Článek
„On je hodný.“ Ale opravdu?
Nechci paušalizovat, ale fráze „on nikomu nic neudělá“ patří k těm nejnebezpečnějším ve veřejném prostoru. Často zazní právě ve chvíli, kdy se statný pes bez vodítka rozeběhne směrem k jinému psovi nebo dokonce k dítěti. Majitel volá, gestikuluje, ale pes nereaguje. A co hůř – ve většině případů není situace pod jeho reálnou kontrolou.
Co majitelé velkých psů často neberou v potaz, je přirozená obranná reakce malých psů. Ano, malý pes může být hlučný, štěkat a působit „agresivně“, ale většinou je to projev strachu. V okamžiku, kdy se k němu žene několikanásobně větší zvíře, se snaží chránit. A pak přichází stresová reakce nejen psa, ale i jeho majitele – který v zoufalství sahá po poslední možnosti: postavit se mezi psy vlastním tělem.
Vodítko není omezení. Je to odpovědnost.
Žijeme ve městě. Sdílíme veřejný prostor. A i když máme rádi svobodu, veřejný prostor není soukromá zahrada. Vodítko v centru města není zbytečnost ani omezení. Je to projev respektu vůči ostatním – psům, lidem i městskému prostředí.
Malý pes není hračka. A velký pes není zbraň. Ale každý pes je zodpovědnost – a v městských podmínkách ještě dvojnásobná.
Kde je chyba?
Chyba není v samotných plemenech. Velcí psi mohou být skvělí a klidní společníci. Chyba je v přístupu jejich majitelů, kteří podceňují, že i „hodný pes“ může mít pudovou reakci, pokud ho někdo vyprovokuje – byť neúmyslně. A že i jedna špatně zvládnutá situace může mít fatální následky.
Tento článek není útokem na majitele velkých psů. Je to výzva k zamyšlení. Protože pokud se člověk se psem na vodítku musí bránit vlastním tělem, aby ochránil malého parťáka před zvířetem, které ho nemělo nikdy ohrozit, je něco špatně. A když pak ještě slyšíte větu „vždyť on nic neudělá“, nejde si nevšimnout, že respekt a zodpovědnost v městském prostoru začínají být vzácné.
Věřím, že můžeme fungovat vedle sebe – i s různými plemeny. Ale jen tehdy, když budeme vnímat i ostatní. A pochopíme, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná bezpečí druhého.
