Článek
Ježíš Kristus se politikou ve svém programu vůbec nezabýval a důvody jeho smrti je třeba hledat v úplně jiné úrovni než politické: v nábožensko-teologické. Není tedy divu, že v prvních stoletích po Ježíšově smrti se křesťané striktně od politiky drželi dál.
Bible se k otázce Ježíšova politického působení vyjadřuje jasně.
Ježíš Kristus nikdy nebyl v žádné politické straně
Kristus často diskutoval s politicky zaangažovanými lidmi, ale nikdy o politice
O Ježíšovi máme k dispozici následující historické výpovědi, a nyní nebudeme zkoumat jejich důvěryhodnost, pouze výpovědní hodnotu:
- čtyři evangelia a další biblické zprávy
- apokryfní evangelia, některá jsou časově blízká těm biblickým
Co sdělují tyto záznamy o Ježíšově afinitě k politickému dění? Jednoduše řečeno nic. Nebo ještě lépe vyjádřeno, odhalují primárně negativní vztah Ježíše k tehdejšímu politickému dění.
Tak třeba alegorický příběh z Matoušova evangelia, kdy mu Satan nabídl všechna království světa, je uzavřen Ježíšovým razantním odmítnutím. Pak zde máme popis situace, kdy si skupina Ježíšových následovníků uvědomí, že by mohl být skvělým adeptem na židovského krále. Janovo evangelium píše:
Ježíš si uvědomil, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho udělali králem, a tak znovu odešel sám na horu.
Ježíš jednoznačně odmítl být jakkoliv zatahován do politických hrátek své doby. Tvrdit, jak je někdy slyšet, že zemřel kvůli tomu, že byl zapleten do politiky tehdejší doby, je blatantní nesmysl a ukázka zoufalé nedovzdělanosti či zásadní nepochopení situace.
Když Židé, tehdy žijící pod jhem římské nadvlády, za Ježíšem přišli a snažili se jej vyprovokovat alespoň k malému gestu odporu proti Césarovi, Ježíš to ihned rozpoznal. Chtěli po něm rozsoudit, zda mají platit daně. Jako chytrá horákyně Ježíš odvětil, že přeci věci Césarovy patří Césarovi a věci Boží zase Bohu.
Židé měli v Ježíšově době řadu politicko-náboženských uskupení. Krajně pravicoví zéloti bojovali aktivně proti římské nadvládě, zatímco farizeové byli mírná „síla“ proti římské dominanci. A vlivná kněžská třída saduceů byla komplicem Římanů. Ani k jedné skupině se Ježíš nepřidal, jeho komunikace s těmito skupinami se omezovala pouze na náboženský obsah striktně oddělený od politické propagandy.
Když jej Pilát vyslýchal na základě falešného židovského obvinění, Ježíš jasně odmítl jakoukoliv politickou roli v tomto světě:
Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.
Ježíš se zabýval pravdou a ne politikou. A ta je, jak víme, často na druhé straně břehu, utopená v lidských lžích, iluzích a smyšlenkách.
Křesťané v prvním století a politika – co říká historie
Křesťané v cirku
První Ježíšovi následovníci se ještě přísně drželi Ježíšových stop a toho, co jim sám řekl:
Nejste části světa.
Neochota křesťanů učinit byť to nejdrobnější politické gesto - obětovat císaři, jim často vynesla pobyt v cirku, kde čelili tváří tvář smrti.
A co říkají historikové, odborníci na první staletí křesťanství, o jejich vztahu k politice?
Ačkoli první křesťané byli přesvědčeni, že jejich povinností je respektovat vládní úřady, nemysleli si, že by se měli účastnit politického dění.
Křesťané odmítali vykonávat určité povinnosti, které měli římští občané. Nepřijímali politické úřady.
Neexistuje ani nejmenší důkaz, který by nás vedl k závěru, že Ježíš měl nějaké vojenské/politické ambice, a to samé platí o jeho následovnících.
Pro křesťana bylo jeho náboženství oddělené od politiky a bylo jí nadřazené. Byl věrný především Kristu, ne císaři.
Apoštol Pavel byl ochoten použít své římské občanství, když žádal o zákonný soudní proces, ale nelobboval v žádné otázce veřejné politiky. Ačkoli první křesťané byli přesvědčeni, že jejich povinností je respektovat vládní úřady, nemysleli si, že by se měli účastnit politického dění.
Mezi křesťany byl rozšířen názor, že by nikdo z nich neměl zastávat žádný politický úřad. Ještě na začátku třetího století Hippolytos řekl, že původní zvyk křesťanů od nich vyžadoval, aby se městský magistrát svého úřadu vzdal, pokud se chtěl připojit k Církvi.
Politika a Ježíšovi následovníci dnes
William Penn se ve své pozici guvernéra zabýval spíše náboženskou tolerancí než politikou
Nutno říci, že počínaje 4. stoletím se křesťanská církev stala integrální součástí římské politické scény. Nedošlo k tomu však iniciativou ze strany křesťanů, naopak upadající státní aparát se skrze aktivitu císaře Konstantina pod vidinou výhod natlačil do křesťanství. Tím se politika stala křesťanskou, nikoli křesťanství politickým. Nicméně v průběhu staletí existovaly skupiny křesťanů, které se snažily od politiky co nejvíce distancovat.
V nové době to byla například Náboženská společnost přátel, lidově známá jako kvakeři. V 17. století dostal jeden z nich, William Penn, od britského krále „Penn“sylvánii. A zde kvakeři realizovali svou náboženskou utopii. Ve státě zavládla všeobecná politická a náboženská tolerance. Indiáni navštěvovali jejich bohoslužby a opačně. Kvakeři věřili v pacifismus a minimalistickou politickou správu. Nějakou dobu jejich experiment fungoval, až do chvíle, kdy osadníků začalo přibývat. A rostli především ti, kteří s kvakery jejich vizi nesdíleli.
Nakonec se původní tolerantní vize kvakerů rozpadla jako domeček s karet, ale do té doby přibyla do Pennsylvánie řada věřících lidí, kteří s nimi jejich mírumilovnou koncepci sdíleli. Jedním z nich byl i Charles Taze Russell, zakladatel Svědků Jehovových. Tato náboženská organizace je známá tím, že její členové odmítají jakékoliv politické funkce a zůstávají politicky neutrální. Neúčastní se voleb, avšak na druhou stranu dodržují zákony státu, kde žijí.
Jejich pojetí není nijak ojedinělé, třeba američtí Amišové zpravidla nevolí. Zastávají se striktně doktríny „dvou království“. Jinými slovy, že si světská moc má hrát na svém vlastním písečku a stejně tak autority duchovní se mají starat o to své, o duše svých svěřenců. Ježíš to jednou shrnul svým výrokem:
Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim Ježíš. Zůstali nad tím v úžasu.
Můžeme tedy jasně uzavřít, že Ježíš se neúčastnil politického dění své doby a nezapojoval by se do politiky ani dnes. Měl totiž vyšší cíle než marnit svůj čas politickými floskulemi.
Zdroje:
Bible, pramenné texty.
Doug Bandow. Beyond Good Intentions – A Biblical View of Politics. 1988. Crossway.
Další zdroje, historické knihy citované v článku.
