Rozmanitost křesťanské víry ve 2. století: dnešním církvím se nepodobá

S tím strojem času netřeba čekat na to, až jej někdo vymyslí. Stačí se ponořit do studia křesťanské víry či spíše věr ve 2. století na základě písemných dokladů. Pro tento účel je třeba se obrátit do rozsáhlé knihovny řeckých křesťanských spisů. A ty byly opravdu rozmanité.

Ve druhém a třetím století nebylo křesťanství jasně vyprofilováno. Stále se hledalo, mělo mnoho tváří. Rozhodně více, než je apoštolů na staroměstském orloji. Někteří křesťané tvrdili, že existuje jeden Bůh. Jiní, že dva. Zatímco ostatní se hlásili k 30, 365 nebo i více bohům.

Někteří křesťané uznávali Hebrejská písma jako zjevení jediného pravého Boha. Zatímco druzí naopak věřili, že byla inspirována zlým božstvem. Byli zde křesťané, kteří věřili, že Bůh stvořil svět a že ho brzy vykoupí; jiní si naopak ťukali na čelo s tím, že přeci Bůh svět nestvořil a nikdy s ním neměl nic společného. Jedni křesťané věřili, že Kristus byl nějakým způsobem člověkem i Bohem; další se domnívali, že byl člověkem, ale ne Bohem; další hlásili, že byl Bohem, ale ne člověkem; a zase jiní trvali na tom, že byl člověkem, ve kterém se dočasně usadil Bůh. Někteří křesťané věřili, že Kristova smrt přinesla spásu světa; jiní tvrdili, že jeho smrt neměla žádný vliv na spásu; a jiní byli přesvědčeni, že ve skutečnosti nezemřel vůbec.

Máte v tom zmatek? Působí to tak, ale říká se tomu spíše názorová plularita. A ta byla počínaje Ježíšovou smrtí a konče čtvrtým stoletím našeho letopočtu dosti velká. Dnešní křesťanské názory jsou oproti tehdejším už značně oploštěné a zbavené onoho barvitého doktrinálního nátěru.

Křesťané se nakonec vyprofilovali jako skupina, která učí trojjedinného Boha, kam se vešli všichni tři: Otec, Syn a Duch svatý. Kdybyste však žili ve 2. století našeho letopočtu, ťukali by si naopak na čelo tehdejší lidé, kdyby slyšeli o takové jednoznačné trojiční hypotéze, vždyť každý z křesťanů přeci učil něco jiného!

I když se zpětně církev ohlížela na původní křesťanskou plularitu jako na nebezpečný odklon od pravé víry, ve skutečnosti v 2. století žádná centrální církevní autorita neexistovala, a tak měly církevní obce poměrnou volnost v tom, jak si křesťanství vykládat.

Hlavní osoba zodpovědná za „přepsání“ a reinterpretaci církevní historie je církevní otec ze 4. století Eusebius. Ten se jal napsat vývoj církevní historie, ale spíše se jednalo o plamenný projev proti doktrínám, které se mu nehodily do krámu. A tak v tomto tónu bez jakéhokoliv racionálního argumentu odsuzuje misi tehdejšího křesťanského vůdce Šimona Mága. V Eusebiusově historii vidíme, jak vznikla hereze a jak ortodoxie. Jednoduše to, co bylo emočně v souladu s tehdejšími teology jako byl Origenes, Hippolytus, Tertullianus a Justin bylo „pravda“, zatímco to, čemu nerozuměli a nechtěli to nebo ani nemohli pochopit, patřilo do škatulky „hereze“.

První propagandistická kniha, která měla propagovat pozdější křesťanský mainstream, je spis Skutky Apoštolů. Pochopitelně se stal součástí pozdějšího biblického kánonu.

Skutky apoštolů působí jako nevinná zpráva o šíření křesťanské zvěsti. Podtextově je však plná mainstreamové propagandy. Podsouvá totiž jakési hierarchické pojetí křesťanství. Jediné správné učení mají přeci apoštolové, kteří jsou vedeni Duchem svatým.

Líčí také zcela nerealistický obrázek tehdejších křesťanských obcí. Až na malé doktrinální problémy, které vyřešil novoapoštol Pavel s Petrem v Jeruzalémě se zdá, že všichni věřili témuž. A když se tak neděje, stačí se odvolat na apoštolskou autoritu a je vše vyřešeno. Tento propagandistický traktát - Skutky Apoštolů - samozřejmě stojí v přímém kontrastu s tehdejší realitou.

Zásadní objev přinesl v této oblasti znalec novozákonní řečtiny Walter Bauer, který jasně definoval, na základě dostupných historických dat z řecky psaných rukopisů, co vlastně ta ortodoxie versus hereze tehdy byla.

A zdá se, že to nebylo tak jednoznačné, jak nám chtějí namluvit Skutky Apoštolů nebo předsudečně zaměřený historik Eusebius. Ve svém epochálním díle napsaném v němčině pod titulem Rechtgläubigkeit und Ketzerei im ältesten Christentum (Pravá víra versus hereze v nejstarším křesťanství) jednoznačně identifikuje tehdejší realitu. Je třeba říci, že Walter Bauer patří mezi význačné biblické znalce a zároveň se řadí mezi lidi s křesťanským vyznáním.

Bauer argumentoval, že raná křesťanská církev ve skutečnosti nezahrnovala jedinou ortodoxii, která vznikla z řady soupeřících heretických menšin. Místo toho rané křesťanství ztělesňovalo řadu odlišných forem, z nichž žádná nepředstavovala jasnou a mocnou kliku majority věřících zaměřenou proti všem ostatním. Jako tomu bylo později ve 4. století.

V některých regionech, kde se křesťanství rozšířilo, to, co bylo později označeno za „kacířství“, bylo ve skutečnosti původní a platné pouze pro určitou formu efemérního křesťanství. V jiných regionech názory později považované za kacířské koexistovaly s názory, které následně přijala církev jako celek, přičemž většina věřících nestanovovala jasné hranice mezi protichůdnými názory.

V tomto pojetí „ortodoxie“, ve smyslu jednotné skupiny prosazující apoštolskou doktrínu přijímanou většinou křesťanů na celém světě, ve druhém a třetím století neexistovala. Je to pouze fikce fabrikované knihy Skutky Apoštolů a iluze několika předních církevních Otců jako byl Eusebius.

Ani „hereze“ druhotně nevznikla z původního učení prostřednictvím infiltrace židovských myšlenek nebo pohanské filozofie do hlavního proudu křesťanského myšlení. Víra, která byla později přijímána jako ortodoxie, a ta, která byla odsuzována jako kacířství, byly ve skutečnosti soupeřícími interpretacemi křesťanství, z nichž jedna nakonec (ale ne zpočátku) získala nadvládu díky společensko-historicko-politickým vlivům.

Teprve když jedna sociální skupina dostatečně převzala kontrolu nad zbytkem křesťanstva, objevil se „většinový“ názor; teprve tehdy „správná víra“ reprezentovala názor křesťanské církve jako celku.

V pojetí Bauera nemá ortodoxie versus hereze vůbec kontrastní nádech. Jedná se o pouhý popis jedné skupiny, která zvítězila nad druhou. S faktickou pravdou tyto pojmy, se kterými majoritní křesťané dále pracovali, nemají podle Bauera nic společného.

Rozhodně tyto pojmy neimplikují žádný hodnotový výsledek. Skupina, která nakonec prohlásila své názory za ty pravé - ortodoxní, rozhodně neměla žádný patent na pravdu či neměla ten správný příběh, jak to ve skutečnosti bylo. Jen se o něčem takovém domnívala. A pravda - to nejsou pouhé dojmy a smyšlenky.

Bauer, aby se nedostal do podobné pasti jako dnešní majoritní křesťanské církve, které tvrdí, že mají patent na pravdu a ví, jak se věci odehrály, si vybral určité geografické oblasti raného křesťanství, pro které existují jasné starověké zdroje.

Tak třeba Edessa, Egypt, Antiochie, Malá Asie, Makedonie a Řím. Pak podrobil starověké křesťanské dokumenty z těchto oblastí důkladné textové analýze a porovnal je s tím, co tvrdil propagandista Eusebius. Zjistil, že křesťanské názory, které později přijali katoličtí věřící čtvrtého století za své, se sice daly nalézt rozptýlené po všech těchto regionech, ale ve většině případů reprezentovaly menšinové postavení.

Došlo nakonec k centralizaci církve do církve Římské, která potlačila veškerý disent, který byl ve skutečnosti původní normou. Plularita byla křesťanskou normou, na začátku. A není divu, že v duchu křesťanství ta názorová demokratizace zůstala, i když v dnešních církvích je již jaksi odumřelá a prostor pro svobodné názory byl již, zdá se, zaplněn.

Stále zde vane původní duch křesťanství, který byl prost jakýchkoliv předsudků a teologické zaujatosti. Jedno poučení si z křesťanství druhého století vzít můžeme. Křesťanství se rovná názorová svoboda.

Kdo tvrdí opak, se nalézá nejspíš na druhé straně barikády. Každopádně mezi křesťany druhého století by s největší pravděpodobností byli takoví lidé považováni za ty, kteří ducha křesťanství nejspíš buď vůbec nepochopili, anebo se někým, kdo si hraje na dokonalého znalce všech věcí křesťanských a nezpochybnitelnou autoritu, nechávají ošklivě vodit za nos.

Vyvarujme se stejných chyb a inspirujme se od těch, kteří křesťanství dávali onu skutečně živou a původní jiskru.

Zdroje:

Walter Bauer. Rechtgläubigkeit und Ketzerei im ältesten Christentum.1934.  J.C.B. Mohr.

Tim Dowley. Introduction to the History of Christianity. 2018. Forpress.

Stephan Weaver. History of Christianity. 2016. Createspace publishing.