Článek
Jednoho dne jsem si řekla, že chci udělat něco dobrého. Ne jako že si uklidím kabelku, ale fakt pomoct někomu, kdo to potřebuje. Zaměřila jsem se na matky samoživitelky – skupinu, která často padá mezi systémové praskliny a přitom tahá život za kratší konec. Poslala jsem pár nákupů, přispěla na pleny… a výsledek? Skoro žádná reakce. Ticho. Maximálně strohé „díky“. Čekala jsem možná trošku víc vděku. Nebo aspoň smajlíka.
Zvědavost mi nedala. Říkala jsem si – co když je ten svět pomoci úplně jiný, než se zdá? A tak jsem si v jedné nejmenované aplikaci zkusila zadat falešnou prosbu o pomoc. Věci jako základní potraviny, hygiena, prostě minimum. Musím říct, ze zadat takovou „poptávku“ neni vůbec nic složitého a zkrátka, chtěla jsem tak zjistit, kdo se ozve. A hlavně co nabídne. A… nestačila jsem se divit.
Do pár hodin mi zaplavili zprávy muži. Desítky. Všichni ochotní pomoci. Ale. Pomoc nebyla zdarma. Teda oficiálně ano – jenže „mohli bychom si o tom promluvit osobně“, „máš někoho, kdo tě podrží i večer?“, nebo „pomůžu ti, ale chci mít jistotu, že to myslíš vážně“. Pod tím posledním byl smajlík. Ten smajlík mě straší dodnes. Jemné narážky, které neřeknou nic napřímo, ale nechají ve vzduchu tak silný podtext, že dlouho ořemýšlíte, kde na to berou tu odvahu.
Řekla jsem si – dobře, jdu dál. Facebook skupiny. Tam přece najdu opravdové příběhy, skutečné potřeby. A taky že našla. Jenže čím víc jsem četla, tím víc jsem měla pocit, že jsem se ocitla v knize s názvem Jak podojit lidskou empatii. Profily bez fotek, nebo s fotkami staženými z internetu. Příběhy jak vystřižené z filmu – tragické, emotivní, přesně na tu správnou slzu v oku. Některé maminky se tak dokonale orientovaly v systému dávek, nadací a příspěvků, že jsem začala mít pocit, že snad někde existuje tajná univerzita pro sociální manipulaci a citové vydírání. Hromada lidí se v tomto hraní na city opravdu vyzná a po nějaké době člověk pochopí, že se spíš jedná spíš o živnost a tito lidé bývají známý v radě jiných skupin, kde spousta ostatních už je i pozná, nebo před nimi varuje, což vážně oceňuju.
Jenže pak u mě přišla krize. Vnitřní. Pomáhat, nebo nepomáhat? Být člověkem, nebo naivkou? Nechtěla jsem být cynik, ale taky mě nebavilo mít napsané „dárce bez podmínek – využij dle libosti“. Začala jsem si víc všímat, komu vlastně dávám. Zda ten člověk vůbec odpoví. Zda projeví lidskost. A hlavně – jestli to celé není jen hra. A víte co? Zjistíte, že skutečná nouze často nekřičí. Nežebrá. Nepíše srdceryvné statusy. Jen tiše prosí, někdy jen mezi řádky. A právě tam je možná ta pravá pomoc nejcennější.
Takže… jo, dál budu pomáhat. Ale jinak. Ne naslepo, ne každému, kdo umí sepsat dojemný příspěvek. Budu se ptát, zjišťovat, dávat tam, kde to dává smysl. Kde je snaha, kde je skutečná potřeba, kde je člověk – ne jen dobře napsaný příběh.
