Když se z dějin stane duchovní bufet. Pluralita raného křesťanství není relativismus

Na článku Šimona Maguse je zajímavé, že začíná velmi dobrou otázkou. Kdybychom se mohli přenést do druhého století, jaké křesťanství bychom našli? Odpověď by jistě nebyla jednoduchá. Nenašli bychom uhlazenou církevní instituci s katechismem v ruce, jednotnou terminologií a hotovými dogmatickými formulacemi. Našli bychom svět živý, neklidný, rozhádaný a mnohem pestřejší, než jak si ho někdy představujeme z pozdějších církevních učebnic.

V tom má původní článek pravdu. Druhé století nebylo náboženskou čekárnou, kde všichni seděli v jedné řadě a čekali, až jim čtvrté století konečně nadiktuje, čemu mají věřit. Existovali gnostici, markiónité, montanisté, židokřesťané i další proudy. Někteří křesťané kladli důraz na jediného Boha Stvořitele, jiní považovali hmotný svět spíše za dílo nižšího nebo pokaženého božstva. Jedni viděli v Ježíši Boha i člověka, jiní spíše nebeskou bytost, další člověka zvláštním způsobem naplněného Bohem. Když to člověk čte poprvé, může mít pocit, že vstoupil do duchovního tržiště, kde každý stánek nabízí jiného Krista, jiné evangelium a jiný návod ke spáse.

Jenže právě zde začíná problém. Z toho, že bylo rané křesťanství pestré, ještě neplyne, že bylo relativistické. Z toho, že mezi křesťany existovalo mnoho sporů, ještě neplyne, že pravda pro ně byla jen věcí osobního vkusu. A z toho, že pozdější církev některé možnosti opustila a jiné rozvinula, ještě neplyne, že se dějiny dají vysvětlit prostou větou: vyhrála nejlépe organizovaná propaganda.

Dnes máme sklon chápat pluralitu jako něco velmi moderního a pohodového. Představujeme si kulatý stůl, u kterého si každý řekne svůj názor, ostatní uznale přikývnou a všichni se rozejdou s pocitem, že hlavní je nikoho nerušit v jeho osobní pravdě. Druhé století však takové nebylo. Gnostici si nemysleli, že nabízejí jednu z mnoha rovnocenných možností. Byli přesvědčeni, že mají hlubší poznání. Markión nebyl duchovní turista vybírající si z náboženského menu to, co se mu zrovna hodí. Byl přesvědčen, že církev špatně pochopila vztah mezi Bohem Starého zákona a Otcem Ježíše Krista. Montanisté nevystupovali jako přátelé pestrosti, nýbrž jako lidé přesvědčení, že Duch svatý mluví právě skrze jejich prorocké hnutí. A vznikající „velká církev“ byla stejně přesvědčena, že chrání víru přijatou od apoštolů.

Jinými slovy, tehdejší křesťané se nehádali proto, že by jim pravda byla lhostejná. Hádali se proto, že jim na ní záleželo až bolestně. Nikdo tehdy neříkal: „Každý máme svou pravdu a hlavně buďme tolerantní.“ Mnohem častěji zaznívalo: „Pravda existuje a vy jste ji pochopili špatně.“ To není drobný rozdíl. To je rozdíl mezi názorovou kavárnou a zápasem o smysl života.

Původní článek správně připomíná, že ve druhém století neexistovala centrální církevní autorita v pozdějším smyslu. Nebyl zde Vatikán, katechismus, koncilní systém ani papežství v podobě, jakou známe z pozdějších dějin. Existovali sice biskupové významných obcí, včetně římského biskupa, jehož prestiž postupně rostla, ale Řím ještě nefungoval jako centrální úřad schopný jednotně řídit celé křesťanstvo. To je důležité říci, protože promítat do druhého století středověké nebo moderní pojetí papežské moci by bylo historicky nepřesné.

Stejně důležité je ale dodat, že absence centrálního úřadu neznamená absence hranic. Když v domě není správce, neznamená to automaticky, že všichni sousedé žijí v harmonii a u schránek si svobodně vyměňují recepty na čočku. Někdy to znamená, že se hádají ještě hlasitěji. Rané křesťanské obce měly větší prostor pro odlišnosti, ale zároveň velmi brzy řešily, co ještě patří k přijaté víře a co už ne. Stačí číst Pavlovy listy. Pavel rozhodně nepíše stylem: „Milí Galatští, děkuji za vaše alternativní duchovní obohacení.“ Naopak napomíná, varuje, vysvětluje a někdy používá tón, který by dnes v církevním zpravodaji působil jako menší personální zemětřesení.

Proto je věta „křesťanství se rovná názorová svoboda“ spíše moderním heslem než historickým závěrem. Přesnější by bylo říci, že rané křesťanství bylo pluralitní, protože ještě nebylo plně institucionálně sjednocené a protože se jeho jazyk, hranice i autority teprve vyjasňovaly. Neznamená to však, že by první křesťané považovali všechny výklady za stejně pravdivé. Pluralita byla historický stav, nikoli nutně ideál prvních křesťanů.

Velkou roli v původním článku hraje Walter Bauer a jeho slavná kniha Rechtgläubigkeit und Ketzerei im ältesten Christentum. Bauer byl opravdu významný badatel a jeho práce oprávněně narušila příliš jednoduchou představu, že od počátku existovala jedna všude jasná ortodoxie a vedle ní jen několik pozdějších poblouzněných odpadlíků. Ukázal, že v některých oblastech mohly být proudy později označené za „heretické“ velmi silné, někdy možná silnější než proud, který nakonec převládl. Tím významně pomohl pochopit, že rané křesťanství nebylo jednobarevnou nástěnkou s jedním schváleným letákem uprostřed.

Jenže Bauer neukončil debatu o raném křesťanství. On ji výrazně posunul. To je velký rozdíl. Dnes se z něj někdy dělá téměř patron duchovního relativismu, jako by jeho závěr zněl: nikdo nevěděl nic, všechno byla propaganda a nakonec vyhrál ten, kdo měl lepší organizační schopnosti, ostřejší lokty a výhodnější adresu v Římě. Tak jednoduché to ale není. Už velmi rané křesťanské texty ukazují určité společné jádro víry: křest, eucharistii, význam apoštolské tradice, víru ve zmrtvýchvstání a velmi vysoké postavení Ježíše. To všechno nevzniklo až na koncilu v Niceji mezi olivami a císařskými chlebíčky.

Už apoštol Pavel v Prvním listu Korinťanům cituje starší vyznání víry o Kristově smrti a zmrtvýchvstání. Ignác z Antiochie na začátku druhého století mluví o Kristu způsobem, který rozhodně nepůsobí jako nízká nebo váhavá christologie. Justin Mučedník, Irenej z Lyonu nebo Tertullianus také nevypadají jako lidé, kteří by právě vymýšleli úplně nový náboženský produkt. Proto je dobré Bauera číst, ale není dobré používat ho jako kladivo na všechno, co se později nazývalo ortodoxií.

Podobně je potřeba zacházet s tvrzením, že dnešní křesťanské názory jsou oproti druhému století „oploštěné“. To je spíše publicistický soud než historický závěr. Každá tradice, která se vyvíjí, některé možnosti opustí a jiné rozvine. To samo o sobě nemusí znamenat ochuzení. Někdy je to také známka toho, že si společenství začalo přesněji vyjasňovat, čemu vlastně věří. Dítě má mnoho možností, čím jednou bude. Dospělý už jich tolik nemá, ale neříkáme proto automaticky, že je ochuzený. Spíše se stal někým určitým.

Zvlášť opatrně je potřeba mluvit o Trojici. Původní článek naznačuje, že kdyby lidé ve druhém století slyšeli o jednoznačné trojiční nauce, ťukali by si na čelo. Ano, učení o Trojici nebylo ve druhém století formulováno tak přesně, jak ho známe po pozdějších koncilech. Křesťané tehdy neměli hotovou učebnicovou definici ve stylu jedna podstata, tři osoby, všechno pečlivě vymezeno a připraveno na zkoušku z dogmatiky. Zároveň ale není pravda, že by Otec, Syn a Duch svatý byli pozdější překvapivý vynález, nad kterým by se raní křesťané jen pobaveně smáli.

Už nejstarší křesťanská modlitba, liturgie a křestní praxe pracují s Otcem, Synem a Duchem svatým. Raní křesťané ještě neměli pozdější filozofický slovník, ale měli náboženskou zkušenost a bohoslužebnou praxi, která k pozdější trojiční formulaci vedla. Ve druhém století ještě nestál hotový dub s mohutnou korunou pozdější dogmatiky, ale nebylo to ani prázdné pole. Kořeny už byly v zemi.

Jedna z nejostřejších tezí původního článku se týká Skutků apoštolů, které autor označuje za první propagandistickou knihu pozdějšího křesťanského mainstreamu, téměř za jakési „kladivo na čarodějnice“. To zní působivě, skoro jako název dokumentu, kde se v potemnělé místnosti střídají záběry rukopisů, dramatická hudba a věta: „Církev nechtěla, abyste to věděli.“ Jenže historicky je to přestřelené. Ano, Skutky apoštolů mají teologický záměr. Autor chce ukázat šíření evangelia, působení Ducha svatého, význam apoštolů a jednotu církve. Ale to samo o sobě neznamená propagandu v hrubém smyslu slova.

Starověcí autoři téměř nikdy nepsali neutrálně ve stylu dnešní tiskové agentury. Tacitus měl své postoje, Josephus Flavius také a Plútarchos rovněž. Kdybychom každý starověký text s výrazným záměrem označili za propagandu, mohli bychom půlku antické knihovny odnést do sklepa s cedulkou „podezřelé“. Navíc samotné Skutky nelíčí církev jako bezproblémový spolek svatých úředníků. Jsou v nich konflikty, spory, napětí mezi židokřesťany a pohany, otázky autority i vážné rozhodování. Skutky apoštolů nejsou stenografický záznam všech konfliktů rané církve, ale nejsou ani temný manuál na potlačování odlišných názorů. Jsou teologickým vyprávěním o počátcích církve, a právě tak je třeba je číst: kriticky, ale ne paranoidně.

Podobně tvrdě původní článek zachází s Eusebiem z Kaisareie. Představuje ho téměř jako člověka, který přepsal dějiny podle objednávky vítězů a bez racionálních argumentů odsuzoval všechno, co se mu nehodilo. Ano, Eusebios nebyl neutrální akademik z univerzitní kavárny roku 2026. Byl to křesťanský autor, biskup a člověk své doby. Psal z určitého přesvědčení a měl jasný teologický pohled. Jenže to neznamená, že jeho dílo můžeme jednoduše odhodit jako propagandu.

Navíc je tu zajímavý paradox. Mnozí lidé Eusebia kritizují jako umlčovatele nepohodlných hlasů, ale zároveň z něj čerpají informace o těchto nepohodlných hlasech. Kdyby Eusebios a další církevní autoři opravdu všechno dokonale vymazali, často bychom o mnoha sporech nevěděli ani to málo, co víme. U Šimona Mága je navíc dobré připomenout, že o něm víme hlavně z polemických pramenů, takže je třeba číst je opatrně. Opatrnost ale není totéž co automatické převrácení znamének. To, že pramen někoho kritizuje, ještě neznamená, že kritizovaný byl nutně zapomenutý hrdina a kritik pouze propagandista.

Také není přesné tvrdit, že tehdejší teologové jednali jen emočně a bez argumentů. Stačí číst Ireneje z Lyonu, Tertulliana nebo Origena. Člověk s nimi nemusí souhlasit, ale rozhodně to nejsou jen výkřiky typu: „My jsme hodní a oni zlí.“ Vedli složité biblické, filozofické a teologické spory. Někdy byli ostří, někdy nespravedliví, někdy přeháněli. Ale nebyli to primitivní propagandisté s kladivem v jedné ruce a razítkem „hereze“ v druhé.

Původní článek má pravdu v tom, že pojmy „ortodoxie“ a „hereze“ mají dějiny. To, co později zvítězilo, nebylo od prvního dne všude stejně silné, stejně formulované a stejně institucionálně zajištěné. Vývoj byl složitý a někdy i tvrdý. Jenže tvrdit, že ortodoxie byla jen popis skupiny, která nakonec převzala kontrolu, je druhý extrém. Když se dvě skupiny hádají o pravdu a jedna později převládne, samozřejmě to samo o sobě nedokazuje, že měla pravdu. Ale nedokazuje to ani opak. Vítězství ještě není důkaz pravdy, ale porážka také není důkaz nepravdy. Dějiny nejsou matematická rovnice, kde stačí spočítat mocenské vlivy a vyjde nám, kdo měl nebo neměl pravdu.

Křesťanská ortodoxie se formovala postupně. Byla ovlivněna teologií, liturgií, autoritou biskupů, zápasem s jinými směry, politickými okolnostmi i praktickým životem obcí. Ale zároveň se neformovala z ničeho. Opírala se o Písmo, apoštolskou tradici, bohoslužbu a přesvědčení, že víra musí mít nějakou kontinuitu s tím, co církev přijala na začátku. Můžeme se ptát, zda tuto kontinuitu vždy chápala správně. Neměli bychom ale předstírat, že žádná snaha o kontinuitu neexistovala.

Také tvrzení o pozdější centralizaci do římské církve potřebuje opatrnější zacházení. Římská církev měla velmi brzy mimořádnou prestiž. Byla v hlavním městě říše, spojovala se s apoštoly Petrem a Pavlem a její hlas měl váhu. Už ve druhém století se ukazuje, že římský biskup není bezvýznamná místní postava. Zároveň ale ještě nejde o papežství v pozdějším středověkém nebo moderním smyslu. Řím měl autoritu, ale ne ještě takovou univerzální jurisdikci, jakou známe z pozdějších staletí.

Proto je zavádějící představovat si druhé století jako svobodný duchovní ráj, který potom najednou zadupal římský úředník v sandálech. Vývoj autority byl postupný, měl své důvody, své stíny i své sporné momenty, ale nebyla to jednoduchá pohádka o zlé centralizaci a hodné pluralitě.

Nejvíce problematická je nakonec závěrečná myšlenka původního článku, že v raném křesťanství vanul původní duch prostý předsudků a teologické zaujatosti. To zní krásně, ale se starověkem to má společného asi tolik jako wellness pobyt s pouští egyptských mnichů. První křesťané měli předsudky, měli zaujatost, měli ostré spory, měli hranice a měli obavy z falešného učení. Někdy byli vůči protivníkům nespravedliví, někdy přeháněli a někdy se navzájem viděli horší, než skutečně byli. Byli to lidé, ne postavy z plakátu o toleranci.

Právě proto jsou ale zajímaví. Nebyli to klidní správci duchovního muzea. Byli to lidé, kteří věřili, že v Kristu narazili na něco skutečného. A když člověk věří, že narazil na něco skutečného, nezačne obvykle slovy: „Každý názor je stejně dobrý.“ Spíš začne zápasit s otázkou, co z toho plyne. To neznamená, že měli vždy pravdu. Neznamená to, že pozdější církev nikdy nechybovala. Neznamená to, že hereziologové byli vždy spravedliví a laskaví. Znamená to jen tolik, že z rané plurality nelze udělat moderní heslo o názorové svobodě.

Za pozornost stojí i samotné zdroje původního článku. Walter Bauer je v debatě o raném křesťanství skutečně zásadní jméno, ale právě proto by neměl být používán jako jediné kladivo na celou stavbu církevních dějin. Vedle něj autor uvádí už jen dva obecné přehledy dějin křesťanství. To je na tak silné závěry o původním duchu křesťanství, povaze pravdy, vzniku ortodoxie a údajné římské likvidaci názorové svobody poněkud málo. Když někdo tvrdí, že celé dějiny církve jsou jen pamětí vítězů přepsanou do zbožného kabátu, měl by k tomu přinést víc než jeden zásadní, ale diskutovaný model a dvě obecné příručky.

Rané křesťanství bylo opravdu pestřejší, než si mnozí představují. V tom má původní článek pravdu. Dějiny prvních staletí nejsou hladká dálnice od Ježíše ke katechismu. Jsou to spíš kamenité cesty, křižovatky, odbočky, návraty a někdy i slepé uličky. Jenže z toho neplyne, že pravda byla jen otázkou mocenského vítězství. Ne každá rozmanitost je důkazem svobody. Někdy je důkazem zmatku, někdy hledání, někdy zápasu a někdy také toho, že lidem na dané věci opravdu záleželo.

Křesťanství druhého století nebylo duchovní samoobsluhou, kde si každý skládal Ježíše podle vlastní chuti jako bagetu na benzince. Bylo to prostředí, kde různí lidé velmi vážně zápasili o to, kdo Ježíš je, co znamená jeho smrt a zmrtvýchvstání, jaký je Bůh a co znamená být spasen. Možná právě to je na celém příběhu nejzajímavější. Křesťanství nepřežilo proto, že by rezignovalo na pravdu, ale protože ji navzdory všem sporům pořád hledalo. Spor o pravdu totiž není důkazem její neexistence. Někdy je naopak důkazem, že ji lidé brali až příliš vážně.

Walter Bauer — Rechtgläubigkeit und Ketzerei im ältesten Christentum. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1934.

Bart D. Ehrman — Lost Christianities: The Battles for Scripture and the Faiths We Never Knew. Oxford: Oxford University Press, 2003.

Elaine Pagels — The Gnostic Gospels. New York: Random House, 1979.

Larry W. Hurtado — Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity. Grand Rapids: Eerdmans, 2003.

N. T. Wright — The Resurrection of the Son of God. Minneapolis: Fortress Press, 2003.

Richard Bauckham — Jesus and the Eyewitnesses: The Gospels as Eyewitness Testimony. Grand Rapids: Eerdmans, 2006.

Irenej z Lyonu — Against Heresies (Adversus Haereses). Překlad Dominic J. Unger. New York: Paulist Press, 1992.

Eusebios z Kaisareie — The History of the Church (Historia Ecclesiastica). Překlad G. A. Williamson. London: Penguin Classics, 1989.