Článek
Česká politika už zažila leccos. Politikům pokládali otázky novináři, nenovináři, influenceři, lobbisté, policisté i lidé, kteří otázku zapomněli ještě před koncem vlastní věty. O celém případu informovaly Novinky.cz v článku „Macinka dal rozhovor maskovanému muži, vyklubal se z něj aktivista“. Ministr zahraničních věcí Petr Macinka však posunul otevřenost veřejných činitelů do nové dimenze. Poskytl přibližně čtyřicetiminutový rozhovor muži v kukle, jehož totožnost podle dostupných informací nebyla předem standardně ověřena, zatímco člen policejní ochranky zůstal mimo studio.
Nešlo přitom o tajné jednání v horské jeskyni, výměnu rukojmích ani schůzku s informátorem, kterému jde po krku mezinárodní mafie. Mělo jít o rozhovor s člověkem vystupujícím pod pseudonymem Thomas Paukner. Ten si ovšem pro setkání s českým vicepremiérem ponechal na hlavě kuklu, protože nic nevzbuzuje důvěru tak spolehlivě jako zakrytý obličej a žádost, aby policista počkal přede dveřmi.
Kdyby takovou scénu napsal scenárista politické satiry, producent by mu vysvětlil, že přehání. Ministr zahraničí přece nemůže dobrovolně vejít do neprověřené místnosti, usednout proti maskovanému muži a považovat to za běžný mediální formát. Skutečnost však znovu dokázala, že česká politika nepotřebuje scenáristy. Stačí jí pustit kameru a chvíli jí nepřekážet.
Věděl jsem, že je to on. Proto jsem tam zůstal
Pod kuklou se nakonec neskrýval tajemný investigativní novinář, nýbrž aktivista Vojtěch Pšenák. Macinka následně prohlásil, že údajně poznal, s kým má tu čest. Prozradit ho měly „vysportované obrysy“ a „typický kňouravý projev“, což je identifikační metoda, kterou zatím česká policie z nepochopitelných důvodů nezařadila mezi své standardní postupy.
Ministrova obrana je vlastně ještě pozoruhodnější než samotný rozhovor. Tvrdí-li, že podvod neprohlédl, naletěl. Tvrdí-li, že jej prohlédl, vědomě pokračoval v podivně připraveném setkání s člověkem, který skrýval svou totožnost. Mezi těmito dvěma variantami neleží vítězství, pouze dvě různě hluboké jámy. Ministr se rozhodl přesvědčit veřejnost, že do té své skočil zcela dobrovolně a už cestou dolů přesně věděl, co dělá.
Takové vysvětlení v české politice dobře známe. Když se něco podaří, byl to promyšlený tah. Když se něco nepodaří, byl to ještě promyšlenější tah, jehož genialitu zatím veřejnost nepochopila. Nechybí už mnoho a dozvíme se, že Macinka celou akci řídil, Pšenák naletěl jemu a policejní ochranka čekala za dveřmi jen proto, aby nenarušila ministrovu brilantní kontrarozvědnou operaci.
Rozhovor byl podle Macinky příliš servilní a vlastně „o ničem“. Čtyřicet minut tedy seděl proti člověku v kukle, o němž měl tušit, že se vydává za někoho jiného, poslouchal nezajímavé otázky a čekal na provokaci, která nepřišla. To už není interview, nýbrž velmi drahá forma meditace. Někteří lidé si při ní zapalují svíčku, ministr zahraničí si k ní objedná maskovaného aktivistu a policistu odloží na chodbu.
Ochranka chrání, pokud ji necháte
Nejzávažnější část příběhu ovšem nezačíná kuklou, nýbrž tvrzením Detektivní party, že v místnosti byly ukryty atrapy zbraní a falešná bomba. Atrapa samozřejmě nikoho nezabije, bezpečnostní selhání však nepoznáme podle toho, že nakonec nikdo nezemřel. Jinak bychom mohli zrušit letištní kontroly pokaždé, když letadlo bezpečně přistane, a hasicí přístroje odstranit ze všech budov, které právě nehoří.
Macinka připustil, že případné riziko vzal na sebe. Jenže ministr není turista, který se rozhodl přelézt zábradlí kvůli lepší fotografii. Vicepremiér a ministr zahraničních věcí není chráněnou osobou proto, že by stát chtěl omezovat jeho dobrodružného ducha, ale protože útok na člena vlády není pouze jeho soukromou nepříjemností. Bezpečnost vrcholného představitele státu není osobní disciplína typu „dnes si dám schody místo výtahu“.
Podle snímku údajné komunikace, který zveřejnila Detektivní parta, měl Macinka předem psát, že se pokusí člena ochranky nechat alespoň přede dveřmi, a naznačovat, že některé policisty lze přesvědčit, aby svou práci nebrali příliš vážně. Pravost a úplný kontext této komunikace musejí posoudit ti, kdo k tomu mají potřebné podklady. Pokud však citované zprávy odpovídají skutečnosti, problém neleží pouze v jednom bizarním rozhovoru. Spočívá v představě, že ochranná služba je cosi jako nepohodlný kabát, který lze před vstupem do studia pověsit na věšák, aby na záběru nekazil atmosféru.
Ochranka navíc není kouzelný amulet. Nestačí ji mít někde v budově, podobně jako nestačí vlastnit lékárničku v automobilu, který stojí v jiné ulici. Její účinnost poněkud závisí na tom, zda může riziko rozpoznat dříve, než se promění v událost pro mimořádné vydání zpráv. Čekat za zavřenými dveřmi, zatímco chráněná osoba sedí s anonymním mužem v kukle, připomíná plavčíka, který zůstane v šatně a spoléhá na to, že případné volání o pomoc uslyší přes zavřené dveře.
Aktivismus v kukle a státnictví bez helmy
Ani autoři celé akce si ovšem nezaslouží medaili za odpovědnou žurnalistiku. Připravit léčku na člena vlády a podle vlastního tvrzení ukrýt v místnosti atrapy zbraní i falešnou bombu připomíná bezpečnostní test, jehož autoři sami vytvoří hrozbu a potom se prohlásí za vítěze, protože ji nikdo včas neodhalil. Možná tím skutečně odkryli slabinu. Zároveň však rozehráli situaci, jejíž průběh ani následky nemuseli mít plně pod kontrolou.
Veřejný zájem se neměří počtem rekvizit z kriminálního seriálu. Dobrá investigace shromažďuje důkazy, ověřuje fakta a odhaluje mechanismy moci. Špatná investigace si nasadí kuklu, schová do místnosti falešnou bombu a doufá, že výsledné video získá dost předplatitelů. Jedni zde zacházeli s bezpečností jako s překážkou k efektnímu obsahu, druzí jako s obtížnou formalitou. Výsledkem je společné dílo, v němž se odpovědnost ztratila někde mezi kuklou, kamerou a dveřmi na chodbu.
Celá aféra proto není soubojem chytrého aktivisty s důvtipným ministrem, třebaže se tak obě strany budou snažit příběh prodat. Je to soutěž dvou ješitností. Jedna chtěla dokázat, že umí napálit člena vlády. Druhá nyní potřebuje dokázat, že napálena nebyla, protože všechno celou dobu věděla a pouze se rozhodla chovat přesně jako člověk, který nic netuší.
Petr Macinka může opakovat, že muže pod kuklou údajně poznal, že mu nic nehrozilo a že člen ochranky byl nablízku. Podstatná otázka však zůstává trapně jednoduchá: Jestliže jste věděl, že proti vám sedí někdo jiný, než za koho se vydává, proč jste s ním čtyřicet minut pokračoval v rozhovoru a proč jste neumožnil policii řádně prověřit jeho ani prostor?
Na takovou otázku nepomůže rum, posměšek ani fotografie zveřejněná na Facebooku. Potřebovala by odpověď dospělého představitele státu, který chápe, že bezpečnostní pravidla nejsou určena pouze lidem, kteří nepoznají aktivistu podle obrysů těla.
Česká diplomacie má za úkol rozpoznávat hrozby, číst skryté úmysly a jednat s lidmi, kteří často nevystupují pod pravým jménem. Po tomto příběhu alespoň víme, že ministr dokáže odhalit člověka ukrytého pod kuklou. Horší zprávou je, že když ho údajně odhalí, nechá ochranku za dveřmi, přijme láhev rumu a rozhovor dokončí.
James Bond míval také krycí jména, zbraně a nebezpečné schůzky. Jen obvykle nebýval ministrem, který se po akci hájí tím, že sice všechno věděl, ale přesto neudělal nic.
