Článek
Po téměř čtyřiceti letech života v Praze jsem se v březnu 2016 odstěhoval do Máchova kraje. Myslím, že po těch létech už mohu porovnávat.
Z prvotního okouzlení tímhle místem se stal zvyk. Opravdu okouzlení, jinak bych tenkrát v hledání pokračoval dál. Malá vesnička o dvaceti číslech, ze kterých je pět trvale obydlených. Zbytek jsou chataři a chalupáři. Zvykl jsem si, že jsem tady. Že do Prahy jezdím už jen za (některými) doktory a při té příležitosti se potkám s kamarády. Že v létě mě ráno budí sluníčko, šumění větru a zpěv ptáků a v zimě praskání ohně v kamnech nebo naopak chladno, když oheň praskat přestane. Zvykl jsem si na vůni posečené trávy od jara do podzimu a vůni čerstvě naštípaného dříví v zimě. Na vůni šeříku na jaře a vůni spadaného listí na podzim. Na odpolední posezení na zahradě se šálkem kávy a dalekohledem hned vedle něj, abych nepropásl žádného ptáka, který nade mnou přeletí. Jak už se tak někdy stává, zvyk přerostl v radost a radost v lásku. Ano, zamiloval jsem si tenhle koutek a cítím se tu šťastný a spokojený.
Samozřejmě, že každá mince má dvě strany. Ne vždycky svítí Slunce, ne vždycky je krásné počasí, které láká k procházce do polí a do lesů. I tady občas prší, rozbahní se cesty a procházka se stane čvachtandou. I tady jsou občas mraky a vítr až vichřice. Jako ostatně všude. Někdy třeba farmář z vedlejší vesnice pohnojí pole, poněvadž musí, a ono to fialkama nevoní. Ale tady se mi to všechno nějak lépe snáší. Vedra nebo mrazy, pálící slunce nebo nekončící déšť. I ta „vůně“ chlévské mrvy, která ale zase není tak silná a dlouhodobá, aby mi to mělo vadit.
Nákupy…ano, není to, jako když jsem bydlel ve městě a měl tři velké markety v docházkové vzdálenosti. Jenže tady už dávno nejsou nákupy jen vybrat si potraviny a drogerii a co nejrychleji z toho „svatostánku prodeje“ vypadnout.Tady chodím, lépe řečeno jezdím, do malých krámků v okolí, které mám léty ověřené a mám ověřené i jejich zboží. Kam se na tyhle krámky hrabou všechny super a hypermarkety v okolí! Protože tady je to o setkávání s lidmi, prodavačkami a prodavači počínaje a zákazníky konče. Je to společenský život a sociální kontakty a ne pouhé „nakup a nezdržuj, za tebou stojí další!“ A tak tam všude nechodím jen nakupovat, ale i prohodit aspoň pár slov, zažertovat si nebo naopak si postěžovat, že „už dlouho nepršelo…,“ nebo že „…ty vedra jsou už k nevydržení“. Pak jdu např. v Dubé na kafe do cukrárny a paní Anička za pultem udělá z každé návštěvy malý svátek. Nebo do galerie a kavárny v Úštěku, kde i tak dost dobré kafe z litoměřické pražírny mezi obrázky a grafikami chutná ještě lépe.
Zajisté není všechno jenom idylka. Obzvláště v zimě je to někdy docela obtížné. Když napadne sníh, je potřeba perfektně očistit cestu z návsi k chatě, protože není cesty – není kontakt se světem. Taková malá daň za to, že bydlím na samotě u lesa. Takže například když toho bílého nadělení napadne třeba pětadvacet centimetrů, znamená to očistit cca sto metrů jedné koleje od chaty z kopečka dolů na náves a zpátky sto metrů druhé koleje z návsi nahoru k chatě. Pak ještě plac na otočení a plac u baráku na zaparkování. Dohromady skoro 200 metrů čtverečních. Dokončím to, stojím opřený o hrablo a snažím se hlubokým dechem zklidnit poněkud splašené srdce a nejraději bych do všeho kopl. Za mrakem povyleze sluníčko. Opatrně několika paprsky prosonduje terén a pak najednou vykoukne v celé svojí nádheře. Opře se do sněhu, který se začne třpytit jako živé stříbro. Mrazivý vzduch se rázem začne ohřívat a nadechnutí už tak v plicích nebolí. A já stojím, koukám na tu nádheru a mám jediný pocit: neměnil bych za nic na světě! Tohle jsou ty chvíle, kdy je člověk naplněný klidem, štěstím a pohodou a vychutnává si každou vteřinu svého bytí! Ještě před chvílí jsem se ptal sám sebe, jestli mi ta všechna dřina a starosti stojí za to. Teď vím, že stojí!
Venku se pomalu smráká, tak ještě naštípat dřevo a pak pěkně do tepla ke kamnům. Udělat nějakou večeři a zatím, co Dorotka (stará babča tibeťačka) vedle mě spokojeně oddychuje, pomalu jím a pročítám při tom zprávy. Pak ještě káva, knížka a pokud se mi u ní zavřou oči, nic se neděje. Nemám proč a kam spěchat. Všechen prostor i čas je můj. Jestli půjdu večer spát v deset nebo v jednu, jestli budu ráno vstávat v sedm nebo v devět, to všechno je úplně jedno. Zítřejší den je teprve přede mnou a tak si plně užívám to tady a teď, které je jenom moje. A vždycky bude.
A ti neustále řvoucí kohouti, psi a jiné zvířectvo? Pro mě pořád lepší než skřípění kolejí tramvají, neustálé hučení motorů aut a autobusů a smrad z jejich výfuků. Život na vesnici je zkrátka jiný než ve městě a tak je to třeba brát. Že se tráva seká nebo řeže dřevo o víkendu? A kdy to asi ti lidé mají dělat, když jsou přes týden do odpoledních hodin v práci a doma je čeká druhá směna? Totéž chataři a chalupáři. Jestli si někdo myslí, že je to idylka, tak to je na omylu. Přijedete v pátek večer, v sobotu makáte na zahradě a na baráku a v neděli po obědě berete draka, abyste se dostali domů ještě předtím, než se ucpou silnice.
Podivné outfity se tu, pravda, občas nosí, protože když plejete zahrádku, na lakýrky a smoking to opravdu není. Někdy není čas, práce je rozdělaná a vy musíte dokoupit něco, na co jste zapomněli a tak holt sednete do auta v montérkách nebo ve vytahaných teplákách a v tomto outfitu jedete do nejbližšího krámu. A světe div se, zákazníci i personál vám to prominou, protože to velmi dobře znají z vlastní zkušenosti.
Co se buranů týče, máme je tu na vesnici také, ale nijak jsem nepozoroval, že by jich tu bylo více než ve městě. Buran je zkrátka buranem a to, kde bydlí, to neovlivní. Ze svině taky frak neudělá diplomata. Například tu jezdí burani na drahých bicyklech, kteří všude podél cyklostezky pohazují obaly od energetických tyčinek a plechovky od Red Bullu. Plné vézt s sebou zřejmě nevadí, prázdné obaly by patrně těmto „sportovcům“ přivodily kolaps. V takovém chování je podle mého daleko víc buranství než v montérkách na nákupu. Když jdeme na procházku do lesa, bereme s sebou igelitové pytle, které plníme odpadem, který tu zůstal po sportovcích a milovnících přírody, a pak ho na návsi sypeme do kontejnerů na tříděný odpad, kolem kterých ti cyklisté projeli bez povšimnutí.
Jako každý (nebo skoro každý) jsem i já hledal smysl života. Proč tu vlastně jsem? Co tu mám dělat? Jak to mám dělat? Četl jsem spousty moudrých knih, poslouchal spousty moudrých lidí a hledal cestu. Tady jsem pochopil, že ta cesta i cíl jsou velmi jednoduché. Smysl života je žít a být šťastný. To mi život na vesnici plní na výbornou. Je to jednoduché a zároveň nevýslovně složité a obtížné. Jak mám být šťastný, když se mi nic nedaří, namítnete? V práci všechno špatně, doma všechno špatně a zdraví teda taky nic moc. Inu, není v tom žádné kouzlo. Není v tom ani Boží vůle či Boží pomoc. Jsem to jen já. Můj postoj k životu a k tomu, co přináší. „Jestliže tvoje štěstí závisí na tom, co dělá někdo druhý, pak máš, myslím,problém,“ řekl Richard Bach. „Úspěch je dostat to, co chceš. Štěstí je být spokojený s tím, co máš.“ Peter F. Drucker. „Správně vidíme jen srdcem; co je opravdu důležité, je očím neviditelné.“ Antoine De Saint-Exupery. Jednoduše to řekl Horatio. „Carpe diem!“ A tak si užívám. Každý den. A je mi dobře! I (nebo právě proto) na té buranské vesnici.
