Článek
Chápu, že tento a podobné argumenty nám v jinotaji sdělují „Važ si toho, co máš!“ Je to tak, jenže nestaví nás to spíše do role sobců?
Sobectví v tomto směru vidím ve smyslu, že používáme tyto argumenty, přičemž nejsme schopni na úkor druhých omezit. Jsme sobci ke druhým, protože děláme něco, co oni nemůžou (jíme, zatímco jiní hladoví) nechceme dělat něco, po čem jiní touží (chodíme na túry, kdežto jiní jsou upoutaní na lůžko). Někdy pak můžeme jako sobce brát tu druhou stranu (raut bude čistě veganský, protože máme mezi sebou i pár veganů).
Proč máme potřebu použít výše zmíněnou větu o hladových dětech, zatímco stůl před námi se prohýbá pod nedělní pečínkou? Je od nás sobecké tohle vyslovit a mezitím si utírat mastnou pusu. Važme si, že jsme měli štěstí a narodili se ve vyspělé zemi, a proto kvůli hladovým dětem teda máme povinnost dojíst oběd za každou cenu. Jinak by to bylo od nás vůči nim sobecké.
Mimo jiné také často slýchávám „Co by za to dala mít dítě“. Tento argument se používá v rozhovorech a diskuzích, kdy žena z nějakého důvodu odmítá mít dítě a ostatní ženy (někdy i muži) jí to dají patřičně „sežrat“. Vážně i žena, která je zdravá, a přesto odmítá dát světu aspoň jednoho potomka, musí kvůli neplodným ženám porodit, aby naopak nebyla vůči nim sobecká? Nemusí, rozhodnutí je čistě na ní a argument s neplodnou ženou jí ostatně ani nemusí zajímat. Co jí je do toho, že někdo v okolí dítě mít nemůže?
Přizpůsobit se?
Ostatně co je nám všem do toho, že někdo v jiné části světa nemá co jíst? Že je někdo neplodný? Že někdo je na vozíku a druhý si vesele běhá po horách? Ano, zní to hnusně, ale my máme možnost se svobodně rozhodnout. A ne dělat/nedělat něco jen proto, že někdo jiný nemůže. Nikdo se na úkor druhých nepřizpůsobí. To bychom nakonec nemohli nic.
Vždy, když podobné argumenty slyším, v duchu si říkám „Tak proč se cpeš, když tak lituješ hladové? Buď hladový taky“ a podobně. Sám se takové argumentaci snažím co nejvíc vyhýbat, protože si pak sám nakonec připadám jako sobec.
