Poslední večer prázdnin aneb Titanic už vidí ledovec

Poslední den prázdnin má zvláštní atmosféru, protože všechno ještě vypadá letně, děti pobíhají venku a večer je stále dost dlouhý na to, aby člověk mohl předstírat, že září je nějaká vzdálená administrativní záležitost. Jenže v každé domácnosti se školákem už někde v koutě stojí aktovka a připomíná, že svoboda má své meze, školní docházka stále nebyla zrušena a budík se zítra ráno vrátí do služby s vervou člověka, který dva měsíce čekal na pomstu.

Děti dnes ještě vstávaly v době, kdy slušní lidé už měli za sebou snídani, nákup, pracovní poradu a první existenční krizi. Kolem jedenácté se doploužily do kuchyně, otevřely ledničku, několik minut do ní hleděly jako archeologové do nově objevené hrobky a nakonec oznámily, že doma není nic k jídlu. Rodič tuto informaci vyslechl před lednicí obsahující jogurty, šunku, sýr, vejce, máslo, ovoce, zeleninu, zbytek kuřete a vůbec tolik zásob, že by z nich menší skautský oddíl dokázal přežít do listopadu, přesto však dítě trvalo na tom, že „tam prostě nic není“.

Odpoledne pak přichází druhý vrchol prázdninového dne, kdy člověk obklopený telefonem, kolem, knihami, kamarády a prakticky celým světem pronese větu „já se nudím“. Rodič stojící vedle koše prádla, myčky, neposekané zahrady a sklepa, který čeká na uklizení od roku 2019, musí v tu chvíli projevit takovou míru sebeovládání, že by při trochu příznivějším historickém období mohl být navržen alespoň na blahoslavení.

Prázdniny jsou nádherný sociální experiment, protože v prvním týdnu rodiče věří, že dva měsíce společného času upevní rodinné vztahy, budou spolu chodit na výlety, jezdit na kole, hrát deskové hry, večer si povídat a vytvářet vzpomínky, zatímco kolem poloviny července už vytvářejí především tabulku příměstských táborů, babiček, dědečků a kohokoli dalšího, kdo je ochoten dítě převzít alespoň na čtyřicet osm hodin bez složitého výběrového řízení.

Na začátku srpna se ještě říká, že prázdniny strašně rychle utíkají. Kolem dvacátého kapela na palubě stále hraje, ale někdo na můstku už začíná podezřele často kontrolovat kalendář. Poslední srpnový týden pak některé domácnosti připomínají obyvatelstvo čekající na konec dlouhého obléhání, přičemž správný rodič samozřejmě nesmí projevit radost, takže se večer 31. srpna podívá na potomka s něhou a řekne: „To nám ty prázdniny ale utekly,“ zatímco jeho vnitřní hlas řve něco mezi „sláva“ a „zítra v osm už budeš několik hodin organizačně spadat pod jinou instituci“.

Právě v této chvíli začíná přechod z letního režimu do školního provozu, který připomíná pokus znovu nahodit elektrárnu po dlouhé odstávce. Dítě bylo celé léto zvyklé snídat v době, kdy se ve škole pomalu podává oběd, usínat tehdy, kdy rodiče už přemýšlejí o závěti, a považovat pondělí, středu i sobotu za prakticky totožné dny, načež mu někdo bez varování oznámí, že zítra bude vstávat před sedmou, a ještě očekává, že tuto zprávu přijme bez odporu.

Školní rok nezačíná prvním zvoněním, nýbrž větou „nachystej si věci na zítra“, která má v rodinné komunikaci přibližně stejný účinek jako vyhlášení mobilizace. Během několika minut se zjistí, že nikdo neví, kde je aktovka, přezůvky jsou malé, tepláky krátké, penál existuje pouze jako historická vzpomínka a lepidlo uvnitř vyschlo natolik, že by se dalo bez větších problémů vystavit v geologickém oddělení Národního muzea.

Aktovka se nakonec samozřejmě najde, zpravidla přesně tam, kde byla na konci června odhozena s tichou dohodou, že ji celé dva měsíce nikdo nechce vidět. Exekutor tedy dorazil, výkon rozhodnutí mohl začít a otevření aktovky přineslo první soupis majetku, který zahrnuje pracovní list, dva kaštany, pastelku bez hrotu, účtenku z května a cosi, co patrně kdysi bývalo jablkem, ale v současné fázi vývoje by k jeho přesnější identifikaci bylo vhodné přizvat mikrobiologa.

Následuje kontrola školních pomůcek, během níž rodič zjistí, že tužek je doma přibližně čtyřicet, použitelná však není ani jedna, guma připomíná stavební suť, pravítko má ulomený roh, kružítko zmizelo beze stopy a dítě si náhle vzpomene, že paní učitelka někdy před prázdninami říkala něco o nějakých deskách. Neví jakých, neví na co, netuší, zda je potřebuje zítra, a nemá ponětí, kde o tom byla informace, což je přesně ten okamžik, kdy rodič začíná chápat, proč některé vyspělé civilizace zanikly náhle a bez písemného vysvětlení.

Ještě zajímavější bývá příprava oblečení, protože člověk, který celé léto dobrovolně chodil v jednom tričku tři dny po sobě, se poslední srpnový večer promění v módního kritika milánského týdne módy. Na každou rodičovskou nabídku reaguje sdělením, že tohle rozhodně ne, tohle je trapné, tamto kouše, tohle už nikdo nenosí a v tomhle by se mu ve škole všichni smáli, přestože jediným člověkem, který by si pravděpodobně všiml rozdílu mezi dvěma téměř totožnými mikinami, je rodič, který za obě zaplatil a do této chvíle žil v přesvědčení, že jsou stejné.

Když se podaří shromáždit aktovku, penál, přezůvky, oblečení a poslední zbytky rodičovské důstojnosti, přichází věta „dnes půjdeš brzo spát“, na kterou dětský organismus reaguje úplnou ztrátou schopnosti usnout. Potomek, který během prázdnin dokázal vytuhnout v autě, na zahradní houpačce i během filmu, který si sám vybral, náhle potřebuje napít, vyčurat, vyvětrat, zavřít okno, otevřít dveře, zkontrolovat budík a především prodiskutovat otázku, zda by člověk přežil pád do černé díry.

Rodič stojící ve dveřích ložnice přitom cítí, jak se jeho pedagogické ideály pomalu vzdalují, protože ještě před hodinou chtěl dítěti vysvětlovat význam vzdělání, osobního rozvoje a pravidelného režimu, zatímco nyní mu jde především o to, aby daný jedinec ztratil vědomí před půlnocí.

Zítra ráno zazvoní budík v hodinu, kterou rodina posledních osm týdnů považovala za hlubokou noc, a Titanic definitivně narazí do ledovce. Rodič vstane, protože rodiče mají patrně jakýsi evoluční defekt nutící je fungovat i proti vlastní vůli, zatímco dítě bude spát způsobem naznačujícím, že právě dokončilo tříměsíční směnu v dole. První probuzení ještě zazní laskavě, druhé bude obsahovat konkrétní čas, třetí už lehkou výhrůžku a čtvrté by v případě zveřejnění zvukového záznamu mohlo významně poškodit pověst celé rodiny.

Po několika minutách se dítě konečně posadí, podívá se na rodiče očima člověka, kterému právě někdo oznámil doživotní trest, a položí otázku, proč vlastně musí do školy. Dalo by se odpovědět dlouhou přednáškou o vzdělání, lidské civilizaci a osobním rozvoji, jenže člověk v 6.42 zpravidla nevytváří filozofické traktáty, nýbrž procedí něco v tom smyslu, že protože se to tak dělá a kdyby každý zůstal doma, společnost by se během tří generací pravděpodobně vrátila k pazourku.

Následující půlhodina bude připomínat krizové cvičení, během něhož se současně snídá, obléká, hledá druhá ponožka, balí svačina, doplňuje pití a opakovaně se kontroluje, zda už má dítě všechno. Největší absurditou rodičovství přitom zůstává věta „kde sis to dal“, protože kdyby dítě vědělo, kam hledanou věc položilo, pravděpodobně by právě neprobíhalo pátrání zahrnující celý byt, auto, školní tašku a prostor za pračkou.

Když se rodina konečně dostane ke dveřím, provede rodič kontrolu vybavení podobnou předstartovní sekvenci kosmické lodi a postupně odškrtne aktovku, svačinu, pití, přezůvky, klíče a nakonec i samotné dítě, jehož přítomnost se po dosavadním průběhu rána rozhodně nevyplatí předpokládat.

Před školou se odehraje tradiční první zářijové divadlo, v němž děti ještě cestou budou tvrdit, že se tam vůbec netěší, ale po spatření kamarádů během několika sekund zapomenou na rodinu a začnou na sebe pokřikovat přes celé parkoviště. Rodiče pořídí fotografie u školních dveří, aby měli každoroční dokumentaci biologického růstu svého potomka, zatímco učitelé budou stát uvnitř s profesionálním úsměvem lidí, kteří přesně vědí, že věta „letos se budu učit průběžně“ má přibližně stejnou životnost jako novoroční předsevzetí o pravidelném běhání.

První školní den má přesto své kouzlo, protože všechno začne znovu, sešity budou čisté, pastelky ořezané, rozvrhy nové a všichni na několik nádherných dnů získají iluzi, že tentokrát bude všechno dokonale organizované, dítě nebude zapomínat úkoly, rodiče nebudou podepisovat omluvenku ráno na kapotě auta a nikdo nebude na konci června hledat učebnici, kterou potomek podle svého pevného přesvědčení „už dávno odevzdal“.

Dnešní poslední hodiny prázdnin bych proto dětem opravdu nechal, ať ještě běhají venku, dají si zmrzlinu, válejí se a přijdou domů o trochu později, protože od zítřka se znovu rozjede systém, který během několika týdnů naučí celou rodinu zpaměti rozvrh, suplování, termíny třídních schůzek a především onu věčnou otázku zaznívající přibližně pět minut před odchodem z domu: „Mami, tati, nemáme dneska náhodou přinést do školy krabici od bot?“

Pokud se vám tedy zítra po zavření školních dveří objeví na tváři podezřele široký úsměv, není třeba nic vysvětlovat, protože lze velmi důstojně tvrdit, že nejde o radost z toho, že máte na několik hodin klid, nýbrž o hluboké pohnutí nad návratem dítěte do vzdělávacího procesu, a kdyby vám u toho náhodou zacinkala sklenička, pořád můžete tvrdit, že jde pouze o mimořádně slavnostní formu podpory českého školství.