Článek
Jak „superdávka“ měla pomáhat – a místo toho komplikuje život
O superdávce slyšíme ze všech stran. Má nahradit dosavadní příspěvky na děti, bydlení i životní minimum, sjednotit dávky do jedné a přinést přehlednost.
V teorii to zní dobře.
V praxi ale naráží na problémy, které působí nejen nespravedlivě, ale i absurdně.
Reforma měla zajistit, aby stát efektivněji pomáhal těm, kteří to opravdu potřebují. Lidé už neměli běhat mezi úřady a vyplňovat několik formulářů. Jenže systém, který měl pomoc zjednodušit, v reálném životě některým lidem pomoc úplně znemožňuje.
Příběh, který ukazuje, kde se záměr rozpadá
Jedna má známá žije už několik let v Praze. Má dvě malé děti, studuje, chodí na brigády a snaží se vybudovat lepší budoucnost. Partner, který děti od jejich dětství vychovával a staral se, nebyl jejich biologický otec (ten byl totiž násilník a v rodných listech dětí naštěstí nefiguruje), tudíž nemá k dětem logicky žádnou právní povinnost.
Rodina žila spokojeně, dokud se ale vztah nerozpadl. Až do té chvíle tato známá nikdy od státu nic nežádala, všechno poctivě přiznávala a věřila, že pokud by se dostala do potíží, stát ji podrží.
Jenže když po rozchodu zůstala s dětmi sama a požádala o podporu, naráží.
Ne kvůli vysokému příjmu, ale kvůli tomu, že vlastní malý byt na druhém konci republiky. Byt, který zdědila a pronajímá své příbuzné za symbolickou cenu. Vše řádně uvádí v daňovém přiznání. A právě to se jí nyní stává překážkou.
Poctivost jako překážka
Podle současného nastavení totiž vlastnictví nemovitosti znamená, že člověk má nejprve využít „vlastní majetek“ – tedy byt prodat a žít z peněz z prodeje. Logika státu říká: nejdřív si pomoz sám.
Jenže co dál?
Až peníze z prodeje dojdou, nebude mít kde bydlet. Na hypotéku zřejmě už nikdy nedosáhne a do vlastního už se nikdy nevrátí. Paradoxně tak skončí v situaci, kdy bude dlouhodobě závislá na státu – přesně tomu, čemu se celý život snažila vyhnout.
Nakonec se rozhodla, že byt opravdu prodá, příbuznou vystěhuje a nějaký čas bude žít z úspor.
Až finance dojdou, plánuje žít v nájmu a – jak sama s trpkým úsměvem říká – „nechat se živit státem“.
Z člověka, který si chtěl jen zachovat důstojnost a krátkodobě překlenout těžké období, se tak systémem stává někdo, kdo už ani nemá motivaci snažit se dál.
Pomoc, která některé trestá
Tento příběh není o lenosti ani o systému zneužívání dávek. Naopak.
Je o ženě, která se snažila být zodpovědná, přiznávala vše poctivě, pracovala, studovala a věřila, že krátkodobá pomoc od státu má být mostem mezi těžkým obdobím a návratem k soběstačnosti.
Jenže superdávka jí místo pomoci nastavila zrcadlo plné byrokratické logiky, která nezná výjimky.
Závěrem: dobrý úmysl, špatný výsledek
Superdávka by měla pomáhat. Má zjednodušit systém a přinést větší spravedlnost.
Zatím to ale vypadá, že realita lidských osudů se do úřední tabulky nevejde.
Když stát pomáhá jen těm, kteří nemají vůbec nic, a trestá ty, kteří se snaží si něco udržet, vysílá tím jasný signál: poctivost se nevyplácí.
Zůstává tak otázka:
Je superdávka opravdu pomocí pro ty, kdo ji potřebují – nebo se z ní stává systém, který paradoxně nutí lidi vzdát se všeho, aby na pomoc dosáhli?
Co si o tom myslíte vy? Pomáhá superdávka skutečně tam, kde má — nebo naopak vytváří další lidi, kteří se nechají dlouhodobě podporovat státem?