Ten natolik toužil stát se slavným, až v roce 356 př. n. l. podpálil Artemidin chrám v Efesu. Jeho cíl mu vyšel - dodnes je slavný, mluví se o něm a jeho jméno se objevuje v odborných pracích.

Tím, že média zaměřují pozornost na vraha, skáčou mu na lep a plní mu jeho herostratovský plán. Správnou reakcí médií a všech ostatních by měla být snaha vymazat tyto novodobé herostraty z dějin a navždy zapomenout jejich jméno. Média, která chtějí být brána vážně, by této služby měla být schopna. V opačném případě není důvod, abychom se jich zastávali.