Článek
Problém je jako vždy v lidech. Když se zkusím podívat na celou věc bez emocí, vidím to zhruba takto:
1. Důchodci nikoho neokrádají. Berou takové důchody, jaké určují platné zákony. Nic více, nic méně.
2. Pokud je někde chyba, není v důchodcích, ale v systému. Tudíž v politicích, kteří za ta léta pro změnu nic neudělali. Od konce devadesátých let se mluví o nutnosti důchodové reformy, která by reagovala mimo jiné i na demografické změny. Bohužel se celá ta léta jenom mluví. Skutek utek. Politici se bojí šťouchnout do vosího hnízda, aby to nezačalo moc bzučet a aby nepřišli o politické body. Změny doposud navrhované nebo schválené nejsou ničím jiným než kosmetickými úpravami stávajícího systému. I když problém s důchody ti pánové a dámy vytrvale házejí jeden na druhého a přehazují si ho jako horký brambor, máslo na hlavě mají naprosto všichni politici cca od roku 1998. Bez výjimky.
3. Stále platí staré pravidlo: rozděl a panuj! Když se povede lidi mezi sebou rozeštvat, aby na sebe navzájem kydali špínu a hádali se, odvede to pozornost od skutečných a důležitých problémů. Nic nového pod sluncem, to je hodně stará vesta. Ale jak je vidět, lidé jsou nepoučitelní, takže to pořád funguje. Když se budeme mezi sebou štěkat a nenávidět, moc si tím nepomůžeme, spíš naopak.
4. Je mi šestašedesát a upřímně říkám, že bych dneska nechtěl být mladý a zakládat rodinu, protože jenom taková „jednoduchá“ a základní věc jako bydlení, je v dnešní době zátěž, s odpuštěním, jako prase! Nájmy – hrůza, hypotéky – další hrůza. Pak se mi ovšem líbí „fantastické“ doporučení pro mladé: „Spořte si na důchod, abyste si v něm zvedli životní standard.“. Super nápad. Jenže… Stačí hypotéka na bydlení, narození dítěte a tudíž, byť jen dočasný a částečný výpadek jednoho příjmu a fakt nevím, kde brát na to spořit něco do prasátka. Nebo do penzijního fondu, ono je to jedno. Takže moc důvodů k jásotu v tom nevidím.
5. Na závěr: věk opravdu není žádná zásluha. Ani vyšší, ale ani nižší. Věk je pouze číslo. Co dělá člověka člověkem, je jeho povaha, a to, jak se chová sám k sobě a ke svému okolí. Být jeden ke druhému slušný a tolerantní, nedá zase takovou námahu, jak by se mohlo zdát a tolik to nebolí, aby to nestálo za to. Třeba i v tom, že v diskusích nemusí napadat jeden druhého. Zrovna tak není nutné se navzájem urážet. Je to zbytečné a nic to neřeší. Chápu, že použít urážku místo věcného argumentu, je jednodušší, nicméně je to trochu srabácké. Eskaluje to napětí a ničemu to nepomáhá, spíše naopak. Zkusme nebýt, jak se říkalo ve starém Římě, homo homini lupus. Ať chceme nebo nechceme, cestujeme na jedné lodi a tím, že se navzájem budeme házet přes palubu, si opravdu nepomůžeme. Řeči o tom, že taková je doba, neberu. Doba za nic nemůže, protože dobu dělají lidé.
Toť vše. Omlouvám se za ten dlouhý elaborát.
